Bájný poklad hraběte Kuenburga a jeho objevení

Hned na začátek uvedu, že jméno Kuenburg se dá psát několika způsoby, několik německých verzí, latinských a latinsko-českých. S jejich variantami Vás v průběhu vyprávění seznámím, ale po konzultaci s některými lingvisty budu až na výjimky, mající historickou souvislost, používat vžitou latinsko-českou podobu Kuenburg. Nový majitel byl synem Jana Bedřicha Kuenburga a Johany Guzmanové.
Jeho předci byli starým korutanským šlechtickým rodem jehož počátky lze zaznamenat již ve dvanáctém století. Na přelomu 15.-16. století se rod rozdělil do dvou linií Ungersbach a Prunsee. Linie Prunsee v druhé polovině 19. století vymřela a prakticky nikdy neměla vztah k českým zemím. Linii Ungersbach byl v roce 1613 přiznán stav svobodných pánů a rod tehdá užíval jména Künburg von Khünegg, Ungersbach und Jasbina. Kuenburgové zastávali četná a vysoká církevní důstojenství. Pro příklad Michal †1560, †Jiří a Maxmilián Galdolf †1687 byli solnohradskými arcibiskupy, Polykarp †1673 biskup krcký, Karel Josef †1723 biskup v Chiemsee atd. Také náš František Ferdinand vystudoval v mladém věku v Římě teologii a ve svých jednadvaceti letech se stal solnohradským a pasovským kanovníkem. Bylo to v tom samém roce (1670), kdy v dalekém nizozemském Nardenu zemřel v emigraci českobratrský biskup a učitel národů Jan Amos Komenský. Velká pobožnost Kuenbergů se odráží i v jejich erbu. Čtvrcený znak, který má střídavě ve dvou polích jakési červeno-stříbrné koule na opačném barevném podkladě a v dalších dvou polích podivně zaoblené černo-stříbrné kříže rovněž na polích opačných barev, někteří heraldičtí zájemci považovali za podivné hrací karty. Omyl, jedná se o panty a kování Bible. Rod Kuenburgu zakoupil, mimo jiné i v Čechách několik vesnic panství. Když Kuenburg Vožici koupil, náležel k panství zámek s městem, opuštěný zámek Šelmberk a vsi Janov, Pojbujky, Radostovice, Horní a Dolní Kouty, Lhotka, Řemíčov, Buková, Noskov, Běleč, Elbančice, Bzová, Staniměřice, Bradáčov, Rodná, Křtěnovice, Horní a Dolní Střítěž, Zhoř, Oldřichov, Mutice a Nasavrky. Od roku 1681 začal k Vožici přikupovat další stezky v širším okolí. Byly to postupně panství Miličín, Záhoří a Vlčkovice, statek Těmice s tvrzí, Třetužel a Kumberk, tvrz a dvůr Vitanovice, Lomnou a Domamyšl. Tento veliký majetek tak postupně střádal, aby z něj vytvořil Kuenburské svěřenství (fideikomis) pro rodinu svého bratra Jana Josefa. V Čechách se vyplatilo investovat a bylo z čeho rod Kuenburgu byl bezesporu bohatý, rod Kuenburgu vzdáleně sahá až do dnešní doby ale nároky na bohatství které zde nechal jsou mizivé…

Narodil jsem se jako jediné vysněné dítko nepříliš hezké mámě. A ani já jsem moc krásy nepobral. Otce jsem nikdy nepoznal. Bydlím nedaleko Tábora, nedaleko Vlašimi a do Pacova to mám taky kousek. Když se podívám z okna, vidím lesy, pole a louky. Vše vidím nepatrně rozostřeno. Nosím osmičky dioptrie a na druhém oku v 46letech okluzor, což nevypadá v mém pozdním věku zrovna přirozeně. Jsem sám, moje maminka mě po porodu opustila. Vyrůstal jsem po dětským domovech, nikdo mě nechtěl. Silné brýle, kolébavá chůze. Tím vším jsem odrazoval své vysněné adoptivní rodiče. Už od dětských let jsem byl nesmělý, plachý, stranil se kolektivu. Když někdo stál v koutě, byl jsem to právě já. O to víc jsem měl čas učit se. Četba historických knih mě bavila. Již v 17ti letech jsem měl nastudované všechny kroniky z okolních měst. Netrvalo dlouho, následovala střední škola, vysoká s historickým zaměřením. Ten v rohu schovaný před ostatními, stále jsem to byl já. Silné brýle, mastné řídké vlasy s vysokou čelní pleší, to vše ve 24 letech. Holky o mě zájem neměly a ani ony nezajímaly mne. Za to jsem měl spoustu času studoval a hledat všechny indicie vedoucí k nalezení pokladu. Byl to můj životní sen. Čím víc jsem odbornou literaturu studoval, tím více mi přišlo snadné zmiňovaný poklad najít.
