AKCE SLOVENSKO - SEVERNÍ MORAVA (1.8. - 4.8. 2003)

Den 1 (1. 8. 2003)

Takže začíná první den naší akce. Vstávám s dvouhodinovým předstihem, protože mám cestovní horečku a nedočkavě koukám na hodinky, kdy už vyrazíme. Vše mám dokonale sbaleno, a tak jen přemýšlím, zda jsem na něco nezapomněl. Moje bagáž váží pouhých 15 kilo, a tak jsem proti ostatním žabař. Mirek nese na zádech asi 24 kg a George ohlásil něco kolem 30. Nemůžu pochopit co všechno s sebou táhnou na čtyři dny. Konečně se dočkám a kolem desáté vidím známé auto. Zatím jedeme ve čtyřech já, Miras, Tomáš a náš slovenský průvodce Juro. Po rychlém seznámení a řečech plných optimizmu vyrážíme pro George. Cestou přemýšlím kam uložíme jeho 30 kg bagáže, protože už teď mi připadá auto nacpané k prasknutí. Nakonec to tam po několikerém naložení a vyložení nacpeme, a George nás začíná podivnými cestami navigovat na brněnskou dálnici. Cesta nám ubíhá v pohodové náladě, kdy se probírá úplně všechno. Na Slovensko se moc těšíme, protože Juro vše už připravil a dokonce na kameru natočil zajímavá místa. A stále dokola slyšíme, jaké se tam vedly tvrdé boje, jak jsou ony obranné pozice zachovalé, a jak tam nikdo nehledá. Stavujeme se u McDonald´s na jejich skvělé pochutiny, které nám nahrazují oběd a pokračujeme dále. Jedeme v civilu, protože nějakou chytrou hlavu napadlo, že nás třeba v maskáčích přes hranice nepustí. Cesta na hranice je rychlá a je malý provoz. Tak rychlé odbavení osob jsem na hranicích ještě neviděl. Za necelých třicet sekund máme za sebou obě celnice a jsme cizinci v cizí zemi. Máme radost jak všechno na celnicích klaplo a už se těšíme, že to proběhne podobně i při zpáteční cestě, až si povezeme naše skvělé nálezy. Jedeme dále k našemu cíli cesty a před námi se začíná vynořovat nádherné panorama Malých Karpat. Zvědavě vykukujeme z auta a hledáme, co je na Slovensku jiné než u nás. Těsně před cílem cesty neodoláme a zastavujeme u stylové a krásně zařízené hospůdky. Po cestě jsme vyprahlí, a tak potřebujeme mírné osvěžení v podobě několika půllitrů piva. Obsluha je příjemná, ještě ke všemu tady mají Gambrinus a Budvárek za lidové ceny, že jdu málem do kolen. I jídlo je v příjemné cenové relaci, tak si objednáváme brynzové halušky. Taky co jiného, že? Všechno probíhá k naší plné spokojenosti až do chvíle, kdy dojde na placení. Požádáme o zaplacení a přijde místní, beďary oteklý pingl, který vypadá jako když neumí do pěti počítat. Docela ho překvapí, že chceme zaplatit každý zvlášť. Asi to zde není zvykem, ale my si stále stojíme za svým. Po krátké výměně názorů prohlásí, že na nás nemá čas, a pokud chceme platit zvlášť, tak nám přinese kalkulačku a můžeme si to rozpočítat. Chvíli uvažujeme, že to asi rozpočítáme jemu, a to pěkně ručně. Nakonec zaplatíme a mizíme. Holt jiný kraj, jiný mrav. Konečně se dostáváme k cíli naší cesty do Vrbové u Piešťan. U Jurových rodičů je vše naprosto perfektně připravené. Vítají nás jako členy rodiny a hned dostáváme pohoštění domácím vínem, a ještě do nás chtějí cpát domácí kořalku. Je celkem pohodové počasí na pití, asi 31°C, a tak nám víno rychle stoupá do hlavy. Tomášovi víno očividně chutná, a tak je stále v pohodě. (Já jsem v pohodě je jeho obvyklé rčení. ) Stále se dozvídáme od rodičů, jaké zde byly tvrdé boje. Prostě Němci stříleli, Rusové stříleli, partyzáni stříleli, všude rachotily kulomety, děla pálila a bomby padaly. Nakonec jsme tak nažhavení, že se konečně začínáme pomalu odpoutávat od domácího vína a pomýšlíme na cestu. Při představě 10 km pochodu do Malých Karpat vznikne malá výměna názorů. Nakonec vše dopadne dobře a Jurova sestra nás hodí autem na polovinu cesty. Zde konečně shazujeme civil a převlékáme se do našich oblíbených maskáčů.



