Banderovci na Moravě

Léto 1947 přineslo mimořádná vedra a sucho. Do paměti lidí se zapsalo i jako doba plná napětí. Doba, řečeno spolu s titulkem známého filmu, "stínů horkého léta". Na území Moravy se v červenci poprvé objevili banderovci. Tak, jako se v posledních dvou poválečných letech pohybovali na území Polska, Ukrajiny a pronikali i na Slovensko.

ODKUD SE VZALI BANDEROVCI NA MORAVĚ

Jménem banderovci (někdy benderovci) byly označovány skupiny lidí, které se ke konci druhé světové války vytvořily z UPA (Ukrajinská povstalecká armáda). Vznikly v Polsku jako ozbrojená složka OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů), ale také se rekrutovaly například z členů SS divize Galizien a dalších účastníků války na straně hitlerovského Německa. Banderovci nebyli armádou v pravém slova smyslu, i když o to velmi usilovali. Po válce i proto, aby získali status alespoň válečných zajatců. Svou výzbrojí a zkušenostmi z bojů však představovali na území, po kterém se po válce, zejména v letech 1945 - 1947 pohybovali, značné nebezpečí.

Na území tehdejšího Československa se začaly oddíly banderovců dostávat už od léta 1945. Tehdy především do slovenských hor, samot a vesnic. Jen během podzimu jim při přepadání a drancování východoslovenských obcí (například Novosedlice, Zboj, Ulič, Kolbasov) padlo za oběť osmnáct lidí. Banderovci rabovali zejména potraviny, dobytek, šatstvo a léky. Proti oddílům, zvaným například Iroň, Karmeluk, Sokil, Peryh a Browsko nakonec zasáhly čtyři vojenské prapory a spolu s SNB a finanční stráží je vytlačily zpět do Polska, kde jich ještě operovalo několik desítek tisíc.

Od dubna následujícího se snažili banderovci pronikat přes polskou hranici znovu, tentokrát ještě hlouběji do slovenského vnitrozemí. Při tom mimo jiné svolávali se zbraní celé vesnice na shromáždění, při kterých jedním dechem hlásali hesla o boji za "Za Boha a za národ, za odkaz dr. Tisu". Původně počítali s pokračováním boje, s rychlým vypuknutím další světové války a změnou evropské mapy. Politická situace na území, po kterém se pohybovali, je však už v roce 1947 pasovala do role válečných ztroskotanců. V Polsku jim doslova začala hořet půda pod nohama. Měli na výběr jen málo možností dalšího osudu - buď se vzdát, nebo se pokusit o ústup. Hlavní cíl byl v Bavorsku. Zde, v Mnichově, měla své sídlo OUN, zde se tehdy zdržoval i samotný Bandera. Nejpočetnější skupiny (takzvané sotni), které postupovaly přes naše území, se jmenovaly Burlak, Chromenko a Brodyč.

JMÉNO BANDEROVCŮM DAL STEPAN BANDERA

Muž, který dal banderovcům své jméno, se narodil na Nový rok 1909 jako jedno ze šesti dětí řeckokatolického kněze v obci Staryj Uhryniv u města Stanislav (později Ivano-Frankivsk). Po maturitě začal studovat zemědělskou fakultu Vysoké školy polytechnické ve Lvově. Většinu svých sil však věnoval politické činnosti, myšlence boje za samostatnou Ukrajinu. Začal pracovat v Ukrajinské vojenské organizaci (UVO) a vstoupil do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

OUN byla založena ve Vídni v lednu 1929. Navazovala mimo jiné na tradici legie Ukrajinských sičových střelců (USS), která vznikla v roce 1914 v rámci rakouské armády. Prvním představitelem OUN byl Jevhen Konovalec, druhým od roku 1938 Andrij Melnyk, teprve v roce 1941 se stal hlavním vůdcem OUN Stepan Bandera.

Předtím se Bandera zapojil do vedení OUN a velel celé krajské větvi na západní Ukrajině. V letech 1932 - 34 zahájil na tomto území bojovou činnost. Zatímco Konovalec odmítal politický teror, na území, kterému velel Bandera, se stal terorismus hlavním prostředkem boje pod heslem osvobození Ukrajiny. Výjimkou nebyly ani vraždy příslušníků opačného tábora - ředitele lvovské školy, polského ministra zahraničí.

