Bist du von Dachau?

Jmenuju se Henry C. Senger, jsem z Brooklynu, v roce 1945 mi bylo 19 let a byl jsem desátníkem. Během druhé světové války jsem sloužil u 292. praporu polního dělostřelectva jako pozorovatel. Naším posláním bylo najít nepřátelské dělostřelectvo podle záblesků a kouře z jejich děl a pak na ně navést naše dělostřelectvo, případně letectvo. Ke konci války, na konci dubna 1945, ustupovali Němci tak rychle, že neměli čas, aby své dělostřelectvo stavěli do pozic a tak jsme byli drženi v Augsburgu nedaleko Mnichova.
Dne 29. dubna byla naše četa poslána do centra Mnichova aby pomohla vojenské policii posbírat mnoho německých vojáků, kteří chtěli vzdát. Byl i to většinou mladí chlapci nebo starší muži, kteří byli povolán do Wehrmachtu jako poslední záchrana Hitlerova Německa. Byli jsme umístěni v malém parku v blízkosti hlavních ulic v Mnichově. Vybrali jsme ho protože jsme zde chtěli seskupit posbírané vojáky a na dohled byla velká budova se sály, kde jsme je chtěli nechat na noc a odkud je měli odvážet do zajateckých táborů. Kolem poledne mělo naše družstvo volno, tak jsme odpočívali v parku a pořvávali na mladé německé slečny, kterých bylo kolem nás vždy dost 'cigaretten', 'chocolat, ' a 'hosen' (nylonové punčochy). Všichni kluci od nás pak postupně zmizeli do té budovy, aby "vyjednávali" se slečnami o ceně zboží. Mě se nechtělo takhle bavit a tak jsem se šel projít ulicemi. Po chvilce mě zahlédli dva muži v pruhovaných trestaneckých uniformách*, byli to prakticky chodící kostry, tak byli hubení! Divoce gestikulovali a snažili se mě zastavit. Mluvili oba německy a velmi překotně. Hovor s nimi jsem nezvládal, německy jsem sice trochu hovořil (naštěstí jsem měl na škole rok němčiny), ale mluvili oba velice rychle. Řekl jsem: "langsam bitte" (zpomalte prosím) a řekněte mi jednoduchým způsobem, jaký je váš problém. Pak jsem pochopil, že mi říkají, že naproti ulice jsou dva muži v civilu a jedná se o velitele a jeho pobočníka z vězení v Dachau.
Zahlédl jsem také jednoho z mých kamarádů Dona Notaryho a požádal jsem ho o asistenci při kontrole těch mužů. Byli jsme vyzbrojeni karabinami M1 ráže. 30. Přešli jsme ulici, zastavili rázným pokynem ty dva muže a zajistili je. Don mě kryl karabinou a já šel přímo k nim společně s oběma vězni. Zpočátku oba muži popírali že jsou z tábora v Dachau. Prokazovali se i papíry z cizími jmény a civilními zaměstnáními.
"Zabil jsi minulý týden moji přítelkyni v táboře " vybuchl jeden z vězňů vzteky. Druhý vězeň ukazoval na druhého muže a  křičel: "Máte krátkou paměť, mě jste zkopal před pouhými čtyřmi dny. " Po tomto výbuchu vzteku a zasypáni argumenty se oba přiznali, že jsou opravdu z tábora. Okamžitě se začali chovat zpupně a chtěli se vzdát pouze důstojníkovi, prohlásili, že jsou plukovník SS a ten druhý že je major. Řekl jsem, že to nebude problém a nařídil jim aby se opřeli rukama o zeď a nohy dali daleko od ní. Když tak učinili, řekl jsem oběma vězňům aby je prohledali, zda nemají skryté zbraně. Oni zpočátku váhali, až takový měli strach dotýkat se svých bývalých mučitelů. Nakonec je ale prohledali a žádné zbraně nenašli. Nařídil jsem němcům aby šli do ulice a zamával zbraní na nejbližší jeep. Ten zastavil, já řidiči vysvětlil situaci a požádal ho aby nás zavezl na stanici MP. Ta se v Mnichově nacházela v centru na stanici metra.
Do jeepu jsme naložili oba zajatce, oba bývalé vězně a už sem se tam vešel jen já. Don zůstal na místě. Vyrazili jsme na stanici MP, kde nás přijal statný seržant z Brooklynu, mé rodné čtvrti. Když jsem vysvětlil koho vedu, bez okolků je vzal dolů k výslechu. Čekal jsem i s bývalými trestanci u hlavního vchodu. Seržant se ale vrátil za deset minut, vedl i oba esesácké důstojníky. a řekl mi, že zde mohou zadržet pouze vojáky a tito jsou oblečeni jako civilisté a převezme je tedy CIC**, která je umístěna v radnici v Mnichově. Já jsem tedy požádal o vozidlo a další doprovod protože můj jeep mezi tím odjel. Měl jsem strach jít s nimi pěšky, protože jsem se bál pokusu o útěk nebo zmocnění se mé zbraně, pobočník velitele, ten major SS vypadal jako pěkně nebezpečný. Seržant mi vyhověl a dal k dispozici vozidlo i se stráží. Dojeli jsme v pořádku na radnici po mnoha oklikách, protože v Mnichově bylo jen málo průjezdných ulic, většina byla zasypána troskami po bombardování.
Na radnici jsem našel službu konajícího důstojníka "Officer of the Day" a řekl koho vedu. On mi řekl, že je nemůže přijmout, že se zabývají pouze civilisty a tohle jsou přeci vojáci, i když převlečení. Na to jsem se už naštval, řekl, že tohle kolečko už mám za sebou a chtěl jsem mluvit s nejvyšším důstojníkem. Tak nás pět vzali a odvedli do druhého patra k plukovníkovi. Do kanceláře jsem nemohl, protože mě v předpokoji řekli, že tam nesmím vstoupit se zbraní, nehodlal jsem porušit základní pěšácké pravidlo, že zbraň se nikdy neodkládá a raději počkal na chodbě. Už mě to celé nebavilo, chtěl jsem jen předat ty esesáky spravedlnosti a vrátit se k jednotce. Už mě stejně museli postrádat a začínal jsem se bát maléru.
Asi po dvaceti minutách vyšel plukovník z kanceláře, potřásl mi rukou a gratuloval: "Ty jsi udělal dost dobrou práci, synu! Tyhle dva hledáme všude! " Byl jsem velmi rád, že to takhle dopadlo a ještě ho poprosil, jestli by se postarali o ty dva vyhublé vězně, protože jsem se s nimi již spřátelil a bylo mi jich líto. Plukovník mě ujistil, že se jim dostane té nejlepší péče, protože jejich výpovědi jsou neocenitelné. Znovu mi poděkoval a poslat zpět k jednotce. Já mu odpověděl, že v tom bude malý problém, protože nevím kde má četa momentálně je, již mám problém vzhledem ke svému nehlášenému opuštění. jednotky a nevím jestli trefím, protože nevím kudy jsme přijeli a venku se již začalo stmívat. Plukovník napsal rychle lístek pro mého velícího a dal mi k dispozici svůj vlastní jeep s řidičem a příkazem, že se mnou bude jezdit dokud mou jednotku nenajdeme.

