Das Eiserne Kreuz a slepice

17. 01. 2005 Autor: candies 7326× 1

Původně jsem měl vyrazit na lokalitu k Ústí nad Labem s UCim. My dva jsme totiž před několika měsíci potkali při návštěvě jednoho místa (které nám bylo doporučeno jako tutovka na druhou válku a kde jsme nenašli ani nábojnici), jednoho staršího, velice milého pána. Když jsme mu řekli, co jsme zač, co hledáme a jak jsme dopadli, neváhal a začal vyprávět. Vyprávěl o tom, kde na konci války Němci nechali svoji techniku a kudy pak odcházeli. Vzpomněl si, jak se svým dědečkem kovářem na to místo později chodili a odváželi na káře ocelové části, které šly demontovat a překovat na různé nářadí. Vyprávěl nám i spoustu jiných zážitků a povídání s ním bylo velice zajímavé. Když jsme se loučili, domluvili jsme se, že přijedeme někdy na jaře zase posedět a povyprávět, co jsme našli. Pak jsme se s UCim rozhodli vyrazit na místo, které nám popsal. Pán nám popřál hodně štěstí, ale sám ve velký úspěch naší mise nedoufal a tvrdil že v těchto místech jsou každou chvíli nějací hledači.
Po chvilce tápání jsme místo našli a zjistili, že hledačů tam asi chodí opravdu hodně. Nicméně přesto se nám podařilo nalézt dva odznaky, spodek ešusu, plný zásobník do nějaké pistole (ten byl bohužel v tak špatném zdravotním stavu, že jsem jej přidal do brašny se šrotem), kousek tanku, plechový německý RG „vajíčko“(ve stavu, kdy již nikomu nemohl ublížit) a několik nábojnic. Pak padla tma a my jsme uháněli k mamince.
Od té doby jsem UCiho několikrát pobízel a přemlouval k dalšímu výletu na sever, ale ten mincožrout se neustále kroutil jak mihule potoční v nespláchnuté záchodové míse...

. Nakonec mi zavolal, jestli bych nechtěl jet s Mirasem. No tak konečně. Miras se domluvil ještě s Petem a mohli jsme vyrazit. Sraz byl domluven na půl osmou v Mladé Boleslavi s tím, že dál pojedeme jen jedním autem z důvodů úspory paliva. Přijel jsem tam po půle a čekal na výčitky spolubojovníků kde že to zase jsem a jak si to představuji (tak běžně reagují mincožrouti - třeba UC...

). Ale teď nic. Ulevilo se mi. Po necelé čtvrthodině mi ale došlo, že tady ještě nikdo není a já jsem tady sám. Město ještě spalo. Kolem svižně proběhl pejsek. Za ním funěl zničený páníček. A teď se do mě pro změnu zase pustila žena, která se mnou jela, aby si mohla odvézt auto domů. To prý jsem celý já, že jsme byli určitě domluvení až na půl osmou a já si ani neumím přečíst vzkaz na mailu a ještě jsem mohla spát atd. Zlatej UC. S ním alespoň nemusím bydlet. Tak volám v sedm Mirasovi, který v telefonu odpovídá trochu z cesty a zásadně jednoslovně. Pokusím se Vám tento rozhovor zprostředkovat (Musím přiznat, že hned první otázka měla slov víc a docela mě vyvedla z míry) :

D- „Ahoj. Tady Dak. “
.. …ticho……. .
M- „Proč voláš? “
….. docela dlouhé ticho a mé vykulené oči…. .
D -„Já jen jestli dneska pojedeš? “
….. ticho…….
M-„Jasně. “
D -„Tak jo. Už jsi na cestě? “
…dvě ticha….
M -„Jo. “(Později mi sám přiznal, že na cestě sice byl, ale na záchod...

. )
D -„Prima. Tak zatím. “
Ticho, po chvilce klapne telefon -píp, píp, píp, píp, ……
Asi ve čtvrt na osm se zvoní telefon zase u mě a Miras se ujišťuje zda je sraz opravdu v půl sedmý...

. Řekl jsem mu, že ano a ještě netušil, že moje žena má pravdu: Jsem blb vhodný pouze k vydělávání peněz a i to mi občas moc nejde...

. Jenže to Miras ještě netuší a tak se mi krásně a dlouho omlouvá (což mi dělá dobře...

) a slibuje, že v půl osmý je u mě. Přijíždí ve tři čtvrtě na osm a když nasedám do jeho auta, cítím libou vůni lihu. Miras má hodně malé oči a vysvětluje, jak měl včera s kamarády rušný večer. Pak k radosti mé ženy konečně odjíždíme, směr Dubá, kde máme naložit Peteho. Miras řídí jen jednou rukou. Druhou si drží břicho a tváří se, jako když bude rodit. V Dubé již čeká Pete. Je zamlklý a zachmuřený. Celou cestu mlčí. Slavil včera cosi se svojí drahou polovičkou a celý dnešní den si ponese bolestivé následky...

. ( Z toho vyvozuji, že válkaři zásadně jezdí hledat s opicí. Já jsem byl sám. Žena mi odjela domů...

. ) Promluví, jen když zjistí, že má Miras v autě GPS, které nás zavedlo mimo správnou trasu, asi patnáct kilometrů druhým směrem a my se musíme vracet. To se po cestě stane ještě párkrát. Všichni ve voze jsou na GPS trochu naštvaní. Jen já ne. (Přece jenom to bylo vyrobeno v roce 1971!). Tak ať si to s tou mapou zkusí sami...

