Do Moskvy pro Moskviče

Začalo to cekem nenápadně, kamarád koupil levně Moskvič 403, pak koupil Moskvič 407 a pak přišel s tím, že na internetu vydražil Moskvič 410N. Ten je vlastně stejný jako ty ostatní, akorát má náhon 4x4 a je to taková vysoká koza. Výroba Moskviče 410 začala v roce 1957. V roce 1958 byl modernizován a přejmenován na Mosvkič 410N. V období roku 1957 - 1961 se jich vyrobilo jen 11.900. Moskvič 410N byl určen pro vedoucí pracovníky kolchozů a nevyvážel se nikdy mimo SSSR. Problém však byl v tom, že Moskvič 410N byl v Moskvě a přivézt auto z Moskvy se zdálo trochu problematické. Mohli jsme nechat auto přivézt spedicí za 15.000 Kč, ale obávali jsme se kupovat zajíce v pytli a Moskviče 410 podle fotky. Variantu letět do Moskvy letadlem, prohlédnout a koupit auto a nechat si ho přivézt spedicí jsme zavrhli, bylo by to nákladově tak za 35.000 Kč. Proto jsme se rozhodli, že do Moskvy pojedeme sami, náklady na cestu jsme odhadli na 15.000 Kč za naftu a dobrodružná cesta nás velice lákala. Trochu problém byl, že do Ruska i Běloruska je potřeba pozvání a vízum. Rozhodli jsme se, že Bělorusko objedeme a v cestovce jsme zažádali jen o vízum do Ruska, stojí asi 2.600 Kč i se zvacím dopisem. Já jsem poskytl obytný FIAT DUCATO a plaťák, koupil dvě zimní gumy na přední nápravu a mapu Ruska a Ukrajiny do navigace TomTom. Den před odjezdem jsem náhodou zjistil, že mám propadlou technickou a nemůžu najít zelené karty, celkem drobné problémy, které se daly odpoledne zvládnout. Bylo sice pár chytrolínů, kteří tvrdili, že před zimou jel na Moskvu Napoleon i Hitler a oba skončili zmrzlí ve sněhu, ale to nás nemohlo odradit, bylo nad nulou. Nakoupili jsme aintopf - čočku a fazole s uzeným, nudlecí polévky JumJum, pár bochníků chleba. Účastníci expedice byli tři, já Maruška jako velitel výpravy a řidič, kamarád jako řidič, kuchař a investor, Milan jako navigátor.