Převlékání do maskáčů

Po naložení všech nezbytných věcí na hrb si připadám jako šerpa v Himalájích a u George začíná první infarktový stav. Jdeme podél kukuřičného pole do kopců a těšíme se do chládku blízkého lesa. V lese je v tomto vedru jak v papiňáku, včera zde totiž pršelo. George dostává druhý infarktový stav a je plný beznaděje a depresí. Potí se jako kůň. Na mě se pomalu začínají stahovat komáři z okolí. Pomalu stoupáme do kopce a prohlížíme zde vybudovanou obranu. Jsou zde krásně zachovalé protitankové příkopy a zákopy v kruhové obraně kolem kopce. Začínáme si brousit zuby na zítřejší nálezy. Konečně docházíme do sedla pod hlavním vrcholem, kde si dáváme odpočinek. George dostává třetí infarktový stav a začíná nás prosit, abychom ho na místě bezbolestně usmrtili. Opět se vydáváme na cestu a stoupáme na hlavní vrchol kopce. U George propuká čtvrtý a pátý infarktový stav a pomalu se vleče v závěsu.



Pochod na kótu





Georgův infarktový stav

Konečně se po téměř horolezeckém výstupu dostáváme na vrchol kopce. Jsme zpocení a máme toho opravdu dost, ale stojí to za to. Je odtud krásný výhled na okolní kopce Karpat. Protože se blíží večer, jdeme si pomalu hledat místo na spaní. Nalézáme pod hlavním vrcholem malou plošinu otočenou k západu jako stvořenou ke klidnému spánku. Tady se utáboříme.



Tábořiště





Marhulovice v akci

Začínáme shánět dřevo na oheň a načínáme 1 l domácí Marhulovice 54 %, kterou nás vybavil Jurův otec. Je opravdu skvělá, a my jí v tom horku pijeme jako vodu. Má skvělé účinky, ani jsem si nevšiml, kdy nastala tma a koho napadlo, že si půjdeme v té tmě zahledat. Nic naplat, smontuji detektor, a bez baterky jdeme s Mirasem na to. Sám se tomu divím, ale po asi půl hodině se nám podařilo najít jeden komunistický desetník a vystřelenou nábojnici tokarev. Při návratu do ležení jsem se ještě zřítil ze skály i s detektorem. Naštěstí jsem si jen trošku poškrábal ruku a detektor vydržel. Holt jsem trošku jako gumovej. Sedáme k ohni, debata začíná. Bohužel si nepamatuji, o čem debata byla. Nakonec ještě otvírám placatici 7 Crown a ta nás totálně dodělává. Miras usíná jen tak volně na zemi a mě George odnáší do stanu. (George se po infarktových stavech ničeho nenapil. ) Tomáš je prý jako vždy v pohodě, ale podle mě té kořalky vypil nejvíc.