. Sice jsem tvrdil, že znám cestu tam i pozpátku (což se nám může hodit na zpáteční cestě), ale neřekl jsem, že to bude jednoduché...

. Miras si nejdřív začne zpívat. Chci se přidat, ale když řekne, že všichni kdo ho znají vědí, že když si zpívá je zle, ztrácím chuť a bořím oči zpět do mapy. Jak jsem zjistil, když jsme se museli znovu otáčet, další Mirasovo stadium je pískání s mluvenou vsuvkou:“Pane Bože já ho zabiju. “. Neváhám a ihned telefonuji UCimu, který mě konečně navádí na místo určení a tím mi zachraňuje život.
Zaparkovali jsme nedaleko lesa. Poznávám to tu! Nálada se mi trochu zvedla, jen Pete mlčí a mračí se. Miras mi s úsměvem sděluje, že se nic nemění a že mě v lese vezme lopatkou přes palici, jak slíbil v autě. Pete přikyvuje a tak se urychleně dostrojuji, házím „klacek“ (omlouvám se za tento výraz všem moralistům, ale můžou mi vylízat polevu-jak pravil přítel perníček) přes rameno a rázně vyrážím směrem k místu, kde se kdysi posádky německých tanků vzdali svých strojů i své identity. Celou nedlouhou cestu se v duchu modlím, aby Miras brzy něco zajímavého našel a zapomněl na svůj hloupý slib. Přicházíme na místo. Sotva uděláme pár kroků, Miras má signál. Najednou vykřikne. Běžím k němu. Má nějaký užmoulaný prsten. Když vidím, jak se raduje, raduji se taky. Pak na prsten plivne, leští ho a drmolí: „Ať je to Krym. Ať je to Krym. “
Najednou vyskočí a tancuje: „Je to Krym! Je to Krym! “ Přeji mu to. Sobě taky. Hledáme dál na svahu. Miras ještě chvilku tančí, ale pak se zklidňuje a přidává se k nám. Místo je již řádně prolezlé. Všude samá díra a signálů tak málo, že je to až k pláči. Chodíme sem a tam, zabíráme čím dál větší plochu. Občas nábojnice. Vystupujeme do svahu, když nám Miras oznamuje nález. Jdeme blíž. Dostal jsem řídkou stolici na šest…. Železný kříž! Ku_va. Poznávám, že s tím modlením jsem to přehnal...

. Už nekoukám nalevo, ani napravo a kmitám detektorem jak o život. Po pár metrech mám signál. Železo. Vyhrabávám zbytky nějaké pistole. Miras jí poznává. Já ne...

. Je v hodně špatném stavu a nekompletní. Škoda. Kdyby fungovala, mohl jsem mít i Mirasovi nálezy a nové auto s lihovým odérem...

. Pak se na chvilku rozdělíme. Jdu po svahu stále dál. Válečný nález ani jeden. Ze zoufalství hrabu vše. Protože nemám vyhraněné období, udělá mi náramnou radost hrot šípu na místě, kde bych to rozhodně nečekal. Zvoní mobil. Miras svolává ovečky k pauze. Mám to k němu dost z ruky a když se po svahu konečně připlížím s jazykem na vestě, přestávka k mému zděšení končí a vyrážíme přes louku do protisvahu. Tam nacházím dva knoflíky z německé uniformy (vzor „ďubky“...

). Pokračuji dál. Ztrácím kluky z dohledu. Pár ostrých do Mausera, různě roztroušených po lese a prázdné nábojnice do pistole. Pak odznak slepice.
Volá Miras a ptá se co a jak. Vše mu vyprávím. Ten burcuje zničeného Peteho, aby se ke mně znovu vrátili. Pak volá UC. Říká, že je rád, že jsme něco našli. Mezitím přichází Miras a za ním je už docela zmožen bolestí hlavy a délkou pochodu Pete. Je mi ho líto, protože zatím nic zajímavého netrefil. On je však dost apatický a vypadá, že mu to je fakt jedno. Pozoruji ho a vidím, že chvílemi si dává detektor přes rameno. Občas vrazí do stromu...

. Příchodem zbytku jednotky mě opouští štěstí definitivně. Ještě nějaký čas kroužíme po okolí, ale už ani brk. Takhle vypadá vyluxovaná lokalita. Vracíme se k autu. Protože jsem si veškerý proviant nechal z taktických důvodů tam, celý den jsem se pořádně nenapil. Měl jsem žízeň jako velbloud při přechodu Sahary s pijákem v tlamě. Kdyby ledviny uměly chodit, určitě by mi odešly...

. Z posledních sil jsem doběhl krokem k autu, přisál se k láhvi s vodou a chlemtal až mi málem praskl hrb. Cesta zpět probíhala podobně jako ta dopolední. GPS koukalo do mapy, aby nedostalo facku ( musím se pochválit-počet otáčení vozu z důvodů kufrování o něco poklesl ), Miras se tentokráte nedržel za břicho. Místo něj svíral v ruce svůj nový prsten a Pete opět upadl do kómatu. Protože můj návrh vyhlásit za nález dne moji slepici se nesetkal s úspěchem a poslední pokus o získání prstenu do svého osobního vlastnictví (nasadil jsem si jej na prst a tvrdil, že nejde sundat - pod hrozbou amputace bez umrtvení se mi ovšem prst rychle zmenšil...

) skončil fiaskem, nezbývá, než poděkovat Velkému Mrcasovi za hezký den a těšit se na další výlet.

DAK

P. S.: Protože ten sraz byl ráno opravdu až v půl osmé, znamená to, že jsem poprvé po několika letech přišel na domluvené místo včas, za což bych si opravdu zasloužil pochvalu...