Adolf Hitler a 42 atentátů

Datum úspěšného atentátu na Adolfa Hitlera budeme v kalendáři hledat marně. Žádnému z odhodlaných nepřátel velkého diktátora se nepodařilo tento smělý čin vykonat. Stále ještě není všeobecně známo, že Hitler všechny útoky přežil jen díky neuvěřitelným shodám náhod, jaké nemají v dějinách obdoby. Kdo se touto problematikou zabývá, naráží ještě i dnes neustále na hradbu legend a tvrzení, která mají někoho chránit nebo jež si odporují, a dochází k překvapivým závěrům.
Svého času nejlépe střežený muž byl ve skutečnosti chráněn špatně. Strážci SS, stejně jako civilní kriminální úředníci vůdcovy ochranky, nebyli příliš bdělí, a tak se s jistou dávkou tvrdošíjnosti dalo - s propustkou i bez propustky - k Hitlerovi přiblížit, ať se pohyboval uvnitř či vně střežených prostor. Každý, kdo k němu měl stálý přístup, i kdo byl třeba jen jednou povolán k raportu, měl u sebe až do 20. července 1944 téměř vždy zbraň. Pouze ve výjimečných případech musel návštěvník před vstupem odložit opasek a pistoli. Dnes často uváděná výčitka, že tito lidé neměli odvahu riskovat kvůli Hitlerovi vlastní život, je přesto neoprávněná. Mnozí atentátníci byli odhodláni zemřít současně s diktátorem.
Hitler zpočátku vražedné útoky opakovaně předstíral. Chtěl tak potupit své nepřátele, odvrátit pozornost lidí od projevů násilí svých ozbrojených oddílů a pomocí reklamy vytvořit obraz o vysoké ceně vlastního života. Ale po převzetí moci byly všechny útoky na něj - a vyskytovaly se od prvních do posledních dnů, kdy byl kancléřem - před veřejností utajovány a prohlašovány za „tajnou říšskou záležitost". Němci údajně stáli jako jeden muž za „nejdražším životem, jaký na zemi známe" {ministr propagandy dr. Josef Goebbels). Totalitní stát pořádku a dohledu si kromě toho přál, aby žádná „kriminalita" neexistovala, a tak se veřejnost dovídala jen to, co nešlo ututlat.
Atentát, provedený 8. listopadu 1939 v mnichovské měšťanské pivnici („Bürgerbräukeller"), nebo bombu, která vybuchla 20. července 1944 v Hitlerově východopruském hlavním stanu „Vlčí doupě" (Wolfs-schanze), udržet v tajnosti skutečně možné nebylo; potom ministerstvo propagandy hlásalo, že za atentáty stojí nepřátelská cizina, nebo mluvilo o „činu sprostého zločince na objednávku ctižádostivé, neuvědomělé malé skupiny".
Přesný počet útoků na Hitlera je obtížné zjistit, protože podklady jsou občas neúplné a u očitých svědků a účastníků se hranice mezi fikcí a realitou pochopitelně stírají. Dvaačtyřicet pokusů o Hitlerovo odstranění, je doloženo výpověďmi očitých svědků, účastníků a pozůstalých a zakládají se na policejních výpovědích a pracích renomovaných historiků.
Kdybychom sečetli vše, co spiklenci vymysleli, domluvili, vyzkoušeli, započali a roznítili, došli bychom k podstatně vyššímu počtu útoků.
K jednotlivým pachatelům, kteří téměř dospěli do cíle, patřil švýcarský student teologie, truhlář ze Švábska, britský plukovník, několik německých důstojníků a v posledním okamžiku ještě kající se ministr zbrojní výroby.
Na Hitlerově pádu, kterého bylo možné dosáhnout jen jeho smrtí, se podíleli prominenti i bezejmenní, vojáci i civilisté, fanatici a fantasté, pastorové a profesoři, katolíci i komunisté, amatéři a dobrodruzi, lidé činu i snílci. Z opatrných diplomatů se stávali ztřeštění odvážlivci, pacifisté byli náhle militantní a pronásledovaní začali svého tyrana pronásledovat.
Všichni věděli, že neriskují jen vlastní život, ale i existenci a svobodu svého okolí. Některé z nich zadržely spíše vlastní zábrany než Hitlerovi osobní strážci. Mnozí se odvážili jít až na nejzazší mez ani ne tak z nenávisti k odpornému tyranovi, ale spíš proto, aby váhající zbavili přísahy, za níž tkvěla tradice a svědomí, často však jen pouhý oportunismus a zbabělost.
