Díra plná kostí

Zdravím všechny díry zahrabávající Mrcasníky. Jak jsem psal posledně, sezóna ještě zdaleka nekončí, jenom se hledání přesunulo do lesa, a tak bych se rád podělil o jeden chudý, ale zajímavý nález.

Říká se, že se pachatel vrací často na místo činu a tak i já se občas vracím znovu na místa, kde jsem kdysi něco našel. Pragmatický rozum mi sice říká, že to nemá logiku, protože okolí každého nálezu luxuju docela dlouho a pečlivě, ale někdy mě to nevědomky táhne jak magnet. A tak jsem se znovu ocitl na místě, kde jsem kdysi jako začátečník našel poniklovaný háček k pásku a pár kropenatých knoflíků.

Po dvouletém hledání mám možná víc zkušeností, naučil jsem se číst terén očima a ucho zpozorní i při signálu, kterému bych dřív nevěnoval mnoho pozornosti – no, znáte to. A jak se tak mrcasím podzimním lesem, zaslechnu slabé charakteristické prskání, jako když je v hloubce v zemi více různých kovů najednou. Tady jsem přeci už byl. Koukám před sebe a vidím v listí obrys velmi mělké, ale téměř pravidelné čtvercové prolákliny. Hned jsem si vzpomněl na nález háčku a knoflíků právě na tomhle místě, a tak si říkám, že by mohlo být i něco hloub. Opřu tedy detík o strom a dám se do kopání. Po odstranění asi půl metru hrabanky je vidět, že jde o starou zahrnutou díru. Trefa do černého!

Nejprve se v písku objevovaly řídce různé civilní porcelánové střepy, kousky omítky a cihel a pak vrstva popela a …. zvířecí kosti. Na vojenské věci to rozhodně nevypadá a už chci díru zavřít, když si najednou všímám, jak z popelu kouká talíř. Vzal jsem za něj rukou, ale drží pevně. Co kdyby byl celý? Tak opatrně kopu dál. Talíř celý nebyl, ale je na něm větrník! Tak přeci! Teď už to nevzdám, dokud neuvidím dno. Pak vykoukne výstrojní hliníkový háček, německá karbidová lampa, další kropenáče a baterka k vysílačce. Vypadá to dobře. Ale potom příjdou kosti. Mnoho kostí!!! Poznávám roztříštěné lebky koní, různá žebra, nohy a zuby. Mnoho zubů!!! No FUJ! To, co je na obrázku je jenom slabý odvar.

Popel v hloubce je suchý a dost práší, až to škrábe v krku (jen doufám, že nic nechytnu) a velké kosti vzdorují lopatce víc než kořeny. Sem tam vypadne nějaký pfenik, mejdlíčko k masce nebo nějaká ta druhoválečná drobnost a to mě drží v napětí.

Pak uvidím v popelu zelenou přezku s kulatým reliéfem. Nejprve myslím, že Wehrmacht (né je přeci zelená), nebo snad námořník? Nebo SA? No uvidím až doma po očistě, takhle nepoznám nic.
Hned po přezce cosi jako prsten a pak už jen střep z talířku LW a konečně dno. Když jsem ho začišťoval po celé ploše, tak koukám a nevěřím vlastním očím – je tam železňák! Tedy sice jen rámeček, železo se už dávno rozpadlo. A pak už nic. Na tak velkou a hnusnou díru je nálezů málo a i stavy nic moc, ale alespoň něco.

Už se začíná šeřit a tak díru rychle zahrabávám. A to už mě vítá moje psí kámoška, se kterou mi šla manželka naproti. V lese mě neomylně našla, a tak dostala metál za věrné služby. Doma honem do vany, všechny hledačský hadry do pračky, na škrábání v krku trochu vitamínu R (R =starý dobrý Rum – tedy pardón, tohle se nesmí. Podle regulí EU je to jen Tuzemák, ale na vitamín T si nějak nemůžu zvyknout) a rychle k netu na určení přezky.

Znalci už ji jistě správně odhadli jako DLV –Deutscher Luftsport Verband, tedy ne zrovna běžný nález a ten starý háček k ní dokonce perfektně pasuje. Právě ta přezka mi udělala největší radost, ale jestli bych takovou kostivou díru kopal znova opravdu nevím…
Paul2