Dědeček

Po smrti mého dědečka mi  zůstalo pár starých zažloutlých dopisů.
Loni při stěhování mi přišli po letech do ruky, o vánočních svátcích jsem si udělal čas si je pořádně prohlédnout...
A tak se s vámi mohu podělit co jsem z nich zjistil.

Dědeček se narodil 16. září 1921 v Olomouci s rodiči bydlel ve vesnici Klášter Hradiště na Jizerou, do  školy obecné a  měšťanské chodil v Mnichově Hradišti. Od 15 srpna 1936 byl v učení u Marie Rábové, která tam vlastnila modní dům. Zde se vyučil v roce 1939 v oboru obchodní příručí.
Dosud běžný a nudný životopis, pak přišla okupace – vznik protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Bömen und Mähren).
Následkem vypuknutí světové války a odvodů do německé armády, vysoce vzrostla potřeba po pracovních silách.
I z Sudetské župy (Sudeten Gau) musejí němečtí muži do války, jejich práci tedy musí nahradit podlidi (Untermensch).
A tak místní pracovní úřad (Arbeitsamt) přikázal, tehdy dvacetiletému klukovi nástup do nuceného, totálního, pracovního nasazení (Totaleinsatzu. On sám by jistě rád zůstal doma u rodičů a dál chodil hrát s kamarády stolní tenis. ( zachoval se jeden diplom za turnaj NS obr. 23 )
Osud a především nadlidé (Übermensch ) tomu chtěli jinak a tak od 2 dubna 1942 je jeho novým pracovištěm fy. J. Ginzkey ve Vratislavicích nad Nisou (Maffersdorf) která vyrábí látky pro německou brannou moc (Wehrmacht).
Jako zajímavost uvádím, že z Vratislavice nad Nisou jsou dva známí rodáci Ferdinand Porsche (1875–1951) a Konrad Henlein (1898-1945)
Zde pracují spolu s totálně nasazenými Čechy i zavlečení dělníci za východní Evropy, kteří pocházely převážně z okupované části Sovětského Svazu. Tito dělníci musejí nosit na prsou látkovou nášivku OST.
Někdy na podzim 1942 došlo k incidentu, který dědovi na několik let změnil život.
OST dělníci si  často během směny v rozhovoru s dědou stěžovali na  pracovní a životní poměry. Děda jim jednou mezi řečí řekl, že by si tedy měli jít stěžovat k jejich pracovnímu vedoucímu (Untergruppenlaiter).
Ten když za ním přišla delegace se stížností se vůbec nezajímal o to co chtějí, ale kdo jim to poradil, jako správný soukmenovec (Volksgenosse) nezaváhal a oznámil celou věc Gestapu (Geheime staatspolizei).
Gestapo si pro dědu došlo přímo na pracoviště (to morálně zapůsobí na ostatní zaměstnance a zvedne pracovní výkony). Na služebně v Liberci (Reichenberg) jej během výslechu výchovně zmlátili a bez soudu odvezli do zvláštního tábora číslo 29 Záluží u Mostu Sonderlager Nummer 29 (Maltheuern bei Brüx).
Tento tábor vznikl v dubnu 1941 mezi Růžodolem (Rosenthal) továrnou Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW) spadal pod libereckou pobočku Gestapa.
Tento převýchovný tábor byl určen všem nuceně nasazeným, kteří se provinili třeba pozdním nástupem do práce, slabou pracovní morálkou, pokus o útěk z nasazení, nebo slovní provokací.
Při vstupu do tohoto zařízení byl vykonáván test zdatnosti pod dozorem stráží SS. Nováčci položili svá zavazadla doprostřed „Appellplatzu“ a běhali po nádvoří, kolem plotu a pokud někdo nemohl nebo upadl, byly z toho rány obušky a holemi. Ostatní museli běhat dál přes něj a dát si záležet na něj šlápnout, jinak by skončili jako on. Nejproslulejší esesmani měli přezdívky „Tigr“, „Cakcak“, „Kliďas“, „Rumun“.
Po ostříhání do hola dostali vězni šedomodře pruhované vězeňské obleky s velkými písmeny AEL (tento tábor měl úřední označení Pracovně výchovný tábor Arbeitserziehungslager Nu. 29)
Každý tábor byl rozdělen na dvě oddělení. V oddělení I. – zostřeném táboře – měl vězeň k dispozici pouze dvě pokrývky, dostával snížené příděly potravin a byl zařazován jen na těžkou práci. Také budíček byl o hodinu dříve, v létě ve tři a v zimně ve čtyři ráno. Dobu do společného budíčku trávili vězni prvního oddělení prostným cvičením a pořadovým výcvikem. V oddělení II se ubytování a zacházení s vězni řídilo platným táborovým řádem.
Každý nový vězeň strávil v prvním oddělení deset dní a poté byl přemístěn do druhého oddělení. V případě sebemenších prohřešků zůstal v zostřeném oddělení dalších deset dní. Každý vězeň byl do druhého oddělení zařazen nejpozději deset dní před svým propuštěním. Osoby, které uprchly z práce v Říši, měli pobyt v táboře zpřísněn postními dny.
Pobyt v pracovním táboře trval vždy nejméně dva týdny, nesměl však překročit 84 dní.



