Článek německý ruční granát Stielhgr 24

Stielhandgranate 24
Vzorem a výchozím typem pro Stielhgr. 24 (později 24/39 nebo jen 39), byl granát vz. 17 který vznikl v průběhu I. světové války. Měl válcovou hlavici vylisovanou z plechu, na jejímž boku byl přinýtován rovněž plechový hák sloužící k zavěšení na opasek. Dřevěná rukojeť byla zakončena plechovou krytkou se závitem. Tento granát byl časový s třecím zapalovačem a od roku 1917 se masově vyráběl až do konce války.



( V Československu se používal téměř shodný typ granátu pod názvem "Útočný násadkový granát" a obdobný typ ovšem s nárazovým zapalovačem na odstředivou sílu - "Útočný ruční granát Černický". ) Ve 20.-tých letech byl na základě poznatků z bojového použití a požadavků Vojenského technického úřadu modernizován. Bylo zapotřebí dopracovat jeho konstrukci, což by učinilo granát bezpečnější z hlediska jeho manipulace a dlouhodobého skladování. Také při transportu a skladování zabíraly granáty zbytečně mnoho místa a to jak hromadném tak individuálním. Zásadní změny doznal zapalovač a hlavice. Byla zkrácena doba zpoždění z 5,5 sek na 4,5 sek a vylepšena konstrukce třecího mechanizmu. Místo původní výbušné směsi byl použit nový, bezpečnější tritol. Zmenšení délky hlavice a zredukováním závěsného háku na drátěné očko umožňující zavěšení granátu na háčky uniformy (podpírající opasek), se získala značná úspora plechu. Podobně bylo postupováno s víčkem uzavírající spodní část rukojeti - bylo zlikvidováno dvojité dno. Do jeho vnitřku byla vestavěna přítlačná pružící spirála s kolečkem - těsněním, zamezující pronikání vlhkosti dovnitř rukojeti.
Takto modifikovaný granát byl zaveden do výzbroje Reichswehru v roce 1924 jako Handgranate 24 mit Brennzünder 24 (HGr. mit BZ 24).
HLAVICE je ve tvaru válce vylisovaná z plechu o síle 0,8 mm. Uvnitř je umístěno 165g trhaviny ve voskovaném kartónu. V zadní části je plechová přepážka s vylisovaným pouzdrem pro vložení rozbušky. Celek je uzavřen dnem, jehož okraj je zakružen vně hlavice. Ve spoji je papír napuštěný lojem a celý spoj ještě po celkové úpravě granátu přetřen proužkem laku pro dotěsnění. Ve dně je otvor, okolo kterého je krátký pevný prstenec s vytočeným vnitřním závitem sloužící k připevnění rukojeti-násadky. Na boční straně hlavice je přinýtované malé ouško z drátu, plnící závěsnou funkci.
NÁSADKA-RUKOJEŤ je točená z bukového dřeva a následně napuštěna lněným olejem proti vlhkosti. Uvnitř je vyvrtán kanálek pro zápalovač. Horní kování je plechové na konci s krátkým závitem sloužící k našroubování do hlavice. Dolní kování je vylisováno z tenkého plechu s vyprofilovaným závitem na vnějším obvodě, na který se našroubovala podobně vyrobená zátka. Uvnitř zátky byla umístěna točená pružina, tisknoucí těsnící zátku (plechové nebo fíbrové kolečko) na styčnou plochu s rukojetí. Aby se nevstřebávala vlhkost násadkou nebo kováním, bylo tam umístěno utěsnění-v horní části z kartónu napuštěného olejem a dole z těsnící hmoty. Horní kování bylo přichyceno ke dřevu malými šroubky a dolní hřebíčky, což bylo charakteristické pro předválečnou produkci.
ZÁPALOVAČ B. Z.24 se skládal ze tří základních částí:
- rozbuška byla dlouhá měděná dutinka o průměru 6,9 mm (Sprengkapsel Nr. 8) vyplněná dvěma gramy třaskavé rtuti.
- třecí zapalovač se zpožděním byl vyrobený z olověné trubičky, do které byl z jedné strany vsunutý zpožďovač (trubička vyplněná černým prachem) a z druhé strany byla zmáčknuta (sevřena). Z této části vedl třecí drát zakončený smyčkou, jehož druhý konec byl stočený do spirálky v pyrotechnické složi zapalující se třením.
- šňůra vedla od třecího drátku, ke kterému byla připevněna pomocí malé kuličky skrz dřevěnou rukojeť granátu až na jeho dolní konec. Tam bylo vybrání pro tlustý porcelánový kroužek nebo knoflík, který byl navlečen na šňůrce pro snadnější uchopení a vytažení ven.