- 23.11.2010 jsme vyrazili z Mostu na Drážďany a po dálnici Polskem jsme objeli Česko-Slovensko. Cestou jsme jen opravili nefunkční pieso zapalování topení v caravanu. První den jsme ujeli 860 km.
- 24.11.2010 jsme překročili hranice Ukrajiny, celkem rychle, jen 2 hod a 40 minut. Na Ukrajinu neni potřeba vízum, jen nám prohledali caravan a mohli jsme překročit železnou oponu. Silnice z počátku Ukrajiny jsou docela dobré, takže jsme dojeli až za Kiev, 830 km. Tankovat na Ukrajině se dá buď na MasterCard, nebo za Hrivny, berou i Dolary a Eura, ale neradi. V noci jsme dojeli na nonstop pumpu a chtěli jsme natankovat. Prodavač se podíval na hodinky a řekl nám, že se mu choče spinkať, na náš dotaz co máme dělat, nám v klidu odpověděl, že vy tóže půjdětě spinkať a natankujte ráno.
- 25.11.2010 na Ukrajině si musíte dát pozor na policii. Hlídají omezenou rychlost a tak se nám stalo, že na 50 naměřili kamarádovi 96 km/hod ručním laserovým měřičem. Posadili ho do milicionářského auta a po půhodině dohadování mu nařídili, že má do palubní přihrátky položit 50 Dolarů a teprve pak ho pustili, samozřejmě bez potvrzení o zaplacení. Tento den jsme ujeli jen 360 Km, protože asi 100 km před hranicemi Ruska opravovali hlavní silnici a my jsme museli jet po okreskách. Je to zážitek, vidět jak žijí domorodci ve dřevěných chatrčích. Studny uprostřed vesnice a silnice v katastrofálním stavu. I Lenina jsme potkali, tedy sochu na pomníku. Ty silnice byly fakt tragické a hrozilo rozpadnutí auta, museli jsme jet pomalu a velmi opatrně. Chtěli jsme natankovat u nové benzínky. Na Ukrajině musíte dopředu říct kolik litrú chcete, to zaplatit a pak Vám teprve pustí stojan, litr nafty stál 16 Kč. Karel řekl, že chce 50 litrů, pumpařka za sklem vystrčila šuplík a pravila, davaj kartu. Kamarád dal kartu, pumpařka jí zasunula do přístroje a pravila skaží PIN. To ho zarazilo, kdyť by mohla vybrat účet a PIN jí neřekl. Neřekneš PIN, nedostaneš naftu. Tak jsme jeli radši dál. Když už byla cesta velmi rozbitá a vypadala beznadějně, zeptali jsme se v jedné vesnici otrhaných domorodců u study, zda je ta cesta průjezdná až na hranice. Domorodec se zamyslel a prohlásil, že to asi průjezdné nebude, protože už týden nepřijel autobus. Projeli jsme a po setmění konečně dojeli na Ukrajinské hranice. Zastavili nás dva chlápci v uniformě a rovnou natáhli ruce, dajtě Eura, dajtě Dolady. Nedáme, odpověděli jsme. Nedáte? Tak se vraťte na konec fronty kamionů. Zachránil nás Milan, uplatil je, dal jim nové české eura, naší padesátikorunu. Byli rádi a pustili nás dál. Pak následovalo okénko, kde Vám dají bumážku na průjezd hraniční prostorem s číslem auta, kterou zase při opustění přechodu musíte odevzdat. Z okénka se vystrčila ruka a zase, davaj Dolary nebo Euro. Nic jsme jim nedali. Pak následovala kontrola pasová a celní. Uniformovaný soudruh si vzal Milana do kanceláře a začal tvrdit, že nás nepustí, protože máme vepředu na autě zimní gumy a na zadku letní gumy. Chtěl peníze, ale my už jsme žádné neměli, tak Milanovi na jeho dotaz, co máme dělat řekl, že máme spinkať. Milan si tedy lehl v kanceláři, že bude spinkať. To ho naštvalo a dal nám bumážku. Milan nadšeně přiběhl k autu, že můžeme jet, že už má bumážku. Jen jednu, odpověděla pracovnice, ještě nádo tři bumážky. Byla to zoufalá situace, ti všichni lidé na hranicích chtěli úplatky, jinak nás nechají vyšumět. Milan se vrátil zpět a koukal na řadu okének, veterinární kontrola, ekologická kontrola, radioaktivní kontrola... Další úředník chtěl 80 Hriven za ekologický poplatek. Nemáme! Tak se vraťte 50 km do města a tam z bankomatu vyzvedněte. Milan vytáhl mobil a tvrdil, že zavolá našeho velvyslance, jaký je to ten ekologický poplatek. To zabralo a dostali jsme povolení opustit Ukrajinu. Na hranicích Ruska bylo jednání velice korektní, vyplnil jsem jen tři formuláře na auto a na vlek, formulář na vstup a výstup z hraničního prostoru, formulář pro vjezd do Ruska, formulář pro průjezd Ruskem, který jsem měl odevzdat až budu na Lotyšských hranicích Rusko opouštět. Každý jsme ještě do pasu dostali jakési celní prohlášení, které také máme odevzdat, až budeme Rusko opouštět.