Tento tábor nebyl vyhlazovací a nevyskytovaly se zde plynové komory ani kremační pece, ale vězni byly používáni na nejtěžší práce. Příkladně po skončení náletu STW spojeneckými strategickými letouny byli vězni nuceni odstraňovat nevybuchlé letecké bomby (Blindgänger). To se ovšem dělo v pozdější době, kdy tam již děda nebyl. Za odchylku od představ stráží SS se trestalo bitím, střelbou nebo oběšením.

Do tohoto tábora byl tedy začátkem prosince 1942 přivezen můj děda, o tom, co zde prožil, nikdy nemluvil.

Z té doby se dochovalo několik dopisů, jejich soukromý obsah uveřejňuji.

První je korespondenční lístek, který má poštovní razítko Brüx (Most) ze dne 10. 12. 1942. Na lístku si povšimněte obdélníkového razítka Brüx – STW - Läger nr. 33 (Most Sudetenländische Treibstoffwerke – tábor č. 33), tento lístek děda odeslal prostřednictvím kamaráda z pracovního tábora Nr. 33, který s Nr. 29 sousedil.





Pak následuje ve velmi těsném časovém úseku několik dopisů, obsah je v podstatě obecný „jsem živ a zdráv, mám se dobře a nemám hlad“.
Zajímavější je až ten z 22. 12. 1942, který neprošel táborovou cenzurou.
V dopisu žádá především o jídlo, šatstvo a o přímluvu u firmy, kde pracoval.. Tedy pravý opak toho, co píše v dopisech procházejících táborovou cenzurou.





Další dopis z 10. 1. 1943 je zajímavý zmínkou o přečtení seznamu těch, kteří mají odjet „domů“ na appelplacu, i jeho nedůvěra k této informaci.






Korespondenční lístek, který přišel 17. 1. 1943 má předtištěnou zpáteční adresu.
Konzentrationslager Gross-Rosen über Striegau
Tento tábor se nachází v Polsku přibližně 60 kilometrů jihozápadně od Wrocławi. Byl založen v létě 1940, původně jako pobočka tábora Sachsenhausen, v sousedství granitového lomu. O necelý rok později, 1. května 1941 se stal Gross-Rosen (polsky Rogoźnica) samostatným koncentračním táborem, který fungoval až do února 1945. Ve funkci jeho velitele se vystřídali Arthur Rödl, Wilhelm Gideon a Johannes Hassebroock. Zpočátku byli vězňové tábora využíváni na práci v lomu, který vlastnila společnost SS - Deutsche Erd und Steinwerke GmbH, a při budování samotného tábora. Postupně vznikly další pobočné tábory v okolí. Počet vězňů v táboře neustále rostl, z přibližně jednoho a půl tisíce v roce 1941 až na téměř sto tisíc v době likvidace tábora. Celkový počet lidí vězněných během druhé světové války v táboře Gross-Rosen se blíží 125 tisícům obětí různých národností.





KT Gross-Rosen - současnost



SS - Obersturmbahnführer Arthur Rödl, velitel koncentračního tábora Gross-Rosen v letech 1941 - 1942.

V titulu korespondenčního lístku je poučení, kolik pošty může měsíčně dostávat a co je zakázáno. Především pošta musela být psána německy, děda německy psát neuměl a tak je vždy za něj někdo napsal.
Za povšimnutí stojí styl písma (psací švabach?), kterým byl dopis napsán.