V jedné malebné vesnici musel hrabě Kuenburg narychlo zmizet před vyjíždějícími nacisty a začínající válkou ze svého zámku. Rozhodně neměl čas nic brát sebou. Doslova šlo o jeho život. Zámek obsadili nacisti. Dle mého názoru hrabě Kuenburg musel ukrýt své cennosti poblíž svého panství. Ve 26letech jsem si dojel do Německa pro detektor, u nás to bylo tabu. Za 2000 západních marek, sehnaných přes překupníka na Karlově mostě, zmíněný detektor skutečně přivezl. S velkou obavou před celníky jsem svůj „nový přístroj“rozložil, spíš rozebral. Vše v pohodě přes hranice převezl. Se šikovných sousedem jsem přístroj složil zpět. Povšimnul jsem si, jak šikovný soused opisuje a dělá schéma všech součástek. Měl vystudovanou vysokou se zaměřením na slaboproud. Ani vám nebudu raději psát, že za malou chvíli začal detektory vyrábět a prodávat.
Uplynulo asi pět let a já se nechal ve zmíněném zámku zaměstnat jako hlídač. Dle mého názoru spíš hledač. Za jasné noci jsem se vydal prohledat zahradu. Kromě pár starých mincí jsem nenašel nic. Po půl roce jsem měl prošťouraný každý kout, každou zeď, dokonce jsem v jedné místnosti rozebral podlahu, ale nenašel stále nic. Uplynulo dalších pět let a já pomalu přestával věřit, že poklad najdu. Jedno bylo jisté… v zámku ani v zahradě nebyl. Pořád jsem byl sám, a tak čas snít o bájném hraběcím pokladu, mě držel nad vodou. Pustil jsem se do hledání v okolí. Hledal bod, který by vyhovoval a splňoval podmínky pro ukrytí pokladu a jeho následné vyzvednutí. Sledoval jsem každý kopeček, každou vrásku v krajině, bezvýsledně. Po krátké době se začala opravovat kašna. To byla také možnost, kde by poklad mohl být. Netrvalo dlouho a byl jsem ze zámku vyhozen. Dal jsem si občas pivko, chutnalo mi. Bohužel to byl šéf, kterému se mé pití nezamlouvalo, tak jako mně. Tak jsem byl sám, bez práce, bez ženský, bez vlasů…Bylo mi 42. Sebevědomí žádné.