Poté, co Hitler napadl Sovětský svaz, se několik tisíc (až dvě stě tisíc) banderovců vydalo ze západní Ukrajiny na východ. Chtěli předběhnout Němce a vyhlásit samostatnou Ukrajinu. Hitler zpočátku nechal některé kroky bez protestu proběhnout, nakonec však byl Bandera 30. června 1941 zatčen a uvězněn. Jeho síla zřejmě vzbuzovala u fašistů obavy.

V roce 1944 však Němci hodlali Banderových vojáků využít. Jejich velitele propustili z vězení a doufali, že s pomocí jeho ozbrojenců se jim snáze podaří dobýt zpět už jednou ztracená území. Faktem je, že sám Bandera nikdy s fašisty nespolupracoval (na rozdíl od některých velitelů v jeho jednotkách). Stáhl se do Mnichova, odkud řídil zahraniční jednotky OUN.

V době, kdy se vojáci zvaní banderovci pohybovali po území Moravy, bydlel tedy Stepan Bandera v hlavním městě Bavorska. Jeho život později, v roce 1959, ukončila na schodech mnichovského domu smrtící injekce s obsahem kyanidu draselného v ruce agenta Bohdana Stašynského. Po vzniku samostatné Ukrajiny řadí někteří Banderovi krajané jeho jméno na piedestal národních hrdinů. Jiní uznávají, že ho jeho praktiky národně osvobozeneckého boje přiřazují spíše do tábora teroristů.

HLÍDALY SE MOSTY, BRODY, PŘÍVOZY

Nejvýznamnější období přesunu banderovců se koncentrovalo do několika letních a podzimních měsíců roku 1947, přibližně od června do listopadu. Ve snaze bránit pohybu ozbrojenců po území suverénního státu byla tehdy při obraně, která vstoupila do dějin pod názvem "Akce B", proti nim nasazena československá armáda a bezpečnostní složky (Sbor národní bezpečnosti). V poslední fázi pomáhaly dokonce i bývalé partyzánské oddíly, které se dobře vyznaly v hornatém či zalesněném terénu, takže svou zkušeností byly proti banderovcům velmi účinné.

Přirozenou hranici, která představovala pro postup banderovců vážnou překážku, tvořila především řeka Morava. U každého mostu, brodu či přívozu byla strážná stanoviště. Zásadě, že se ozbrojenci nesmějí dostat přes řeku, se podřídila taktika všech obránců naší hranice, ke kterým se přidávalo i civilní obyvatelstvo. Na území celé Moravy bojovalo proti banderovcům jen asi o tisíc lidí méně než na Slovensku, kde došlo k prvním a nejtěžším střetům. Zásahy na moravském území si vyžádaly nasazení téměř pěti tisíc vojáků, příslušníků SNB, partyzánů a dalších.

Mohlo by se zdát, že nasazení vojska a dalších obránců našeho území nebylo úměrné několika stovkám banderovců. Pro představu si ale musíme uvědomit, že to byl nepřítel, který se na Slovensku rozptýlil do malých skupin. Uměly se pohybovat skrytě, ve skocích, způsob jejich boje připomínal záškodnickou válku. Pohyblivé a zkušené skupinky nepřátel se většinou vyhýbaly přímému střetnutí, po srážkách se rychle přesunovaly a bylo těžké je vypátrat.

Z jednotek armády a Sboru národní bezpečnosti byl na řekách Moravě a Bečvě utvořen zajišťovací kordon Vlára, doplněný v předpolí stíhacími oddíly. Velitelství Vláry podléhalo velení 3. vojenské oblasti v Brně. V červenci 1947 byly tomuto velitelství podřízeny jako motorizovaná záloha i tři prapory SNB. Byly to útvary Václav (Zlín), Stanislav (Uherské Hradiště) a Josef (Uherský Brod).

V září, když pronikání banderovců ze Slovenska sílilo a když se jim občas dařilo řeky obcházet, byla 14. září vytvořena z příslušníků armády a SNB samostatná skupina Sosna. Dělila se na další útvary, zvané Habr, Jasan a Palma. V útvaru Palma působily i dva reorganizované oddíly SNB Karel 1 a Karel 2, v každém z nich bylo kolem pěti set mužů a říkalo se jim také stíhací, resp. létací oddíly. Stíhací oddíly na Moravě zřídilo Zemské velitelství v Brně 20. srpna 1947, příslušníci SNB byli rozmístěni na třinácti základnách. Například v Hodoníně a v Kyjově působilo vždy 32 mužů, ve Veselí nad Moravou 33 policistů.

