Cestovní zpráva z "archeologické besídky" na staré rychtě

čili za Poklady Mladoboleslavska

Původně jsem hodlal trávit večer sebemrskačsky v plyšových křeslech 3D Imaxu ironizováním kosmických nelogičností, které provádí nezničitelný George Clooney zbaven okovů Gravitace, ale jiná přitažlivost byla silnější: Pozvánka na přednášku a besedu s archeologem Muzea Mladoboleslavska Filipem Krásným navazující na úspěšnou výstavu Poklady Mladoboleslavska. Vyrazili jsme ve třech + UC a Adam - směr Mladá Boleslav a těšili se na poklady, Filipa a setkání s kamarády hledači. Stačilo jen přežít slalom po R10, na které s nastávající zimou probíhá tradiční kančí zabíjačka a auto již brzdí před věkovitými futry někdejšího zájezdního hostince, nad kterými vítá příchozí slibný nápis: Uvnitř se zadumanou přísností shlížejí z tabel na stěnách generace mladoboleslavských baráčníků, jakoby bedlivě odměřujících čas zbývající do Vánoc, jejichž atmosféru dolaďuje pan archeolog voňavým chvojím, za chvíli příjemně zapraská v musgrávkách a rychtu zaplaví živé teplo. Libé pocity se stupňují, když s prvními návštěvníky vytryskne z pípy vychlazený svijanov, na stole přistanou koláčky a z kuchyně přivane průvan libý odér grogu, jemuž v patách chvátají složité vůně smažících se bramboráčků.

V baráčnickém tempu čas pomalu nazrává k přednášce o příbězích ukrývání a objevovaní pokladů na Mladoboleslavsku. Filip nakonec zvítězí nad technikou, projektor prozáří stěnu a obecenstvo začne ani nedutat. Takže poklady: Byl to úžasný příběh za příběhem, nejdříve - jak se na poklady sluší - pohádkový příběh o  Hrnci plném stříbra pak třeba o Nádobě s mincemi z třicetileté války o Pokladu Žida Meira o Sekeromatu náčelníka z doby bronzové či o Zlaté ozdoby z Nové Telibi i odjinud... Někteří z nálezců těchto skvostů seděli mezi posluchači na rychtě a jistě se jejich srdce v tu chvíli tetelila hledačskou pýchou, zvláště když dva unikáty usazené v etujích putovaly za ostřížího dohledu Filipa ("Hlavně nesahat! ") sálem.

Kdo nestihl výstavu ani "archeologickou besídku", jak setkání pojmenoval sám Filip Krásný, nad některými exponáty se může ještě kochat na výstavě virtuální - na webových stránkách Muzea Mladoboleslavska. Stojí to za to!

Setkání nebylo určeno jen pro hledače, ale především pro všechny amatérské zájemce o archeologii a tak ten večer nemohla nepřijít řeč i na složitou problematiku vztahu hledači vers. archeologové - takový byl také nadpis jednoho z informačních panelů na výstavě. Odhaduje se, že hledačů pobíhá u nás v současnosti 25 - 30 tisíc. Na panelu se vznáší otázka: Jak se pár set českých archeologů s jejich aktivitou vyrovnává? Někteří jakoukoli spolupráci striktně odmítají. Stále větší část archeologů se však snaží získat co nejvíce informací i z tohoto směru. "A tento přístup, " mohli jsme si přečíst na panelu, "jakkoli je, po hodině dvanácté´, nese své nezpochybnitelné výsledky, jedním z nich je i část exponátů výstavy Poklady Mladoboleslavska. Příští generace nebude zajímat, jaká novela zákona byla zrovna v platnosti. Budou se po právu ptát, jak se její předchůdci vyrovnali s obrovským problémem, jakým masový nárůst počtu detektorářů bezesporu je. "

Během večera byl několikrát zdůrazněn smysl ochrany archeologického dědictví a spolupráce hledačů s odborníky a připomenuta byla i základní poučka, jak postupovat při archeologickém nálezu, která by se měla stát mantrou všech slušných hledačů: Nevyndávat, volat! Tedy archeology. Prostředí rychty dodávalo akci příjemný, lehce bizarní šmrnc, jakoby každou chvíli měl z předsíně vstoupit Náprstek s šicím strojem, aby seznámil přítomné dámy, kam až to pokročil svět. V atmosféře, v niž se plodně mísila erudovanost univerzitních přednášek s útulným ovzduším vysoce kultivované cenové čtyřky se pak porovnávaly nálezy, zkušenosti, utajovaly lokality a diskrétně závidělo - prostě normální průběh srazu hledačů. Znáte to, potkáte člověka, kterého jste nikdy neviděli a hned detekujete stejnou krevní skupinu. A za pár chvil máte pocit, že ho znáte celý život. Takový je Vráťa Rudolf - hledačská legenda Mladoboleslavska bez detektoru - jak nám ho představil Filip. Reportáž zachycující jeho pábení o životě a hledání nejen pokladů připravuje pro Detektor revue Adam Krejčík. Depot stříbrných denárů inspiroval jednoho z přítomných hledačů Martina, vydat se po stopách jejich ražby tak důsledně, že se na konci trnité cesty pokusů a slepých uliček dopracoval k výrobě vlastních raznic a osvojení si tajemství tavby stříbra v takové dokonalosti, že raději razí kopie pozměněné, aby v budoucnu nazamotal nějakému numizmatikovi hlavu. Ražbu denárů tzv. velkého střížku jsme si mohli vyzkoušet přímo na místě.
Jaké technologické záludnosti čekají na toho, kdo si chce sám vyrazit středověkou minci, se dozvíme v rozhovoru s šikovným "experimentálním mincmistrem" Martinem v některém z příštích čísel Detektor revue. Při loučení se nám ještě pan archeolog pochlubil jedním unikátem rychty, ve které se pravidelně schází kromě místních baráčníků také vedení celé župy: nejstaršími dveřmi do sklepa. Exaktní metoda datování dřeva odhalila, že jsou vyrobeny z borovice, která byla poražena nejspíše v roce 1558! Jako zázrakem přečkaly mnoho dějinných událostí a dožily se tak úctyhodného věku více než 450 let! Na zpáteční cestě po kančí R10 jsem raději zavřel oči a dumal i o tom, jak je prima se v dobách, kdy je vše na internetu, kdy prakticky cokoli lze řešit přes mail a komunikovat masově přes facebook, jen tak po "sousedsku"sejít.

Abych nezapomněl: Aby usadil vše do správných kolejí, obdrželi na závěr všichni zúčastnění od archeologa Filipa Krásného faksimili rytiny Albrechta Dürera Démon chamtivosti a bláznivý hledač pokladů. Díky Filipe za krásný večer, končím a běžím, Gravitace je silnější. Kassander
Foto pokladů: tomáš lepka