Během dlouhých let produkce násadkového granátu vz. 24 podléhala drobným úpravám a po vypuknutí války výrazným úsporám. Ve 30 -tých letech bylo upuštěno od drátěných oušek-háčků na hlavici, uznajíc je za zbytečné, když visící granáty překážely v běhu a plazení - lépe bylo dávat si je za opasek. Začaly se vyrábět rozbušky z hliníkových trubiček odolné proti vlhkosti. Zapalovač rovněž vyžadoval větší odolnost proti vlhkosti a změna byla i ve složi. Vylepšené zapalovače dostaly označení B. Z.39 a B. Z.39 M. Granáty bez háčků (oušek) a s novým zapalovačem jsou často popisované jako vz. 24/39 nebo vz. 39.
Po vypuknutí války, nedostatku materiálu a zkráceného času skladování, byla provedena opatření mající za cíl zmenšit výrobní náklady. Bylo upuštěno od antikorozního povlaku pod maskujícím nátěrem (zeleným). Zanikl nápis - instrukce, umístěný do té doby na hlavici (VOR GEBRAUCH SPRENGKAPSEL EINSETZEN - Před použitím vložte rozbušku). Místo tritolu byly masově používány náhradní výbušniny amoniakové (Amatol, Donarit). Dolní kování rukojeti a víčko bylo z obyčejného plechu. Těsnění byla nahrazena podložkami z hrubého kartónu. Kování bylo připevněno k rukojeti zalisováním, často pomíjejíc utěsnění.
GRANÁT CVIČNÝ byl využíván při výcviku vojáků již během I. světové války. Byla vypracována cvičná verze násadkového granátu vz. 17.
Podle těch samých zásad vznikla analogická verze granátu vz. 24 (Übungsstielhandgranate 24 mit Bz. 24). Násadka se zápalníkem byly ty samé jako u bojového granátu. Naproti tomu hlavice byla konstruována jako rozebírací, aby mohla být vícekrát naláborována. Byla vyrobena z plechu o síle 2 mm, díky perforaci, vícevrstvému dnu a odpovídajícímu tvarování, vydržela několik desítek výbuchů cvičné náplně. Zpočátku to byly normální rozbušky a od roku 1930 malá náložka černého prachu uzavřená v hliníkovém pouzdře (Übungsladung 30). Mimo to, že se cvičný granát vzhledem hlavice výrazně lišil od bojového - stříkaného v barvě feldgrau, byly pro větší odlišení a bezpečnost všechny kovové části barveny na červeno. Cvičné granáty vz. 24 nepoužívala jen armáda, ale rovněž byly využívány pro předvojenský výcvik prakticky všech branných organizací, kterých ve fašistickém Německu působilo mnoho.
Granáty vz. 24 byly vyzbrojeny všechny druhy vojsk. Očividně hlavním uživatelem byla pěchota. K vojákům se dostávaly granáty ve stavu, kdy nemohly být ihned bojově použity, tzn. bez rozbušky. Připraven k bojovému použití byl teprve po odšroubování hlavice a vložení rozbušky do speciálního místa v zapalovači vyčnívajícího z horního kování rukojeti. Na bojovém stanovišti byly granáty ukládány v pohotovostní poloze, s odšroubovanými zátkami a vysunutými kroužky. Před hodem se uchopil porcelánový kroužek a silně se zatáhlo za provázek uvázaný v krouceném oušku třecího drátku. Ten byl stočený ve spirále v zápalné složi zapalovače. Drát se třením o třecí mističku rozžhavil a zapálil zápalnou slož, jejíž plamen vzápětí zažehl zpožďovač. Po několika sekundách prohořel plamen k rozbušce, a ta přivedla výbušninu hlavice k výbuchu. Síla výbuchu odpovídala víceméně detonaci 100 g  tritolu. Plechové střepiny měly skutečně silný a zraňující účinek pouze v průměru několika metrů, na větší vzdálenost pouze ničily vnější části uniforem.
Na téma “zlé” schopnosti či funkčnosti násadkových granátů kolují dvě, nazvěme je úsměvné legendy. První je svázána se školením mladých SS manů, kterým prý byl na helmu položen odjištěný granát. Jestliže se delikvent třásl, granát spadl a vybuchl, což by bylo zřejmě dost bolestivé, namísto toho při výbuchu na přilbě to prý bylo bezpečné. Očividně se podobné kousky dělaly ale s granáty cvičnými, neboť připomínám, že bojový granát probíjel plech do síly 5 mm a helmy byly vyráběny z plechu tenčího a 165g trhaviny by stejně utrhlo hlavu i s helmou.