Kdo se rozhodl Hitlera zabít, mohl se téměř vždy spolehnout na mocného spojence - na něho samotného. Byl to hysterik a hazardér. Nepřetržitě zostřoval opatření na svoji ochranu a současně sám stále porušoval nejzákladnější pravidla bezpečnosti. V otevřeném voze jezdil okupovanou Prahou, rozbombardovanou Varšavou a dobytou Paříží. Politický řvoun sice potřebuje dav jako ryba vodu, ale Hitler ze sebe při mamutích pompézních akcích, jakými byly Říšské dny strany v Norimberku, vzpomínkové dny hnutí, dožínky nebo zahájení olympiády v roce 1936 (kterou denně navštěvoval), učinil otevřený cíl, zvláště když tyto masové orgie probíhaly za stále stejných bezpečnostních opatření. Na ulicích byly statisíce lidí, tvořili špalíry, zasypávali vůdce květinami a na kapotu jeho pomalu projíždějícího auta házeli vlaječky. Hitler stále zastavoval a vystupoval z auta, bral děti do náručí, hladil je po hlavách a zdravil zfanatizované obdivovatele, kteří pronikli za bezpečnostní řetěz. Jak válka postupovala, Hitler přijímal mezi svými stoupenci stále více roli zbožnělého vůdce a stával se cílem nejen pro fotografy. „... Svého života si také vážil jen nepatrně, ačkoliv se snažil, aby byl chráněn, " říká historik Peter Hoffmann. „Svým chováním ve věcech osobní bezpečnosti Hitler projevuje až na malé výjimky tendenci k hazardu a riskování vlastní existence, dokonce k sebezničení. " Každý nezdařený útok posiloval jeho víru, že je vyvoleným, kterého ochraňuje „prozřetelnost". 22. srpna 1939 ve svém projevu sice řekl, že může být „kdykoliv nějakým zločincem nebo idiotem odstraněn, " ale při třetím výročí atentátu v mnichovské pivnici prohlásil: „Vím, že nezemřu, dokud nesplním historický úkol, k němuž mě prozřetelnost předurčila. Nikdy nezahynu cizí rukou. "
Lidé, kteří chtěli zachránit Německo, propašovali do vůdcova zvláštního vlaku bomby v podobě lahví od alkoholu; umístili je přímo vedle Hitlerova sedadla a vlak se pokusili vyhodit do vzduchu. Atentát měl působit jako nešťastná náhoda. Jiní chtěli diktátora zastřelit na tribuně při oslavě jeho padesátých narozenin. Jeden úderný oddíl důstojníků o síle roty se už před válkou připravoval, že Hitlera zavraždí v říšském kancléřství v Berlíně nebo při vyprovokované rvačce s jeho tělesnými strážci. V armádní skupině Střed byla celá velká skupina důstojníků připravená svého nejvyššího velitele zastřelit kolektivně, aby byl individuální pachatel ušetřen ódia vraždy. Hitler měl být odstřelen z letící stíhačky, otráven u stolu, probodnut kuchyňským nožem nebo odstraněn štábními důstojníky, kteří chtěli způsobit explozi, při níž by na prohlídce berlínské zbrojnice či u příležitosti předvádění nových uniforem přišli o život společně s ním. Jeden řízný důstojník kavalerie prohlašoval, že je připraven s celým plukem provést atak, při němž Hitlera i s doprovodem udupou koně. Stále znovu se někdo pokoušel oddělit Hitlera od jeho průvodců a nalákat ho do léčky. Šéf generálního štábu armády si schoval pistoli a chtěl nenáviděného diktátora zastřelit během rozhovoru mezi čtyřma očima a samotným Hitlerem dlouho hýčkaný říšský ministr zbrojní výroby se ještě bezprostředně před koncem války údajně pokusil v bunkru říšského úřadu otrávit vůdce plynem, aby zabránil totálnímu zničení Německa.
Hitlerovým nejlepším tělesným strážcem byla náhoda. Světové dějiny se staly dílem drobných banalit. Šílenec Hitler přežíval stále znovu svoji smrt, nikoliv proto, že by ho zachránili jeho věrní strážci, nýbrž soustavným působením nepředvídatelných okolností.
Musí zůstat v oblasti dohadů, co by asi následovalo, kdyby se atentát podařilo včas a úspěšně provést, ale lze se právem domnívat, že Hitlerův předčasný skon by zároveň znamenal i konec nacistického hnutí. Nikdo z vůdcových nohsledů a ostatních despotů neměl jeho charizma, jeho fascinující, elektrizující vliv na dav, na ženy, na mládež. Jeho pokračovatelé by měli přechodnou oporu ve stávající moci, ale v každém případě by je zničilo, až by mezi sebou začali svádět malicherné boje každý proti každému: Goring proti Himmlerovi, SA proti SS, mladé horké hlavy proti veteránům strany, chudí idealisté proti prospěchářům, cti zbavená armáda proti výborně vyzbrojené policii a nakonec proti všem složkám nacionálních socialistů. Kdyby se události tímto směrem daly do pohybu včas, nebylo by 55 milionů mrtvých, 35 milionů raněných a 3 miliony pohřešovaných.
Teprve 30. dubna 1945 se uskutečnilo to, co se nikomu nepodařilo vykonat za celou dobu, kdy velký strůjce zla bojoval o moc, ani během dvanácti let jeho vlády: Adolf Hitler byl zastřelen.
Rána však vyšla ze zbraně, kterou proti sobě namířil on sám.