MORAVA V POHOTOVOSTI

Koordinací postupu proti banderovcům na Moravě se od počátku zabýval Zemský národní výbor v Brně. Vůbec první zprávu o jejich vniknutí na moravské území projednávala bezpečnostní komise v Brně už 27. listopadu 1946. Hovořilo se v ní o výskytu banderovců v Beskydech ve dnech 28. září až 16. října 1946, kdy tří až čtyřčlenné skupinky loupily na samotách a v horách. V následujícím roce byla první čtyřčlenná skupina banderovců viděna v Bohuslavicích nad Vláří a na Svatém Štěpánu již 2. července 1947.

Na základě těchto událostí sestavil tehdejší předseda bezpečnostní komise Zemského národního výboru Karel Svitavský již 12. července 1947 návrh oběžníku. Navrhoval v něm předsedům okresních národních výborů v místech, kde byli banderovci viděni a kam měli nejpravděpodobněji směřovat, aby upozornili na to, že slyšeli střelbu nebo viděli ozbrojené muže. V některých okresech zakazovaly místní vyhlášky i střelbu při honech nebo ohňostrojích, aby byla situace přehlednější. Na své 54. schůzi schválila například rada ONV v Hodoníně 15. září 1947 na žádost správy státních lesů z bezpečnostních důvodů zákaz vstupu civilního obyvatelstva do lužních lesů v povodí řeky Moravy.

V provolání vydaném dne 2. října 1947 k "obyvatelstvu země Moravskoslezské", varuje brněnský Zemský národní výbor: "Benderovci si razí cestu násilím, automaty a ručními granáty, loupeží. Je to nepřítel sveřepý, cvičený dlouhá léta v žoldnéřské válce, který se neštítí rozrušovati právní řád a pořádek násilím. " Vyzýval občany: "Mějte všude oči otevřeny, doma, na poli, v lese. "

Z okresních národních výborů směřovala do Brna hlášení, jaká podnikají opatření. Například ve zprávě ONV v Kyjově z 31. října 1947 se píše: "... intruování občanstva ve smyslu vydaných směrnic bylo provedeno tím způsobem, že byly ve schůzích tělocvičných a podobných spolků v jednotlivých obcích projednány všechny v úvahu připadající okolnosti se zřetelem k místním poměrům a určeny spolehlivé osoby pro službu pozorovatelů hlášení a pro službu spojovací. "

Na Hodonínsku už měli občané s banderovci řadu zkušeností. Většinou smutných, protože byli nuceni přinejmenším nedobrovolně vydat potraviny. Často se ale i střílelo. Kronikář města Veselí nad Moravou na straně 138 napsal: "V červenci 22. ráno v parku byla přestřelka s Benderovci, kteří se chtěli dostat na druhý břeh Moravy. Nepodařilo se jim to. " Na straně 145 je další stručný zápis: "V srpnu 1947 objevili se v našem rayonu "Benderovci". Tato situace trvala až do listopadu 1947. Banderovci třikrát stříleli na hlídky. Jeden z nich byl přitom dopaden a předán úřadům.

Kronika MNV v Žarošicích na straně 285 uvádí: "9. srpna 1947 upozornění úřadů, že po lesích se potulují tlupy Benderovců a občané se žádají, aby podezřelé osoby hlásili místnímu četnictvu za peněžitou odměnu. Kolem 19. srpna spatřeni už benderovci v nedalekých Jestřabicích. Lesy jsou obstoupeny vojskem a jakékoliv střílení zvěře je přísně zakázáno. "

OSAMĚLÝ HRADLAŘ

Koncem srpna vystřídal horké dny déšť. Na hradlo v tehdejších Haluzicích (nyní Jestřebice) nastoupil jedné mlhavé noci do služby František Svoboda. Když zrána, v době mezi dvěma vlaky, šero jen velmi zvolna prosvětlovalo zamlženou tmu, ozvalo se mu za zády nenadálé vrznutí dveří. Noční stín měl podobu zarostlého chlapa s namířenou puškou. "Kušam, calen, korony, " poručil několika slovy, jejichž srozumitelnost ještě doprovodil jednoznačným gestem. Za chvíli už si z tašky a kapes železničářova kabátu vyprostil "celé" tři koruny a jídlo přinesené z domova. Pak ukázal výmluvným posunkem na telefon a současně na svou pušku. Hradlař, který prošel za války několika německými koncentráky, pro podobná varování nepotřeboval tlumočníka. Přesto, když vetřelec v dlouhém německém plášti mizel do blízkého lesa, rychle zavolal do železniční stanice v blízkých Bohuslavicích. Cítil, že po něm náhle, už v mírové době, znovu sáhla smrt. Tentokrát v kabátě se znakem trojzubce.