Druhá historka mluví o tom, že nejnebezpečnější částí vybuchujícího granátu byla - letící dřevěná rukojeť! Tak, jako v každé legendě, tak i v této je část pravdy - vznikla díky skupině špatně přechovávaných granátů se sanytro - amoniakovou složí, které vlivem vlhkosti slabě detonovaly, nemohouc tím pádem dobře rozervat rukojeť.
Jak tomu tehdy bylo: autor článku Boguslaw PERZYK popsal kdysi bojové nasazení násadkových granátů v polské kampani na podzim roku 1939. Tehdy se ve Wegierskiej Górce během útoku na polský bunkr “Wedrowiec” německý útočný oddíl dostal na jeho strop a vrhal granáty šachtou po nezamontované pancéřové kopuli. Po válce, když bylo v bunkru zřizováno muzeum, byla šachta vyčištěna od zeminy a sutě, uprostřed kterých se válely části rukojetí granátů o velikosti 5 až 8 cm.
Bojové využití :
SVAZKY (složené nálože):
Německá armáda do roku 1942 nedisponovala protipancéřovými granáty. Proto byly svazky zhotovovány v přífrontových skladech nebo bezprostředně v bojové linii. Vyráběly se prostým způsobem, tj. přivázáním drátem nebo provazem šesti hlavic bez rukojetí a rozbušek okolo hlavice bojově připraveného granátu (s rukojetí, zapalovačem a rozbuškou). Takto zhotovená nálož vážila asi 2 kg a její použití vyžadovalo odpovídající umístění. Měla časový zapalovač a malou schopnost probíjet pancíř, proto bylo její použití omezeno na hody pod kola nebo pásy volně jedoucího nebo stojícího vozidla. Svazky také sloužily jako nouzové nálože ženijní a nahrazovaly ženijní prostředky při kácení stromů, sloupů apod.
TÁHLÉ NÁLOŽE:
V případě nedostatku továrních dlouhých náloží, sloužících ženistům pro zřizování průchodů v minových polích, zásecích a drátěných překážkách, mohla si je pěchota udělat samostatně. Na konci prkna či tyče, kterým voják manipuloval, byl připevněn kompletní granát a dále byly po 10 cm přivázány za sebou samotné hlavice s rozbuškami, zabezpečenými před vypadnutím zátkami ze dřeva nebo papíru. Pro iniciaci nálože stačilo normálně odjistit první granát.
INICIÁTORY VÝBUCHU:
Při nedostatku ženijních prostředků sloužících k odpálení náloží se používalo násadkových granátů. Například od roku 1943 byly často v bojích používány nálože, něco mezi svazkem (složená nálož) a minou. K protipancéřovým minám T. Mi. 35, T. Mi. 42 či T. Mi. 43 byl připevněn násadkový granát, odjištěný v momentě hodu či položení miny na pancíř.
NÁHRADNÍ MINY:
Od roku 1943, po přechodu do defenzivy, se německé armádě začalo nedostávat min. Na frontu byla zaslána celá řada instrukcí k výrobě náhradních min. Nejčastěji byly vyráběny tyto miny:
-protipěchotní - hlavice s rozbuškou a redukcí s rozněcovačem D. Z.35, nastaveným dle verze pro zátěž 36 nebo 60 - 100 kg.
-protipancéřové nebo protitransportní – konstrukce svazku, tzn. k 1 hlavici s rozněcovačem přidáno 6 hlavic přivázaných po obvodě.
-univerzální - několik hlavic s náložkou 100 g a rozněcovačem D. Z.35, nebo Z. Z. 35 v dřevěném pouzdře. Vnitřek mohl být vyplněn střepinovým materiálem: sklo, hřebíky, sekané železo apod.
ZESILOVACÍ POUZDRA :
V průběhu bojů probíhajících na východní frontě vyšla najevo škodlivost doktríny (do té doby něco nepředstavitelného), podle které německá armáda nepotřebuje, a tím pádem ani nedisponuje ručními obrannými granáty. Na tomto místě by někdo mohl namítnout, že násadkový granát byl přece výtvorem pozičních obranných bojů v době I. světové války. Nezapomínejme ale, že tehdy měly granáty téměř dvakrát větší výbušnou nálož a vedle nich fungovaly i granáty obranné. Při odrážení hromadných ruských útoků, zakopané, slabě obsazené německé oddíly musely použít množství granátů, aby jejich obrana měla účinek. Tento způsob ale vojákovi přerušoval střelbu, což umožňovalo zbylým vojákům protivníka pohyb vpřed.
