Absťák, zloději a zavařeniny...

Na úvod jen pár řádek, proč tento článek vlastně „reinkarnuji“. Vyšel v časopise Deteketor revue 1/2008 a popisuje můj nález dvou zavařovaček, které ukryla s největší pravděpodobností paní Johanna Swatonová, která byla dle dokumentů (přihlášky vkladů) nalezených ve v jedné ze dvou zavařovaček tchýní Josefa Endta a také samozřejmě babičkou jeho dvou dětí Helgy narozena 12.3. 1937 a Helmuta narozeného 1. 11. 1933. Přihlášení vkladů provedla zmíněná J. Swatonová 12. 12. 1945 a je tedy jasné, že uložení muselo proběhnout až po tomto datu. Nevím jak silná byla ten rok zima, ale vzhledem k tomu, že já sklenice bez problémů vykopal 23. 12. 2007 nemusela být ani v prosinci 1945 zem natolik promrzlá. Kdo ví jak to tehdy vlastně bylo a jaké byly osudy rodiny Josefa Endta…

Ale zpět k samotnému článku. Možná jste zaznamenali bouřlivou diskusi k tomuto článku. Padalo mnoho poznámek o věrohodnosti nálezu vzhledem k zachovalosti předmětů, že je tam špatná zavařovací guma, že v té době tyto gumy nebyly a mnoho další s prominutím hámotin. Včetně toho, že to celé je naše reklamní akce na detektor Omega 8000 (podle přezdívky nálezce. ) Kdo mě zná tak ví, že nikdy sem nic takového nedělal a dělat nebudu. Takovéto slabomyslné věci nemám za potřebí…

A zpět k zachovalosti samotných nálezů. Když se podíváte v jakém stavu přežili dokumenty a hlinění vojáčci tak je zde naprosto jasné, že to bylo jen díky preciznímu zavaření. Jak popisuji ve článku sklenici nebylo možné otevřít pouze rukou a musel jsem víčko odpáčit nožem i se odlomil kraj obruby. Až pak se ozvalo zasyčení jak sklenice nasála po více než 60 letech vzduch. Sklenice byla uložena v plechové bandasce, která tak velmi dobře chránila sklenici od poškození od kořenů atd. a nedošlo tak k uvolnění víčka nebo poškození těsnící gumy. I vlastně jen díky té bandasce mě detektor vydal signál, protože ve sklenici nic kovového kromě několika drátku na figurkách vojáčků nebylo. Vršek sklenice respektive vršek bandasky mohl být zhruba ve 40-50 cm, ale mohlo to být i o něco hlouběji. Bylo už špatně vidět takže těžko odhadovat a ještě to bylo ve svahu. Možná to mohlo být na hranici zámrzné hloubky těžko teď potech letech říci. Kdyby byl ve sklenici vzduch, který by mohl kondenzovat vlivem změny teplot tak by z hliněných figurek vojáčku a vkladních knížek jen kaše na dně sklenice.
U druhé sklenice to tak dobré již nebylo, protože u ní těsnící guma nedržela tak dobře vlhkost se do ní dostala a je to i na zinkových mincích jasně vidět. Obě sklenice i jejich obsah mnoho z vás vidělo u nás na prodejně takže ví v jakém reálném stavu se tyto předměty jsou.

Takže přátelé zkuste si to každý přebrat jak nejlépe umíte. Neobhajuji tím pravost či nepravost zmíněného kolegy s přezdívkou „Omega 8000“, ale to, že prostě věci v těchto stavech se prostě nalézt dají. Kdyby zvolil jinou přezdívku a byl schopen udělat kvalitnější fotografie, napsat další informace atd. nikdo by se v tom tolik nešťoural. Pokusím se nálezce kontaktovat a přesvědčit ať napíše obsáhlejší článek a doplní vícero fotografiemi – jestli nějaké bude mít. Sám moc dobře vím, že soustředit se na focení v okamžiku kdy člověk tahá ze země takovýto nález není jednoduché a s člověkem cloumá obrovské množství emoci.