Časem jsem se nechal zaměstnat u stavební firmy. Moje hledání pokračovalo. Přišla moje velká šance. Město firmě přidělilo opravdu kašny. Hned druhý den jsem vyfasoval Kango. Pro ty, kteří neví, oč jde-je to bourací kladivo povětšinou s ním pracují problémový občané snědší pleti. Posilnil jsem se třemi na ex vypitými kousky a šel na to. Detektor potají schoval do nohavice u kalhot. Asi bych to uvádět neměl, ale už je to dávno, navíc už u firmy nepracuji. Kangem jsem boural i tam, kde jsem neměl. Sledoval jsem každý signál a rubal a rubal. Kašna začala měnit brzo vzhled a tvar. Návštěva z památkového ústavu odehrála malou epizodu v mém životě. Byl jsem na hodinu propuštěn, tentokrát podruhé. Musel jsem zaplatit škody, které jsem napáchal. Restaurátorská firma, která opravu provedla, mi vystavila nemilosrdnou fakturu. Došlo na splátkový kalendář. Od této chvíle jsem alkoholu podlehl úplně. Brzy mi lahve od piva zaplnily polovinu baráku. Nikdy jsem je nevracel. Nechtěl jsem, aby o mém problému s pitím někdo věděl. Pivka jsem zakupoval vždy v jiném „krámě“, nikdy ne v místě bydliště a vždy jsem u pokladny hlásil, že je to pro zedníky, které mám na stavbě. Sen o hledání pokračoval. Co je na tom, že jsem Ing. ? Jsem sám, ženu nemám, sebevědomí na nule, už jsem občas přemýšlel o sebevraždě. Žil jsem pořád s myšlenkou, že zmíněný poklad najdu. Každý kopec, každou rýhu jsem v okolí svého domova do patnácti kilometrů, měl provrtanou skrz naskrz. Poklad nikde. Pro všechny místní jsem byl blázen, něco jako Genzer a Mužík. Hnal jsem se celý život za něčím, co možná ani neexistuje. Ale tomu jsem věřit nechtěl. Sen o pokladu mě hnal dál. Už mi nestačí na den jedna přepravka, už jsou dvě. Ať už jsem pil nebo ne, v jádru jsem špatný člověk nebyl. Další roky jsem hledal práci. Byl jsem na úplném dně. Už ani pít pivo mi nechutnalo. Jsem sám, bez koruny, bez ženy. Pivo už nepiju. Vyměnil jsem ho za vodku. Furt mě ženě sen o pokladu Kuenburgu. Drží mě nad vodou myšlenka na ženu, kterou jsem potkal u pultu. Byla sice o 30 let starší, ale nemůžu si vybírat. Pleš, tlusté brýle, stále nosící okluzor, převyšující se věk, má nesmělost se seznamovat, mi nedává možnosti si vybírat. Už jsme dva. Po měsíci známosti jsem si ji nastěhoval domů. Na láhev vodky už nejsem sám. Pořád mě trápí, kde hrabě bohatství ponechal. Na hledání pokladu nejsem sám. Jsem čerstvý důchodce, důchod jedenáct tisíci čistého mi nestačí. Při konzumaci jedné lahve denně důchod přestává brzy stačit. Už v druhé polovině týdne docházejí peníze a to nesnídám a nevařím. Takhle to dál nejde. Rozhodl jsem se podnikat. Budete se divit, v 63letech narychlo udělal kurz autoškoly, ten jsem za svůj život nestihl. Napopáté dodělal jízdy, řidičák jsem zvládl za 3 roky. Dál v hlavě mi pomalu zhasínala myšlenka na bájný vysněný poklad hraběte Kuenburga, Můj rozjezd s podnikáním šel pomalu. Potřeboval jsem peníze na nákup minibagru. To byl můj nový sen. Prodal jsem všechny lahve, co jsem za celý život nashromáždil. Za peníze z prodeje zakoupil dvacet let starou Kubotu. Občas si mě někdo pozval a já za půl dne hrabání vydělal na dvě lahve vodky. To už jsem ale pár týdnů neměl žádné zprávy o manželce. Ano, Magda si mě vzala. Brýlatého, plešatého, chudého ožralu.