OBYVATELÉ NA HLÍDKÁCH

Tam, kde nemohla armáda a policie obsadit svými hlídkami celý břeh řek se do "Akce B" zapojili i civilisté. Například v Mikulčicích se střídalo několik desítek občanů ve dvou až tříčlenných hlídkách. Jiná skupina civilistů hlídala železniční a silniční most v Rohatci.

V Dubňanech byl v pohotovosti Svaz brannosti, který podle informací z ONV v Hodoníně hlídal okolí svého města. Už 1. července 1947 vyhlásil pohotovost pro několik desítek svých členů, a ne zbytečně. Nedaleko obce, v místě na Fabiáně, se pohybovala asi čtyřčlenná skupina banderovců, při pročesávání lesa však na ně místní dobrovolníci nenarazili. Koncem měsíce, 28. července, zaskočili dva banderovci ženu, která šla přes les na nádraží. Nesla bochník chleba své dceři a musela jim jej dát. Také chtěli peníze, ale žádné neměla. Viděla, že jeden z mužů má pod pláštěm zbraň, druhému zahlédla pod kabátem opasek s náboji. I tentokrát se oba ztratili v hustém lese beze stopy. Dubňanský Svaz brannosti do konce léta hlídal i v okolí Šardic, Mutěnic a Hovoran.

Z přehledu Zemského velitelství Sboru národní bezpečnosti v Brně vyplývá, že v roce 1947 bylo hlášení o pohybu banderovců na Moravě asi osm set. V tabulkovém zpracování jsou vyznačeny spáchané trestné činy, například "krádež potravin", "přestřelka", "loupež", "vynucení potravin", "krádež šatstva, prádla a šperků", "loupežné přepadení", "omezování osobní svobody", ale i "vražda".

Několik obětí bylo i mezi civilisty. Jednou z nich se stal teprve dvacetiletý František Mička (narozený 23. března 1927), nadějný sportovec. Byl výborným atletem a házenkářem, oporou prvoligového družstva TJ Veselí nad Moravou. Banderovská kulka ho zasáhla při přestřelce nedaleko od Brumova v okrese Uherské Hradiště.

Matka další oběti, Miroslava Kučery (narozeného 5. června 1924) z Archlebova, prožila, jak napsal místní kronikář, "největší lidské neštěstí v obci". Nejprve zemřel na následky pracovního úrazu její manžel, pak podlehl nemoci prvorozený syn. Matka Jenoféfa se po celou válečnou dobu protloukala s Mirkem sama. Padl jako svobodník Československé lidové armády v bojích s banderovci na Slovensku.

STÍNY POSTAV SE ZBRANĚMI V RUKOU

V hlášeních evidovaných brněnským velitelstvím SNB se nejčastěji vyskytují zprávy o pohybu banderovců v (tehdejších) okresech Uherské Hradiště a Uherský Brod. Na třetím místě je okres Hodonín, odkud bylo podáno 45 hlášení. Z okresu Kyjov bylo 18 hlášení.

Například 14. srpna byli v ranních hodinách viděni v Bohuslavicích u Kyjova tři muži ve vojenských šatech. Ovšem téhož dne se v Liščím lese u Kuželova pohybovala skupina, kterou svědci odhadovali na sto ozbrojenců.

O tři dny později přepadlo několik desítek banderovců jednotlivé domy v Jestřabicích. Jednomu mladému muži, čtyřiadvacetiletému Otakaru Kratochvílovi, se však podařilo při souboji v chodbě domu, kam vběhl na pomoc, jednoho banderovce odzbrojit. Na dalšího vetřelce narazil ve tmě mezi domy a díky své srdnatosti jej s namířenou ukořistěnou zbraní (přesto, že mezitím zjistil, že nestřílí), zajal. Jeho samopalem pak vystřelil po dalším prchajícím nezvaném hostu a pravděpodobně jej zranil. Při střelbě se dali banderovci rozptýlení a loupící v chalupách na útěk.

Následujícího dne, 18. srpna, byla zaznamenána hlášení o pohybu banderovců mezi obcemi Lužice a Josefov. Dva z nich vystřelili z pistole na průvodčího vlaku, který jel na kole ze služby domů. Přibližně ve stejnou dobu byli jiní dva ozbrojenci viděni u Stražovic.

O den později zastavili tři banderovci u Žarošic pastýře a podrobili ho výslechu. Zajímaly je údaje o pohybu našich ozbrojených sil. Téhož dne, kolem desáté hodiny večerní, byla na křižovatce silnic Hodonín-Dubňany-Mutěnice velká třicetičlenná skupina ozbrojených banderovců. Dokonce zastavovali provoz a získávali informace o tom, kde se vyskytuje naše vojsko. Část skupiny byla přitom schována v lese. Údaj o takovém množství banderovců je snad možné dát do souvislosti se zprávami z Kuželova, neboť odjinud již velké skupiny hlášeny nebyly.

Opět uběhl den a navečer na cestě z Mutěnic do Čejkovic spatřil ve světle reflektorů řidič nákladního auta skupinu asi osmi mužů krytých vojenskými celtami. Další hlášení toho dne byla z Moravan, Koryčan, Lískovce a Čeložnic. V poslední obci se dokonce opět podařilo banderovce odzbrojit. Měl pušku a granáty a s polským přízvukem žádal po hospodyni mléko. V té chvíli vešli do domu dva sousedé a s pomocí manžela se na nevítaného návštěvníka vrhli, vzali mu zbraně a podali zprávu policistům.

S podzimními měsíci postupně hlášení o banderovcích ubývalo. Často však vzrůstala jejich agresivita. Byli nervózní, dezorientovaní. Žádali často mapy, neměli zásoby potravin, jejich velitelé, kteří jim dali pokyny na rozptýlenou cestu po Moravě, byli již daleko. Hlášení pokračovala zprávami o loupežích potravin a peněz (Vřesovice, Čeložnice, Javorník). Strhly se další přestřelky, zejména na mostech (Strážnice, Strážovice). V listopadu už byl například z Hodonínska hlášen pohyb banderovců jen dvakrát. Podzim s mlhavými nocemi a stíny postav se zbraněmi v rukou se nachýlil ke konci.



Na samote blizko lesa, pri hranicnom pomedzi, ni listok stromu nepohne sa. Pocut len statok hovadzi. ~... ~ Na stole salka nedopita, cas mrazivo tu ostal stat, pes labkou v miske vodu pyta, Nema kto konom sena dat. ~... ~ Na samote blizko lesa, niet stopy po detskom smiechu, len hnilobny zapach mesa, krv sfarbila co horsku rieku. ~... ~ Kde listok stromu nepohne sa. Tu, na konci vojny, cez samotu blizko lesa, dnes presli banderovci



Je tomu už čtyřiapadesát let, ale jak člověk stárne, vzpomínky jsou čím dál živější, " říká Miroslav Kvapil ze Štětovic, který byl v roce 1947 coby třiadvacetiletý mladík nasazen ve slovenských horách do bojů s banderovci. "Ještě dnes se někdy v noci budím a jsem zpátky na Maguře Lubči. Šlo tam tenkrát o život. "

Do boje proti "mistrům lesních bitek", jak Kvapil banderovce nazývá, byl povolán spolu s dalšími mladými muži. Ještě dnes se nemůže ubránit roztrpčení, jak se jednou velitelé nerozpakovali poslat pouhých osmnáct vojáků do míst, kde čekali silný banderovský oddíl: "Proti rváčům nasadili nezkušené kluky, " vzpomíná a vypočítává hrůzný výsledek nerovného střetu - šest mrtvých a pět zraněných, on sám skončil v bezvědomí s průstřelem nohy a ruky.

O Kvapilovy zážitky projevilo prostřednictvím prostějovské spisovatelky Marcelly Dostálové zájem jedno olomoucké vydavatelství. V těchto dnech má Kvapil rozpracovaný rukopis knížky. Má přitom o čem psát. Ať už se jedná o vylíčení dramatických událostí léta roku 1947 na Slovensku, setkání s obávaným velitelem banderovců Burlakem nebo smutný příběh o kamarádovi, kterému půjčil své lepší kalhoty. Chtěl se v nich líbit dívce, nakonec ale v Kvapilových kalhotách padl. Vedle osobních zážitků slibují příběhy i nové pohledy na banderovce, kteří se po neúspěšných bojích za osvobození Ukrajiny proti ruské armádě probíjeli po válce na Západ.