Atlantický val v Dánsku

Navštívil jsem část Atlantského valu. Šlo o silně opevněný nejzápadnější cíp dánského pobřeží. Nejsem zrovna bunkrolog, takže se nebudu příliš rozepisovat o obraném významu opevnění. Na internetu toho bude určitě dost. Šlo o oblast kolem obce Blåvand. Zmíním spíše své dojmy. Opevnění zasahuje do současného dánského vojenského prostoru. Oblast je dobře pokryta signalizačními červenými terči, které se automaticky zvednou před zahájením cvičení. Pokud si pamatuji, tak snad 1,5 hodiny před střelbou. Tím se oblast stane nepřístupnou veřejnosti. Uvnitř vojenské zóny je další, zcela uzavřená a veřejnosti zakázaná oblast s nebezpečím výskytu munice. Zakázaná oblast těsně hraničí s pevnostním opevněním. Hranice je vytyčena vstřícně turistům, takže většina bunkrů na pláži je vně zakázané zóny. Problém byl, že právě zóna za pláží mi připadala mnohem zajímavější. Bylo tam vidět hodně bordelu. Nafoukané plasty a lehké předměty z moře, ale i kusy cihel, betonu a železa. Prostě lákavé. Tam kde je čisto, dle mých zkušeností nejsou ani zajímavé artefakty. Německá posádka, která byla podle rozsáhlosti opevnění určitě početná, musela někam házet odpad. Těžko si ho sypali před sebe na pláž. Spíše za bunkry do hlubokých prohlubní v dunách. Takže jsem se vydal nakouknout do zakázané zóny. Jen tak zkraje, abych mohl simulovat krátkodobou dezorientaci z důvodu sníženého intelektu. Simulovat by šlo ale těžce. Ne, že bych vypadal prudce inteligentně, ale značení zakázané zóny bylo pečlivé. V nebezpečí jsem se necítil. Varování jsem bral jako takovéto obvyklé alibistické pro hypotetickou situaci, kterou tam stejně nikdy nikdo nezažil. Názor jsem změnil poté, co jsem po pár krocích zahlédl první vystřelený dělostřelecký granát a hned vedle výbušninu zrezlou tak, že tam leží snad ještě po Němcích. Zajímavé, pokud Dáni někam zarazí ceduli s piktogramem výbušnin, myslí tím, že výbušniny jsou hned za tou cedulí. Dělostřelecký granát jsem vyfotil a poté v sobě úspěšně umlčel vnitřní hlas hledače, který na mě křičel PROČ SI NEMOHU VZÍT TU PĚKNOU KOVOVOU VĚC, KDYŽ JSEM SI JÍ NAŠEL? Ze zakázané zóny jsem vycouval a pohyboval se již jen na pomezí. Stále jsem to trochu šněroval od cedule k ceduli, ale nepřeháněl jsem to, protože stopy v písku by mě usvědčovaly, kudypak jsem to ťapkal i při pozdější kontrole. Pár kusů munice jsem ještě našel, ale na focení z dálky mobilem už to nebylo. Vybral jsem ještě pár fotek bunkrů. Spíše těch poškozených. Zajímavé, že bunkry se do dun stavěly na betonové desky bez základů. Do dnešních dnů se tedy často dramaticky naklonily snad až na 45°. Část se propadla nebo byla zasypána pískem. Některé nakloněné se vlastní vahou roztrhly. Beton se jeví velmi kvalitní. Cementem nešetřili, takže beton je na lomu až do modrého odstínu. Hledání s detektorem si v dané zóně nedovedu moc představit kvůli obrovskému množství navátého písku. Někde jsou bunkry zasypané skoro komplet. Za dunami je zase souvislá a dost houževnatá vegetace s trny. Plazivé růže, rakytník, ostrá tráva a podobně.
Krtek