Svastika v jeskyni na vrcholu kopce



Den 2 (2. 8. 2003)

Probouzíme se do krásného rána a začínáme si dělat snídani. Sluníčko a horko nás vzbudilo hodně brzo. Já se ještě trošku motám, ostatní jsou také trochu pobledlí. Po snídani a úklidu okolí zabalíme naše krámy a vydáváme se hledat do blízkého lesa. V lese začínáme hledat u zákopů za protitankovým příkopem. Jaké je však naše překvapení, když tu nacházíme jen mrtvou zem. Pokud tu byly boje, tak se zde musí povalovat spoustu nábojnic, střepin a dalších krámů. Po hodině nalézáme jeden plochý klíč, řetěz a zátky od piva. Zklamaní sestupujeme po úbočí kopců dolů ke studánce se alespoň trošku osvěžit a dát si druhou snídani.



Tomáš u studánky, já v pozadí

Nálada je dost pesimistická, a tak alespoň doufáme, že konzervy co vaříme budou k jídlu. Občas se tu vyskytne nějaký zombie, co hledá houby. Je to až k nevíře, ale houby tu opravdu rostou. Jedna zombice se s námi zkouší dát do řeči a vysomruje na nás cigarety. Mám dojem, že si o nás myslí, že jsme nějací prospektoři a hledáme ložiska ropy. Nacházím starou olověnou kulku a pumpičku na kolo ve stavu A++. Přichází Juro a strašně se diví, že jsme nic nenalezli. Nejde mu do hlavy, že tu žádné boje nebyly, protože mu ve škole vtloukali do hlavy, že se tu strašně bojovalo. Asi to bude tím, že Slovensko a komunisté to po válce sakra potřebovali. No nic balíme batožinu a vydáváme se na další cestu za nějakými bunkry. Je opravdu strašné horko, jsou tu strmé kopce, a tak zase sedají infarktové stavy na mě a na Mirka. Asi to bude tou včerejší samohonkou. George si šlape jak vyměněný, až se nestačíme divit, kde se v něm ta energie po jeho včerejších infarktových stavech bere. Tomáš ten je v pohodě – jako vždy.



Tři čuníci jdou





Kopce v Karpatech

Pot se z nás jen leje, a tak děláme časté přestávky. Ani nekouřím, jak je mi mizerně a to je u mě co říct. Neustále pijeme a poléváme se vodou. Po pochodu asi pěti kilometrů zastavujeme u kaliště pro prasata a ještě jednou zkoušíme štěstí. Měla by tu být nějaká vyhořelá hájovna, kde se prý také bojovalo. Opět nic, tak navrhujeme, že sejdeme z kopců k rybníku a trošku se osvěžíme. Miras má ještě konflikt s nějakým místním lesákem, který jezdí po lese v rozežraném Žiguliku. Dole vedle rybníka je ještě hřbitov a nahoře na kopečku partyzánská zemjamka. S Mirasem a Georgem rezignujeme a nahoru se nešplháme. Za rybníkem je malé tábořiště, kde místní asi popíjejí a pečou ryby. Zde si dáváme pozdní oběd a rozhodujeme se, že asi akci Slovensko ukončíme a vyrazíme za Laďou na Severní Moravu k Ostravě.



Pozdní oběd u rybníka

Rozhodnutí padne a zavoláme si odvoz zpět do Vrbové. Zde se rozloučíme s celou rodinou Jury a jsme opět za pitomce, protože nám nikdo nevěří, že je zde mrtvá zem, a že jsme nemohli nic najít. No nic posilujeme se vínem, loučíme se a konečně zase vyrážíme vozem a ne dvojkou. Cesta ubíhá dobře, a než se nadějeme jsme na hranicích. Jedeme v maskáčích, táhne z nás alkohol a nikdo si nás naštěstí nevšímá. Cestou je opravdu na co koukat, krajina je nádherná a místní ženská populace taky. Možná, že za to může i pobyt v lesích a domácí víno. Ve večerních hodinách dorážíme k Laďovi, který se nám pořád pokouší vnutit nocleh doma. Nakonec ho zdárně přesvědčíme, že to není nutné a že jsme na pobyt v přírodě dobře vybaveni. Po několika neúspěšných pokusech seženeme hospodu, kde se vaří. V hospodě se opravdu skvěle bavíme a dobře najíme. Z debaty o hledání nás neustále vytrhuje pohled na místní servírku. Co budu povídat, to se prostě musí vidět. Ale je trošku nepřístupná a taky pohled na naši partu ji moc na klidu nepřidává.