Bohužel ty reakce dost vypovídají o nás hledačích, jakožto o celé naší hledačské komunitě. Není mě z toho zrovna 2x dobře, ale český národ už takový prostě je a jen tak se to nezmění…

Zde už je samotný článek, text který mám k dispozici nebude zřejmě po posledních korekturách a tak omluvte prosím možné chyby v celém tomto příspěvku:

Na sklonku minulého roku (2007) jsem na hledán neměl žádný čas. Byl jsem pracovně vytížen a navíc se o mně pokoušela chřipka. Přesto všechno jsem toužil vyrazit do terénu a pořádně si vyčistit hlavu. Už jsem to potřeboval jako sůl!

Jasná volba

Netradiční náhoda pomohla tomu, že jsem se s detektorem do lesa dostal až den před 24. prosincem. Ve večerních hodinách, 21. prosince, mě totiž policie oznámila: „Máte na chalupě vloupačku! Potřebujeme, aby jste co nejdříve přijel zjistit škody a sepsat protokol“. Samozřejmě jsem měl ohromnou radost. Čas jsem ovšem měl až v neděli 23. takže jsem vyrazil na chalupu. Nejdříve jsem se zastavil na policii informovat se na správný postup. Bylo mi řečeno, abych zjistil co se ztratilo a následně přijel sepsat protokol a podat trestní oznámení. Na chalupě jsem zjistil, že nic nebylo odcizeno - ono ani vlastně nebylo nic co by se ukrást dalo. Co teď? Přece jen jsem počítal s tím, že bych si mohl, alespoň na chvilku jít vyrazit zahledat. Detektor jsem měl samozřejmě sebou v autě a vzhledem k tomu, že se na chalupě nic neztratilo, zavrhl jsem druhou návštěvu policejního oddělní s tím, že se tam zastavím někdy mezi svátky a hurá do lesa.

Než padne tma

Asi za 30 minut jsem stál v plné připravenosti s detektorem na kraji jednoho lesa, na který jsem již delší dobu dělal zálusk. Po měsíční hledačské „abstinenci“ mě prvních pár mávnutí detektorem řádně nabudilo, a jelikož jsem měl něco málo přes hodinu času než padne tma, pustil jsem se do rychlého průzkumu terénu. Teplota -7°C, zem promrzlá na kost. Proběhl jsem kraj lesa, který byl v podstatě bez jediného signálu a mé kroky začaly směřovat vzhůru po prudkém svahu. Po nalezení několika protektorátních mincí a běžných věcí jsem zpozoroval, že se již začíná smrákat. Nedá se nic dělat, byla to fajn procházka, i když příliš krátká. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil jestli budu pokračovat dále nebo se vrátím přes les zpět k autu. Zalíbil se mi kraj lesa, kde byly vidět zbytky staré úvozové cesty. Projdu ještě tento růžek a pak rychle k autu. Přeci jen představa větví, které mě po tmě budou šlehat do obličeje, nebyla moc lákavá.

Zázrak se ovšem nekonal a nic zajímavého kromě několika nábojnic neobjevilo. Tak ještě ten malý svah u velkého dubu a opravdu už pro dnešek končím. I když jsem v podstatě nic nenašel, byl jsem spokojen, jelikož jsem si v lese krásně odpočinul, a proto mi příliš nevadilo, že tak jako již mnohokrát předtím se vrátím domů s prázdnou. Ne nadarmo se říká, že lov je cennější než kořist!

Signál jako hrom

Jenže najednou se objevil velký signál. No co, bude to další z hrnců, kterých každý již vykopal mraky, a ještě vykope spousty dalších. Kopat? Nekopat? Přeci jen už skoro není vidět a k autu je daleko. Samozřejmě mi to nedalo a do kopání jsem se pustil. Pomocí Kerimovy tlučnice nebyl problém proseknout asi 7cm silnou zmrzlou vrchní krustu zmrzlé země a pod ní to již šlo velmi dobře. Asi ve čtyřiceti centimetrech jsem narazil na cosi kovového a za chvilku jsem držel v ruce víčko z bandasky. Přejel jsem díru opět detektorem, ale neozval se jediný signál. I přes velmi špatnou viditelnost jsem poznal, že to víčko muselo být na něčem nasazeno, protože kdyby bylo jen volně v zemi, vypadalo by rozhodně jinak. Tak jsem ještě jednou hrábl do díry, když v tom se ozval skřípot mého kopáče o nějaké sklo! Napětí stoupá, že by se dalo krájet, a já sahám do díry, kde jsem našmátral sklenici větších rozměrů. Vytahuji jí na povrch a vidím krásnou velkou uzavřenou zavařovačku. Uvnitř matně vidím nějaké figurky vojáčků a dokumenty zabalené do papíru. Pokládám sklenici opatrně stranou a šátrám dál v díře. Objevilo se ještě několik dalších sklenic, ale ty již byly bohužel prázdné. Radost mě ještě udělal nepoškozený kameninový hrneček. Důkladně jsem zahrabal díru a ještě v rychlosti prozkoumal blízké okolí.

