Akce na Česko - Polské hranici

22. 03. 2004 Autor: Binec M 11113× 3

Akce na Česko - Polské hranici
Akce byla naplánována na první jarní den, který tento rok vyšel na 20. března. Spolu s Mirasem vyrážíme na místo určení už v pátek odpoledne, protože cesta nám tam trvá kolem čtyř hodin. Na noc máme zamluvený hotel a tak se ženeme, abychom tam byli včas. U nás nastupujeme do auta jen v tričku a je zde příjemná teplota kolem 17° C, proto nás značně znervózňuje pohled na teploměr v autě, kde teplota rychle klesá, a to až na 3° C. V okolí silnice jsou sněhové jazyky a hromady neroztátého sněhu. Máme trochu strach, že na místě kam jedeme to bude vypadat podobně. Konečně dorážíme k hotelu a recepční nevěřícně kouká, že z auta lezeme jen v tričku. Pokoušíme se auto schovat do dvora hotelu a ve svahu před bránou auto zahrabeme do sněhu. Po mnoha marných pokusech ho tak necháváme do rána a doufáme, že to třeba přes noc roztaje. Pokud ne, nasadíme do akce lopatu a Aksamita, se kterým máme sraz v 6:00 ráno. Ubytujeme se a jdeme do hotelové restaurace na pivo. Jsme tu sami, sezóna ještě nezačala, je tu klid. Klábosíme, dáváme moře piv a po půlnoci jdeme zalehnout.
Budíček ráno v půl šesté nic moc. Ale přemůžeme se, opláchneme ksichty a jdeme páčit auto ze sněhu. Nakonec se nám ho podaří dostat ze svahu do dvora, lopatou sníh odházíme, Miras to rozpálí a vyjedeme. Nabíráme Aksamita a hurá na sraz s Laďou a Petrem.
Kluci už na nás čekají, tak jen přeházíme věci do jejich auta a vyrážíme, jelikož to máme ještě pěkných pár kilometrů.
Na místě, kam jdeme, naštěstí už žádný sníh není, je zataženo, ale teplo - počasí celkem ujde. Rychle vše zabalíme, popadnem ty naše klacky a jdeme na věc. Máme před sebou několikakilometrový pochod lesem podél hranice. Už jsme zde byli, a tak dneska chceme jít dále na bývalé pozice 344. pěchotní divize.
Žel bohu to jeden z nás nevydrží, smontuje detektor, nasadí sluchátka a mrcasí podél hraničních patníků. Naše smůla je to, že mrcasí na té druhé straně. V protisměru se totiž k nám plíží polský pohraničník v maskáčích. Schovává se za křoví a vypadá to, že je podělaný strachy. Kolega za hranicí má sluchátka, je zabrán do mrcasu a na naše výzvy k urychlenému návratu za hraniční patník nereaguje. Když pohraničník pozná, že jsme ho objevili, tak nám vykročí vstříc. Je to takové ucho s bujným knírem a tváří se velmi důležitě. Chce po nás doklady a my mu je v naší nevědomosti dáváme. Něco na nás spustí tou jejich hatmatilkou, které já vůbec nerozumím. Naštěstí jsou kluci ze Severní Moravy a tak mají Polštinu odposlouchanou z TV. Následují běžné otázky, kdo jsme co tu děláme a jakokokoto, že hledáme v Polsku. Pokoušíme se mu vysvětlit co zde děláme, ale nějak nechápe o čem je řeč.
Ukazujeme mu jasně viditelné okopy, nechápe stejně. Nicméně volá někam vysílačkou a my čekáme co se bude dít. Holt zavolal posily. Vyndáme pivko a placatici slivovice a z dlouhé chvíle se začínáme systematicky opíjet. Pokoušíme se ho uplatit Gambáčem a slivovicí. Jelikož je uvědomělý, tak prohlásí, že ve službě zásadně nepije. Po chvilce přichází další dva pohraničníci, kteří ihned dostanou přezdívku Bolek a Lolek. Slivovice s pivem začíná působit a máme z toho celkem prču. Opět se snažíme vysvětlit, že nejsme žádní diverzanti, pašeráci nebo převaděči a opravdu nechceme Polsku způsobit žádnou újmu tím, že bychom si dovolili na jejich straně vykopat pár špaget. Tito dva jsou o něco chytřejší a po chvilce pochopí, že opravdu nic nehrozí a ve futrálech nemáme pušky, ale detektory. Jejich velitel se nás dokonce začne na hledání vyptávat a vypadá to, že to bude mít dobrý konec. Opak je, ale pravdou. Dozvídáme se, že se čeká na příjezd naší policie. Z toho máme trochu strach a tak napjatě posloucháme, kdy uslyšíme vrtulník a kdy se zpoza naší hranice vynoří komando v kuklách se samopaly připravenými