Na lístku z 15. 3. 1943 je navíc razítko opět upozorňující, že pošta musí být výhradně psaná v německém jazyce nebo bude vrácena zpět.





Všechny dopisy procházely táborovou cenzurou, kontrolu dopisu potvrdil úředník razítkem a podpisem na tento lístek. 26. 3. 43 se podepsal jeden zvlášť uvědomělý úředník.



Dne 22. května 1943 předtištěný korespondenční lístek oznamuje, že byl děda převezen do Konzentrationslager Mauthausen/Gusen.





Tento KT tábor se nachází nedaleko rakouského Lince. Byl pobočným táborem KT Mauthausen, přímo v Gusenu se nacházely tři takové tábory. KT Gusen I. Langenstein, KT Gusen II. St. Georgen/Gusen a KT Gusen III. Lungitz.



Podle lístku byl děda umístěn v KT Gusen II. St. Georgen/Gusen - viz přidané razítko.
Vězni pracovali na zbrojní výrobě, zde konkrétně na výrobě letadel Messerschmitt Me 262 Schwalbe (Vlašťovka) v podzemní továrně B8 Bergkristall (Horský křišťál).
Také tu pro koncern Steyr-Daimler-Puch (kód bnz) byly vyráběny pušky Mauser K98, samopaly MP 40 a kulomety MG 42.



Poválečné foto prostoru KT Gusen

Zde jsou formuláře dopisnice jiné, také poštu může dostávat pouze jedenkrát za měsíc.





Obsah dopisů procházející cenzurou je vždy skoro stejný - pozdrav matce a bratrovi, sdělení jsem v pořádku, poděkování za dopis - žádost o balíček. Občas žádost o „kleine dortík“, on byl totiž jeho otec cukrář.
Jednotvárnost dopisů narušuje v zimě 1943 přiložený lístek od velitele tábora povolující poslat vězni zimní prádlo.



Poslední dopis je z ledna 1945, buď se další dopisy nedochovaly a nebo již nebyly do konce války doručeny.

Konec války v tomto táboře probíhal takto.
- konec dubna - část stráží SS odchází na frontu. Jejich místo zaujímají vídenští hasiči.
- začátek května nacisté plánují likvidaci vězňů v tunelech Bergkristall – neuskutečněno.
- 2. května je zastřelen personál obsluhy krematoria.
- 3.května zastavení výroby v továrně Bergkristall.
- 5. května americké průzkumné jednotky přijíždějí do KT Gusen. (41st Recon Squad, 11th ArdDiv, 3rd US Army). Vězni si násilím vyřizují účty s táborovými „kápy“.
- 7. května do KT Gusen osvobozují jednotky U. S. Army (11th Armoured Division and 26th Infantery Division).
- 8 května místní civilní obyvatelstvo bylo přinuceno pohřbít stovky mrtvol, děti musely tomuto pohřbívání přihlížet.
- 16.května američtí vojáci zapalují bloky KT Gusen II. , bývalí vězňové přestěhováni do nových polních táborů - začala jejich repatriace.









Děda pobyt v těchto zařízeních přežil, domů se vrátil někdy koncem července 1945.
Pokud si ve vzpomínkách vybavuji, co o pobytu v KT říkal, tak jen to, že dělal v tesárně, poté razil značky na součástky. Ale jaké a na co konkrétně si již pro věk nevzpomněl.
Popisoval, že na volných prostranstvích se mohli vězňové pohybovat pouze v poklusu.
V tomto táboře byl také vězněn Antonín Zápotocký, dle vyprávění dědy ihned po osvobození vystoupil před vězně s plamenným komunistickým projevem, ovšem byl jimi rychle vypískán.
Dnes s odstupem času bych měl na dědu spousty otázek, ale na ty mi už neodpoví.
Děda se dožil 81 let.

Tyto dopisy nám připomínají, že existují i jiné památky na válku než jen odznaky s dubovými ratolestmi.

Prameny:
- osobní korespondence 1942 - 1945
- R. Helt „Mostecký benzín hoří! “ Svět křídel 2005 (popis a obrázek AEL Nu 29)
- „Museli pracovat pro říši“ Státní ústřední archiv 2004
- ww. gusen. org