Zavařenina č. 2

Asi 2 metry od prvního nálezu druhý velký signál! Hlavou mě prolétla jediná myšlenka – pokračování! Opět nějaká poklice, několik prázdných rozbitých sklenic, ale v díře byl ještě signál. Tak hrabu dál dokud jsem asi v 70 cm jsem nenarazil na další zavařovačku. Po chvilce zápolení jsem ji vytáhl a vidím, že uvnitř je pár centimetrů vysoká vrstva nějakých mincí. Rychle ještě projíždím díru detektorem, ale ten již mlčí. Opatrně ukládám obě sklenice a kameninový hrneček do batohu, a již za úplné tmy se vracím k autu. Až na drobné zaváhání doprovázené ekvilibristickými kreacemi po nečekaném uklouznutí na zamrzlé kaluži jsem se dostal k autu v pořádku. Batoh jsem opatrně uložil na zadní sedadlo a rychle uháněl k domovu.

Ještě cestou k autu jsem si usmyslel, že doma nikomu nic neřeknu, a že si nechám obsah batohu jako překvápko pod stromeček. Největší radost udělá totiž hledači dárek, který si vlastnoručně vykope sám… Teď to ještě vydržet a sklenici neotevřít předčasně!

Nadílka

Druhý den večer jsme v rodinném kruhu usedli k štědrovečerní tabuli a já se tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Všem jsem během dne říkal jak jsem byl celý rok hodný a že budou koukat jaký to dostanu dáreček. Bratr tipoval nové auto atd. , ale já nic neprozradil. Po večeři jsem se jali rozdělovat dárky a já jen šoupnul můj hledačský batoh nenápadně pod stromeček. Bratr pochopil, že to asi nové auto nebude a čekal jako ostatní, co se z toho vyklube. Tento rok s námi štědrý večer trávil i děda s babičkou, a jelikož je naše babička typ člověka, který se hrozně rád prohrabuje ve starých krámech a harampádí, tak si hned ke mně přisedla a vánočním papírem od jednoho z již rozbalených dárečků začala napjatě „šudlat“ hlínu z povrchu větší zavařovačky. Po očištění jsem se ji pokusil otevřít – babička samozřejmě tvrdila, že to dělám špatně a ať ji k tomu pustím. Ve sklenici byl totiž stále podtlak, a když se mi konečně podařilo opatrně odpáčit skleněné víčko, ozvalo se mocné zasyčení. Skutečně kvalitně zavařeno a uloženo. Malá armáda německých vojáčků byla zřejmá, ale netušili jsme co je uvnitř za dokumenty. Po „odborném“ vyjmutí všech vojáčků za pomocí kleští na okurky jsem ze sklenice vytáhl papírový sáček ve kterém byly dokumenty uloženy. Po jeho otevření jsem zjistil, že se jedná o čtyři vkladní knížky a čtyři potvrzené dokumenty o přihlášení vkladů. Později jsem zjistil, že toto přihlášení vkladů bylo nutné učinit do 30. 11. 1945 jinak peníze na účtech propadli ve prospěch Československého státu.

Zmizelé osudy?