U nás na vsi se vyměnil starosta. S obálkou s deseti tisíci jsem ho navštívil. Zanedlouho jsem vyhrál výběrové řízení a se svým minibagrem vyjel opravit potrubí u kašny. Zprvu jsem se bál vzpomínek na Kango a následného splácení. Ještě jsem byl párkrát navštívit v nemocnici Magdu. Po pár dnech zemřela. Ve svých 95letech s rozštěpem horního patra umírá ve spánku. Měla mě ráda, i já jí miloval. Po krátkém čase jsem z nemocnice dostal po Magdě věci, mezi nimiž byl i dopis na rozloučenou. Stálo tam mimo jiné i to, ať najdu ten svůj poklad. To mi dodalo odvahu a hnal jsem se vpřed. Mám trvalé problémy s prostatou, s ledvinami, zrak se mi horší, a proto jsem konzumaci alkoholu omezil na minimum. Skočil jsem mírným kvapem do mého stroje, vytapetovaného fotkami všech nálezů pokladů, které jsem nashromáždil od dětství. S Kubotou zajel před kašnu a začal hrabat. Přece jen jsem už starý člověk a práce nešla tak, jak by měla. Brzy jsem jí ukončil. Hned druhý den ráno, tak jako každý den, nasadil své tlačící zuby, očistil brýle, usrkl doušek vodky, a šel na svůj minibagr. Dolil naftu, která mi přes noc z uzamčené nádrže záhadně zmizela. Nastartoval jsem, párkrát prohrábl zem, zavzpomínal na doby, kdy jsem udělal po vsi ostudu s Kangem a následným pobořením kašny. Po krátkém čase přišlo pár rachotícím zvuků. Přes svoje břicho jsem obtížně nakoukl do výkopu a vyběhl z Magdy, tak jsem začal říkal po smrti své ženy svému bagříkovi. Bylo mi 75let. Mám problémy s prostatou, dojíždím na chemoterapie, příští týden mě čeká katedrizace, ale nestěžuju si. Poprvé v životě jsem viděl to, o čem celý život jen sním. Ve výkopu jsem viděl zlaté poháry, talíře, svícny, lustry, šperky, meče, brnění a spoustu mincí. Zkrátka bylo toho na mě moc. Zamotala se mi z toho hlava, udělalo špatně, párkrát jsem z posledních sil lžící výkop zavalil. V tom jsem se svalil mezi pedály s velkou bolestí na prsou a hlavy. Bylo to několik posledních hodin mého života. Chtělo se mi strašně žít, víc než kdy jindy. Před očima jsem viděl bránu prosvícenou slunečním světlem, nevím, jestli to byl onen svět nebo záře z pokladu, který jsem ve svých 75letech objevil. Byl to poklad Kuenburgů, který jsem celý život hledal nebo si to schoval jiný boháč. To už mě ale na jednotce intenzivní péče resuscitují, elektrickou energií nabuzují, ale marně, nejde jim to. V tom už se mi pomalu uvolňují svěrače a pomalu přestávám žít. Ještě z povzdálí vidím, jak ke mně běží postarší doktor a snaží se mě oživit. Bezúspěšně. Přibíhá mladičká sestra a přináší kapačky. To už vidím, jak pomalu opouštím svoje tělo a poletuji nad ním. Ještě nikdy jsem neviděl, jak blbě vypadá moje spící bledé tělo. Věděl jsem, že mám chvilku čas a zalétl se na poklad ještě podívat. Potěšit se. Bylo to úžasné. Holýma rukama jsem se hrabal v zemi a lapal po dechu. Zlatý prsten s erbem Kuengurgů mě utvrdil, že se jedná o tolik let hledaný poklad. Můj pobyt v nemocnici nebral konce, ležel jsem na LDN-pro ty, kteří to neznají pokoj dlouhodobě ležících. Je mi 80let, dlouhých 5 let se o mě starají a právě teď se probouzím. Nevím nic. Nemluvím, nevnímám. Hloupě bezdušně civím do zdi, porucha mozku. Svaly neslouží, jsem ležící mrzák. Po několik měsících mě učí chodit. S plínou pomalu brouzdám