k výstřelu. Je nám jasné, že budeme mít problémy, protože začalo pršet a už vidíme ty nadzvednuté policajty, kteří se sem musí několik kilometrů vláčet v takovém marastu. K našemu překvapení se však objeví policista jen jeden. Mrštně přeskočí tří metrový plot a je tu. Jde o staršího člověka a jen co promluví, tak poznáváme, že bude vše v pořádku. Má totiž rozum a ihned pochopí situaci. S Polákama se moc nevybavuje, sebere jim naše doklady a dále se už věnuje jen nám. Dostáváme radu, že jsme jim neměli naše doklady vůbec dávat. Jejich pravomoc sahá jen k tomu sloupku a dál už nic. Pokud vás nechytnou za ruku na jejich straně, tak se nic neděje. Dobrá rada pro příště. Pokouší se s Poláky domluvit, ale ti pořád vedou svoji a chtějí jednoho našeho člena kterého viděli za čárou sebou. Nastává další dohadování a chtějí dokonce nasadit pjosa, aby se zjistilo o kolik metrů přesně byla hranice překročena. S blbcem se holt nedohodneš. Náš policista se to snaží urovnat, ale marně. Nakonec tedy prohlásí ať jde tedy s nimi, že ho předají oficiálně přes přechod zpět. Nemusí mít žádný strach, nic se mu nemůže stát. Dostáváme ještě upozornění, abychom si dávali pozor, protože nás budou dále sledovat a chtít opět chytit. Máme prý hledat na naší straně hranice, že to zde není žádný problém a nikomu to nebude vadit. Dále o polských pohraničnících prohlásí něco v tom smyslu, že jsou to blbci a dělají tu v okolí takové věci pořád. Nabídne nám, že nás sveze k našemu autu a můžeme si pro kolegu zajet. Přelézáme tedy plot na naší straně. Rozloučíme se sním a jdeme hledat. Petr s policistou odchází k jeho autu a jede na hraniční přechod pro kolegu. Tímto bych mu rád poděkoval, protože s takovým to skvělým jednáním jsem se ještě nesetkal. Pokud by bylo více takových policistů, tak bychom měli určitě po starostech.
Konečně se dostáváme k hledání a štve nás zbytečně ztracený čas. A už tu máme první signály a můžeme hrabat. Jako vždy země vydává běžný válečný šrot - hlavně špagety. Miras nachází peněženku, kde jsou stříbrné groše, stříbrné medailonky a zajímavý odznak s HK. O chvíli později nacházíme ještě puškové granáty (normální a protipancéřový) a bombičku SD1. Jinak střepiny a munice. Odlaďuji úplně železo a kopu jen barvu. Mám ale dnes smůlu a nacházím jen špagety, barevné střepiny, světlice mausery a šrot. Ostatní jsou na tom zatím podobně, a tak pokračujeme dále k vytyčenému cíli na německé pozice. Zde ale krom munice nic zajímavého nenalézáme. Jen Aksamit má zajímavý nález, vojenskou botu, ze které ještě trčí kost. Nalézá se pár ruských granátů F1.
Vylézá sluníčko a je opravdu krásně. Pod stromy je hrabanka suchá a dá se ležet na zemi. Už jsme také kompletní, kluci se vrátili z přechodu. Vše proběhlo v pohodě a odbylo se blokovou pokutou za 200,- Kč. Protože je tu čisto, tak se pomalu vracíme na dřívější místa. Zde si prohlédneme minometné střely ráže 120mm a luxujeme okolí. Aksamit nachází hliníkovou přezku Wehrmachtu. Jinak nic moc, pár drobných, knoflíky a munice… Laďa nachází alespoň závěr do mausera a protiprachové brýle. Bohužel si netroufneme na polskou stranu, která je mnohem slibnější. Pomalu už toho začínáme mít dost a čas už také značně pokročil. Nejsme po zimě zvyklí na hledání, ztloustli jsme a nohy nám můžou upadnout. Pomalu se proto vracíme k autu přes potoky a rokle. Jen Aksamit to ještě zkouší na svahu, do kterého sotva lezeme. Auto máme teď zaparkované na jiném místě. Dáme si ještě poslední pivo, prohlédneme nálezy a vyrážíme k druhému autu. Je už tma, rychle přeházíme věci do Mirasova auta a jedeme završit akci večeří do jedné místní hospůdky. Hospoda vypadá na první pohled nevábně, ale jídlo je moc dobré. Zaplatíme, rozloučíme se a jedeme domů. A to je konec první letošní větší výpravy.

(fotografie celníků a policisty byly pořízeny tajně, proto omluvte zhoršenou kvalitu obrazu)