Časová kapsa

Zdravím všechny díry zahrabávající mrcasníky.
V sobotu dostal konečně Megy vycházku a tak jsme plánovali prokutat společně jeden již dlouho vytipovaný starý smeťáček, ale počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Teplota -3°C a do toho ještě studeně fouká a sněží. V tomhle teda na kolena nejdu! Tak ale co dál? Na Vysočinu se mi moc nechce, tak tedy klasika – nedaleký rusolágr. Megy v něm ještě nebyl, tak ho alespoň trochu provedu. V minulosti v něm padlo pár zajímavých věciček, dokonce i nějaké německé metály, tak třeba budeme mít štěstí…

Po příjezdu na místo ale můj optimizmus zamrzl stejně, jako lesní hrouda. Ani na několika TUTOVÝCH místech nepadlo vůbec nic, nepočítaje Tokarevy a kompletní sadu kropenatých knoflíků ze saka Wehrmachtu. Ani odznáček VII. sletu Sokola mi příliš náladu nezvedl. Po třech hodinách mávání detíkem je to debakl. Vrátíme se tedy k autu a cestou ještě kolegovi ukážu, kde byly strážní postavení hlídek na kraji lesa. V jednom jsem kdysi našel dva sešlapané německé hliníkové ešusy, rozpadlý segmentový zásobník do PPSh41, železný skládací příbor, černý smaltovaný kastról a hliníkovou naběračku (vše v takovém stavu, že jsem to v rámci úklidu lesa odnesl s dalšími krámy do sběru). To jsem ještě netušil, jak tenhle šrot zapadne do kontextu tohoto příběhu.

Po chvilce máchání detíkem mi Megy hlásí, že má nějaký signál, takový nic moc, jako když je barva i železo spolu ve větší hloubce, tak na hranici dosahu. Je mi už zima a moc se mi to kopat nechce, ale Megy je nezmar a navíc je to poslední kop dne, tak teda počkám. Sedám si na pařez, zapaluji cigáro a usrkávám zbytek čaje z termosky. Megy zatím mává lopatkou jako krtek a zakopává se hloub a hloub až vítězně vytáhne hliníkový vnitřek polní várnice (Essenbehälter) spolu s rozpadlým železným obalem, ze kterého zbyly jen rezaté šupiny a pár kožených řemenů., , No to máš teda nález“ pochechtávám se mu, ale Megy už celý hoří zápalem., , Pokračuje to dál“…. a znovu se dává do kopání. A to už se v hlíně objevuje podivný předmět, ze kterého se nakonec vyklube stará letlampa. Podle nápisu na plastovém kolečku je to standardní LötlampeWehrmachtu od firmy Gustav Barthel. Tohle už začíná být zajímavé a věci v díře stále lezou. Je to taková nesourodá směsice. Dvě rozpadlé kapesní svítilny (Taschenlampen), střešní tašky s logem Franz und sohn, pilník, lahvička s červeným lakem na nehty, nástroj na čištění PPSh41, litinové koleno, pár kuřecích kostí a na dně..., , Je tam pásek“ řve Megy nadšením, , a vypadá, že celej. “ Opatrně odstraňujeme rukama hlínu okolo a pak následuje (tak jak to v rusolágru bývá) zklamání. Už víme, proč byl v díře i pilník!!! Další předměty jsou ještě na boku díry. Kameninový hrnek, německá feldflasche z konce války (ještě v původní červené barvě) a něco, co připomíná vršek zásobníku na sovětský DP27. Tomu se právě pro ten kruhový zásobník přezdívalo gramofon, ale nalezený artefakt je nosná deska ze skutečného gramofonu.
Víc už v díře není. Žádná sláva, ale adrenalin to byl. Teprve doma, když vybírám fotky do archivu mi docvaklo, co jsme to vlastně našli a že všechny věci z díry spolu souvisí.


Květen 1945 rusolágr kdesi ve východních Čechách
Válka již skončila. Další postup na Prahu je zastaven a tak vojáci 4. Ukrajinského frontu táboří po lesích tam, kam až ve své pouti na západ došli. Zásobování proviantem pro tolik lidí vázne a konzervy už lezou vojákům krkem (některé jednotky porazily pro vylepšení jídelníčku již nepotřebné koně) a tak je každé spestření stravy vítáno. Rabovat se na osvobozeném území nesmí a případní provinilci bývají tvrdě potrestáni. Přesto to dva rudoarmějci risknou a v nedaleké vesnici ukradnou slepici. Do tábora s ní nesmí a tak ji oškubanou zavřou do kořistní várnice a zakopou na kraji lesa. Za pár dní se spolu nahlásí na noční hlídku. To už jsou připraveni. Na dno díry po vykopané várnici pokládají pro vyrovnání střešní tašky, na ně staví výkonnou letlampu. Plamen svedou zahnutým litinovým kolenem (viz. obr. 8) na improvizovanou plotnu z nosiče desky gramofónu, kterou umístí na čtyři stejné dřevěné kolíky. Svítí si přitom opatrně kořistními baterkami. Na plotnu dají černý kastról a v něm vaří slepici. Oheň z letlampy není ani vidět, ani cítit, ani nekouří. Slepičí polévku vylepšují sádlem a pár brambory, které dostali v kameninovém hrnci od vděčných vesničanů. Než se slepice uvaří, krátí si dlouhou chvíli čištěním samopalu a pilováním orlice na trofejním německém opasku. Umělec ho chce nakonec přetřít rudým lakem na nehty, ale bohužel přezku na koleně propiluje a tak hodí vztekle pásek i s pilníkem a lakem na dno díry. Alespoň, že je dobrý koňak v zabavené německé polní lahvi. A to už je polévka hotová. Do vývaru natrhají slepičí maso a hliníkovou naběračkou si rozdělují porce do šedozelených ešusů po vojácích Wehrmachtu. Je to dobrota a jako vždy platí heslo: Voják se stará, voják má (však to vy starší taky znáte). Vždycky mě fascinuje, jak si vojsko dokáže poradit. Nakonec po noční hostině vojáci zahladí všechny stopy a veškeré usvědčující předměty hodí do díry a zahrabou. Vznikla tak zajímavá časová kapsa. A právě i takové nálezy s příběhem mám rád, i když na vystavení toho moc není.
A ty metály budou určitě příště.
Paul2