dlouhými chodbami nemocnice. Vše ale v chodítku za asistence nehezké obtloustlé sestry, přidržující mou nekoordinovanou postavu. Stále nemluvím. Dlouhé večery vyplňuji bezduchým zíráním z okna pokoje do parku, to vše „z pohodlí“ nepříliš pohodlného invalidního vozíku. Strašně rád bych někomu sdělil místo ukrytí pokladu. Bohužel nevím jak, nejde to. V hlavě mám zmatek. Zapomínám místo nálezu. Učí mě mluvit. Někdy mi to jde docela dobře, ale jindy zase ležím a nevnímám nic. Dlouhé roky se o mě starají. Můj zdravotní stav je ale neměnný. Asi po 10 letech už odcházím opravdu. Při ranní snídani v domově důchodců mi zaskočil rohlík, dusím se. Pomoc nepřichází. Opět se bezvládně kácím k zemi. Padám na hranu stolu a nastává smrt. Mé skromné dědictví dostává stát. Nikoho nemám. Přes to, že už jsem pár roků mrtvý, vezmu-li to zpět, žil jsem život šťastný. I když plešatý, brýlatý, bezdětný a v posledních letech hodně nemocný, neměnil bych. Celý život mě hnala myšlenka najít onen zmiňovaný poklad. Bádání a šťourání v historii mi celou dobu dodávalo do plic kyslík a krev do žil. Ale teď už vážně končím, jsem totiž mrtvý. Čekám na reinkarnaci. I když nejsem mezi živými, přežívá ve mně myšlenka na vyzvednutí celého nálezu. Píše se rok 2020. Žádný scifi! Vláda mění Ústavu zákona o nálezech pokladů, podobné té v Británii. V tu chvíli mám ještě větší chuť žít a vstát. Vše vyzvednout a žít z nálezného. Ale nevím jak, nejde to. “Jsem totiž mrtvý“.

Tento příběh bych rád věnoval Magdě, která vyzvednutí pokladu podlehla stejně jako já. Ale nedožila se ho. Tak jako já. To vše se stalo až v roce 2052, při opravě kašny, kterou zmrzlá voda roztrhla, dvěma šťastným dělníkům sedlčanské firmy. Poklad se jim podařilo zatajit, po částech rozprodat, brzy přestali u firmy dělat, postavili nové domy, nakoupili luxusní auta a žili v přepychu. Tu a tam se o zmíněném štěstí u piva v oblíbené hospůdce někomu zmínili, ale nikdo jim nevěřil. Já jsem ale poklad našel dřív, mnohem dřív. I já už zakončím tento pravdivý zdlouhavý příběh poslední zprávou, jak jsem v roce 2052 na chvilku ještě jednou ožil. Bylo to právě při odhrabávání pokladu dvěma sedlčanskými dělníky, kdy jeden z nich vzal do ruky mou občanku, kterou na hromadě zlata našel. Nevím, jak se tam dostala, musela mi vypadnout, kdy jsem při opravě potrubí zkolaboval a poklad našel. Vím jen to, že oba dělníci dostali záchvat smíchu při očištění mé fotografie a při čtení mého jména. Ano, plešatý, obtloustý, bezzubý, brýlatý, se jménem Ing. Karel Pinďour, rozesměje hodně lidí. Vidím to, jak je tomu na hřbitově, kde ležím. Ke zmiňovaným sedlčanským dělníkům můžu uvézt jen toto. Jejich majetek začal rychle přibývat, domy, vily, drahá auta, nezůstali bez povšimnutí sousedů a úřadů. Vše začalo nanovo vyslýcháním hostů, kterým se o pokladu v hospodě chlubili. Výslechy ale brzy ukončil jejich nečekaný odlet na letní sídla na Maledivách, který podpořil a hlavně urychlil podplacený zaujatý soudce, který je na kauci propustil z vazby. Tento příběh končí zatčením skupinou lidí, která si říká Lovci lebek a zdlouhavým dohadováním o vydání do ČR. Ještě jednou děkuji Magdě, pro kterou jsem psal tyto řádky.
Váš Peyman. Zde posílám zlomek fotek z nálezu pokladu jenž se policii podařilo zadržet: