Bílokarpatské minobraní

Zdravím přátelé!

Po úmorných horkých letních měsících a pracovním vytížení jsem vyrazil konečně hledat. Nic jsem neponechal náhodě a vzal jsem si i tašku na případné houbové nálezy.

Šel jsem na starou lokalitu, kde už jsem byl mnohokrát, ale je to i hřibové místo. Našel jsem několik desítek rumunských patron, kde byly patrony, byly i hřiby.

Když jsem přelezl na druhou stranu žlebu, narazil jsem na velký železný signál. Předmět byl částečně viditelný. Myslel jsem si, že jsem našel přítlačný válec ze sečkovice. Po zvednutí jsem pochopil, že je to protipěchotní ruská mina. Neměla zapalovač a ani v dutině nebylo kromě hlíny nic. Prohledal jsem okolí a jen asi deset metrů nad ní byla druhá. Tohle jsem tady u nás za celé roky hledání nenašel.

Poněvadž poptávka po hřibech byla velká, vyrazil jsem za dva dny znovu. Zase na stejné místo, když to tam roste. Hřiby jsem našel a čtyři miny taky. Opět bez zapalovačů a s hlínou uvnitř. Vše bylo na jedné linií, v délce asi 250 m.

Fronta se tady držela čtrnáct dnů za neustálých bojů. Vypadá to tak, že ruští vojáci si před svým postavením (okopy jsou stále patrné asi o dvě stovky metrů výše) udělali minovou přehradu, a když pak měli vyrazit k postupu dále do vnitrozemí, tak ženisté odstranili zapalovače, ale miny ponechali na místě. Čas a půda vykonali své a zůstala jen torza.

Týden mi trvalo je vyčistit. Však jsem u toho pár hodin strávil, ale troufám si říct, že se mi to povedlo. Doma jsem našel i šikovnou bedýnku pro jejich uložení, zabavil jsem ji otci z dárku k jeho osmdesátinám.

Jedna z min má z obou stran horní části značení, které by mohlo být azbukou písmeno "š". Značená mina je taky nejtěžší z těch šesti. Má 1,55 kg, ty ostatní jsou v rozmezí 1,35 až 1,45 kg. Bylo by zajímavé zjistit, kde byla vyrobena. Prosím o případné informace.

Všem přeju pěkné nálezy.

S pozdravem se loučí

Luftreisen.