V restauraci s Laďou

Po vypití asi šesti piv platíme, loučíme se s Laďou a jdeme si za městečko najít nějaké klidné místo. V malém údolíčku asi 2 km za městečkem rozbalíme ležení a upadáme po dnešním těžkém dnu do mdlob.

Den 3 (3. 8. 2003)

Ráno se budíme hodně brzo se značným předstihem. S Laďou máme sraz až kolem osmé a tak si dáváme snídani a jen tak zevlujeme. Skočíme do auta a hurá za Laďou omrknout jeho sbírku. Laďa chodí hledat už asi deset let, a tak je jeho sbírka opravdu pěkná: odznaky, bajonety, přilby atd. Další spousty nálezů má za domem v garáži, kde si také pěkně užijeme. Potom nás Laďa bere na jednu jeho lokalitu, kde by se snad dalo něco najít. Je zde ale značně nevyhovující terén, vysoká tráva a ostružiny. Je to tu taky pěkně prokopané, a tak vcelku nic zajímavého nenacházíme. Pár drobností jako jsou knoflíky a náboje. Jen Mirek vykope panzerfaust, který si chce George vzít na památku domů.



Začínáme hledat





Miras s krumpáčkem v akci





Torzo německé helmy a vojenské boty





Ještě jednou to samé





Panzerfaust

Nakonec ho ale násilně přesvědčíme a zakopáváme ho hluboko, aby už nemohl nikomu uškodit. Laďa má telefon a musí se vrátit domů. Zatímco ho Tomáš odváží, tak se dohadujeme o změně lokality. Od Ladi jsme dostali tip na temeno jednoho kopce. Cestou se zastavujeme na oběd v hospůdce, kde jsme jedli včera. Cestou na lokalitu se zastavujeme v muzeu a památníku na Hrabyni. Je to ukrutný komunistický betonový monolit, a uvnitř toho k vidění také moc není. George sonduje terén a ptá se šestnáctileté dívčiny, kde se tady v okolí bojovalo. Dívčina odpověď, že prý všude tady kolem, ho moc neuspokojuje. Nakonec ho musíme spacifikovat a odtáhnout. Dáváme ještě jedno pivko v místním kiosku. Dříve to asi byla nóbl restaurace pro komunistické hodnostáře a hrdiny sovětského svazu.



Muzeum v Hrabyni





Miras se pokouší pohnout kanónem

Cestou na kótu se zastavujeme u statku, kde se v potoku vykoupeme a smyjeme třídenní špínu. Konečně dorážíme na určené místo, kam se dá daleko za silnici dojet po polní cestě. Je to dobré místo, a tak se rozhodujeme, že zde přečkáme i noc. Zapínáme detektory a zvolna stoupáme k temeni kopce. Občas nalézáme vystřelenou nábojnici. V polovině kopce na okraji pole jsou patrné dělostřelecká postavení. Zde nalézáme roztrženou hylznu ráže 105 mm a železné přepravní obaly na dělostřeleckou munici.