Později sem se dozvěděl, že mnou zajištění esesáci byli převezeni do vězení a následně obviněni z mnoha válečných zločinů a spolu s 38 dalšími souzeni v první vlně Dachovského soudu. Vzhledem k tomu, že z 1,300 dachovských důstojníků a strážných kteří utekli v předvečer osvobození tábora se jich pochytalo velmi málo, byl jsem velmi rád, že mě se podařilo zajistit přímo toho nejvyššího. Oba mí vězni svědčili v procesu a Weiss byl odsouzen k trestu smrti oběšením, stejně tak jeho pobočník a 35 dalších. Trest byl vykonán v noci z 28. na 29. květen 1946 ve věznici Landsberg, na dohled od cely, kde byl Hitler uvězněn v roce 1925. Tohle jsem se ale dozvěděl již doma, protože týden po této události pro mne válka skončila a já konečně jel domů!

* pravděpodobně jeden z nich byl Dr. Franz Bláha z Čech

** Counter intelligence corps - protišpionážní sbor Armády Spojených států

Ze záznamu vzniklého na  padesátém setkání 292. praporu polního dělostřelectva v Colorado Springs volně přeložil a napsal Miki.



Martin Gottfried Weiß vězeňská fotka - pořízeno pár dní po jeho uvěznění



Weiß obviněný č. 1 v Dachau



Zde proti Weißovi svědčí Dr. Franz Blaha - český lékař



Poslední fotka Martin Gottfried Weiße...