Při podrobnějším studiu nalezených dokumentů jsem se dozvěděl, že dvě vkladní knížky patřili tehdy malému chlapci jménem Helmuth (zřejmě to byl majitel vojáčků) a jedna jeho sestře - jmenovala se Helga. A ta poslední vkladní knížka patřila jejich otci Josefovi, narozeného v roce 1899, který byl v době přihlášení vkladů v zajetí a tudíž se asi jednalo o vojáka. Poslední vklad učinil v roce 1941, potom pravděpodobně narukoval na frontu, kde jak již bylo zmíněno padl do zajetí. Přihlášení vkladů a pravděpodobně i uložení nalezených věcí provedla babička oněch dvou sourozenců.

Díky kvalitnímu uložení vypadají vkladní knížky i dokumenty o přihlášení vkladů jako, kdyby se po mnoha letech vytáhli ze zapomenutého šuplíku. Pomocí zjištěných údajů včetně bydliště se pokusíme pátrat po osudech těchto lidí. S velkou pravděpodobností by obě děti mohli ještě dnes žít.

Ve druhé sklenici byly uloženy německé mince, převážně feniky z Výmarské republiky, několik stříbrných říšských pěti, dvou a jednomarek a jeden RU zlatník France Josefa. Guma kterou byla sklenice zvenku křížem přetažena bohužel nevydržela ve slušném stavu, nicméně mince jsou v dobré kvalitě, a já se rozhodl, že si tuto sklenici nechám zavřenou, a zůstane tak v nálezovém stavu. Otevřít ji přece mohu kdykoliv, navíc budu mít zajímavý doklad o způsobu uložení depotu ve „zdivočelém“ roce 1945. (sklenici jsem otevřel až letos/2011/ na jaře).

Dohledávka v dešti broků

V dalších dnech jsem se vydal opět na místo nálezu zavařovaček a snažil se prozkoumat okolí a přilehlé lesy. Zaskočil mne ovšem soupeř jenž měl mnohonásobně větší početní převahu a byl vyzbrojen flintami přes ramena a štěkajícími loveckými psy. Ze začátku bylo vše v pohodě, ale jen do té chvíle, kdy myslivci spustili kanonádu a kolem mě začali prchat divočáci vskutku jak o život. Naštěstí o mě jeden z myslivců věděl, ale moc klidu mi to nepřidalo a radši jsem se krčil za stoletým smrkem. Jakmile střelba polevila jsem začal opatrně pokračovat v hledání a po chvilce se objevil zajímavý signál. a už v ruce držím půlku německé ID známky – policajt – snad tu bude i druhá půlka, říkám si. Asi metr od místa nálezu je od divočáka vyhrabaná menší jamka a hned vedle ni další signál. Kouknu pozorně na místo a známka leží přimrzlá k zemi přímo na povrchu. Kolega kňour zřejmě nebyl „válkař“ a tak tam tu známku nechal ležet. Obě půlky k sobě patří.

Opět kolem prosvištělo několik vystrašených divočáků. Další mohutná střelba a můj pud sebezáchovy mě odradily od dalšího setrvávání v tomto lese. Přesunul jsem se tedy níže. a jelikož jsem měl již hlad, usadil jsem se na mýtince a posvačil.

Necelé dva metry od mýtinky hlásí můj detektor zajímavý signál. Je to rozhodně něco většího než půlka ID známky. V duchu si říkám: „sakra to by mohla být hliníková přezka tu ještě ve sbírce nemám“. Věřte tomu nebo nevěřte, byla tam! Nádherně zachovalá hliníková přezka LW. Nic dalšího zajímavého se mi již nepodařilo na tomto místě najít ani při dalších dvou dohledávkách s kolegou, ale určitě jsme něco minuli a proto se sem na jaře vrátím.

Jak jsem již psal pokusím se pátrat po osudech majitelů vkladních knížek, a budu- li úspěšný zjistíte v některém u dalších čísel našeho časopisu.

 Musím se přiznat, že za těch pár let od nálezu jsem s pátráním z časových důvodů moc nepokročil, ale podařilo se mě objevit ve stabilním katastru místo kde měl stát dům babičky a chci tam vyrazit, možná současní majitelé budou mít nějaké informace o původních sudetských majitelích. Také jsem objevil, že ve vedlejší vesnici se pravidelně každý rok scházejí potomci sudetských němců a chci na ně získat nějaký kontakt. Třeba by mě s mým pátráním mohli pomoci. Uvidíme co mě můj volný čas, kterého je velmi málo dovolí.