Okopy na kótě





Roztržená hylzna 105 mm





Nálezy z kóty

Hledání se začíná zhoršovat, protože se blížíme k vrcholu kopce, který byl silně ostřelován a všude je spousta střepin. Střepiny jsou mosazné, a tak nám nezbývá než kopat a kopat. Temeno kopce je plné kráterů a okopy jsou sotva viditelné. Terén je taky hodně prokopaný jak je patrno z četných děr. Zde asi po tříhodinovém hledání nacházíme jen pár drobností. Já nacházím nějaké feniky a náboje tokarev. Miras má alespoň štěstí a vyhrabe mosazný prstýnek i s puncem. Jsou zde staré buky, které po zvednutí detektoru nad hlavu vydávají spoustu zvuků – jsou plné střepin. Mám toho dost a s Tomášem usedáváme na okraj lesa. Zde se v západu slunce kocháme nádherným rozhledem do kraje. Miras s Georgem ještě šmejdí v okolním lese, proto s Tomášem pomalu scházíme k ležení obstarat nějaké dřevo na večer. Kluci se vrátí asi za půl hodiny s prázdnou. Po poradě generálního štábu se shodneme, že je nutně potřeba navštívit místní pohostinství. V malé hospůdce si dáváme utopence k večeři, nic jiného zde nemají. Utopenec má fakt sílu a pod tímto pojmem jsem si představoval něco jiného. No Miras si pro jistotu dává dva. Mě bohatě stačil jeden a k tomu ještě dva kyselé Staroprameny. Docela nás překvapí, že hospoda zavírá v deset hodin. Proto se ještě musíme na večer vybavit místním Ostravarem. George je po dvou pivech trošku mimo, a tak ho nakonec přesvědčíme, že je toho dost a společně s Ostravary ho nakládáme do auta. Na našem místě rozděláme oheň a dorážíme se konzervama. George se pokouší postavit si stan. Za chvilku mě přijde požádat o baterku, protože svoji zahodil do lesa v domnění, že je to klacek. Chvilku uvažuji co asi postihne moji baterku, ale nakonec mu ji půjčím. Podařilo se, stan stojí, a tak se můžeme dále nerušeně u ohně bavit o ptákovinách. Ostravar vykonává své, a tak jdeme celkem brzo spát.

Den 4 (4. 8. 2003)

Ráno se probouzíme do deště a nevěříme, jaké se na nás usmálo štěstí. Konečně se snad trošku ochladí. Nadšení nám vydrží asi půl hodiny, potom zase sluníčko vykoukne z mraků a začne se dělat vedro. Cíl dnešní cesty je jasný, podívat se po okolí těžkého opevnění u Opavy. Po snídani vše pečlivě uklidíme a vyrážíme cestou necestou, polem nepolem k dalšímu cíli cesty. Naštěstí máme od Ladi mapu, kde je opevnění dobře zakresleno. Opevnění je viditelné už zdaleka. Velký nápis muzeum a okolo stojící tanky T 34 jsou z daleka viditelné.



T 34 námi obsazený





Pochod ke srubům těžkého opevnění





Pancéřové zvony těžkého opevnění

Muzeum je k našemu překvapení zavřené. Nakonec zde alespoň seženeme jednoho dědu, který nám slíbí, že nám ukáže alespoň sousední zachovalý srub těžkého opevnění. Bohužel ani on toho moc o bojích zde neví. Nicméně prohlídka je zajímavá a srub dobře zrekonstruovaný. Necháváme dědovi každý alespoň dvacet korun na přilepšenou. Sedáme do auta a naposled zkoušíme štěstí u opevnění v lese. Zde je to také mrtvá zem a nic zde není. Několik kulek do perkusních zbraní, vidlička a všudypřítomný bordel. Hledání nás už po těch třech dnech bez nálezů nebaví, rozhodujeme se, že to zabalíme a vyrazíme k domovu. Máme to přece jenom ještě pěkný kousek cesty. Cestou se ještě stihneme vykoupat v řece Opavě a dát si v hospůdce U Lišky gulášek.



Koupel v řece Opavě

Cesta ubíhá celkem v pohodě, teploměr ukazuje venkovní teplotu 37° C a v autě bez klimatizace je báječně. Ještě malinko zabloudíme v Olomouci, a pak už jen rozpálená dálnice před námi. George před příjezdem zavolá domů a na nás tam čeká skvělé pohoštění v podobě obložených mís a studeného Gambáče. Zdržíme se jen chvilku, máme toho všichni dost. Mirek mě dováží před barák, ověšuji se svými krámy a hurá domů do vany.

Opět jsme nic zajímavého nenašli, ale ono to jednou přijde!! ENDE