Nevelké množství kořistních obranných granátů z předcházejících kampaní byla jen kapka v moři potřeb. Velkou pomocí byly pro Němce ruské granáty RGD - 33 s jejich zesilovacími pouzdry. Sbírali a sundávali je z ukořistěných granátů a nasazovali na vlastní.
Úřad výzbroje Waffen SS dostával v roce 1942 první hlášení o efektivnosti ruských granátů RGD - 33 majících přídavná obranná pouzdra. V důsledku toho se začaly vyrábět pro SS pouzdra z hladké roury o síle stěny 1,5 mm. Tato pouzdra byla podélně rozříznuta, aby se dala lépe nasazovat na hlavice granátů a držela tam. V několika měsících Úřad pro výzbroj Wehrmachtu vypracoval vlastní vzor - pouzdro bylo opatřeno fragmentací a úchyty, kterými se upevňovalo na hlavici. Oba vzory měly různé výrobce a dostaly se do řad všech vojsk. Rozkazem z 8.12. 1943 bylo nařízeno, že jedna třetina granátů, které opouštěly továrnu, musí být opatřena pouzdry. Od poloviny roku 1944 se na granáty vz. 24 vyráběla pouze fragmentovaná pouzdra.
BALENÍ :
Granáty opouštěly výrobu v dřevěných bednách po 15 kusech. V boční přihrádce bylo dřevěné pouzdro s rozbuškami a kartónové se zapalovači. Obě pouzdra byla zabalena ve voskovaném papíře, na kterých byly etikety podávající informace o čísle série, a značka vojenského odboru. Na rozbuškách byl navíc název výrobce a datum výroby. Takto popsané balení sloužilo ke skladování i transportu.
V roce 1939, po vstupu do války, byl vyvinut kovový kufr obsahující kovové nosidlo s 15 násadkovými granáty v pružných úchytech. V horní části nosidla byly komůrky s pružinami, uzavírající pouzdérka s rozbuškami, zapalovači a šňůrami s kroužky. Montáž zapalovačů a přivazování šňůrek s kroužky byla pro vojáky jedna z nejnepříjemnějších prací.
NOŠENÍ NA BOJIŠTI :
V zákopech byly granáty v bednách, při bojových přesunech se používala nosidla nebo se granáty rozdělily mužstvu. Každý voják dostal 1 - 3 granáty. Nosili je nejčastěji za pasem, ale v praxi se užívala bohatá sestava jiných způsobů nošení. Zasouvaly se mimo jiné do holínek, za řemínky polní lopatky nebo nosné řemení - ypsilonky. Ženijní útočné oddíly a úderné skupiny pěchoty musely nést větší množství granátů, proto vojáci využívali zkušenosti z I. světové války a vyráběli si speciální torby. V roce 1941 vojska dostala torby tovární výroby. Byly to dvě látkové zapínací kapsy po 5 granátech, s popruhem přes rameno. Na začátku války v roce 1939 mělo hitlerovské Německo ve skladech 6 milionů 793 tisíc násadkových granátů vz. 24. Těžko důkladně spočítat, kolik jich bylo vyrobeno během války, leč můžeme připustit, že to bylo okolo 100 miliónů exemplářů. Byl to jeden z nejvíce masově vyráběných vzorů granátů po dobu všech válek. Mimo některých nedostatků vyplývajících ze samotné konstrukce granátu měl mnoho neocenitelných předností, mimo jiné větší dálku dohozu, nebo díky rotačnímu pohybu během letu mohl voják stojící u okna vhodit granát do okna v jiném patře. Je třeba přiznat, že i když byla válečná produkce horší kvality, podařilo se německému průmyslu udržet vysoké procento nezávadnosti granátů. Jako důkaz mohou posloužit pevná fakta. Na počátku 70tých let bylo ve Varšavě na Mokotově nalezeno při rekonstrukci jednoho domu ve vrstvě písku několik násadkových granátů připravených k použití. Byly ženisty převezeny na jeden podvaršavský polygon - kde všech sedm normálně vybuchlo! Celkem nedávno granát vz. 24 zakončil spor mezi dvěma rolníky - explodoval pod traktorem jednoho z nich. Policie při prohlídce domu zemědělce - granátníka objevila ještě několik exemplářů. Všechny byly z jedné série - vyrobené před 65 lety, a přesto byly v ideálním stavu.

Poznámka : lepší foto najdete na- http://www.lexpev. nl/grenades/europe/germany/stielhandgranate2439.html