- 26.11.2010 ráno jsme natankovali ruskou naftu, v hodnotě 12 Kč za litr a nastavili jsme TomTom na Moskvu, 360 km rovně a pak na kruháči doleva. Fakt se jelo pořád rovně, pole a lesy bříz. Za volantem jsme se střídali za jízdy a kolem poledne jsme dojeli do Moskvy blízko letiště Scheremetěvo. Zavolali jsme Sašovi, že už jsme v Moskvě a on nám sdělil, že je do 19 hodin v práci. Caravan jsme tedy nechali na benzínce, skočili na autobus a jeli k metru. Autobus stál 25 Rublů a platilo se řidiči do ruky při výstupu. Jízdenku nikdo nedostal, dobrý obchod, řídit autobus. Metro stálo také 25 Rublů, ale už jsme dostali jízdenku, která otevírala turniket a po pár stanicích jsme vystoupili v blízkosti Kremlu. Po pár krocích jsme se dostali na Rudé náměstí a zastavili jsme se před hrobkou V. I.Lenina. První cíl naší expedice jsme splnili, dojeli jsme až do Moskvy, 2.760 km od domova. Prohlédli jsme si chrám Vasilie Blaženého, řeku Moskvu a panorama Kremlu a vrátili jsme se metrem a autobusem zase ke caravanu. Saša nám sdělil, že už nás dnes nestihne, že přijede až ráno. Přespali jsme pod pomníkem tří obrovských rozsocháčů, na místě kam za II. války došla německá armáda, 25 km od Kremlu.

- 27.11.2010 ráno konečně přijel Saša a jeho parta a jeli jsme za ním k veliké hale, v jejíchž technickém podlaží měli Rusové sbírku veteránů, Bentlej, Cadillac, BMW, Jaguar. Konečně jsme uviděli auto pro které jsme přijeli takovou dálku. Kamarád si lehnul pod Moskviče a za pár chvil začal nadávat. On to nebyl originál 410, ale nejaká zparchantělá 403 bez zesíleného rámu, na vysokých pérech, nápravy z něčeho jiného, zaslepená hruška, nakašírovaná jebka pro nějaké mouly ze západu. Nastala trapná situace. Rusové poznali, že nejsme žádní blbci a my jsme zjistili, že nás chtěli podvézt. Na konci garáží stál Moskvič 410N, originál, skoro stejný. Nastalo složité dohadování, ale pak jsme si plácli. Vezmeme si ten originál a přeházíme si do něj originální díly a motor z jebky. Saša nám předal vývozní čísla na 410N s povolením na vývoz a ještě sdělil, že musí udělat kupní smlouvu, kterou musí ověřit na úřadě. Byla sobota a bumážku mu dají až v pondělí. Jeli jsme tedy na oběd, boršč a golubky. Milan dostal strach ze zpáteční cesty, odjel na Scheremetěvo a zbaběle nás opustil samaljotom. Takže jsme na Moskviče a zpáteční jízdu zůstali jen dva. Saša nás vzal do moskevského technického muzea a konečně jsme si prohlédli nějakou vojenskou techniku a auta všech ruských vládců, od Stalina po Gorbačeva. Večer jsme se zavřeli do dílny a ze dvou vraků Moskviče 410 jsme se snažili udělat jeden originál.

- 28.11.2010 celý den jsme pracovali na autě. Přendavali jsme díly z jednoho auta na druhé. Nejtěžší bylo přendat motor, který jsme vůbec nepotřebovali, ale jehož číslo bylo v papírech, takže jsme ho museli přehodit. Z důvodu nízkého stropu jsme nemohli motor vyndat jeřábem, ale museli jsme zaměstnat místní dělníky z Moldávie a vyndat motor ručně. Došlo nám víno, respektive už jsme všechno vypili. Zachránil nás Milan, ikdyž už byl v Česku. Je totiž sběratel plechovek od piva. Všude kam přicestuje nakupuje místní piva, ale protože si do letadla nemohl vzít prádelní koš plný piv, nechal nám ho v caravanu. Víno tedy nahradilo pivo a chlatalo se dál, jen každé pivo bylo jiné značky.

- 29.11.2010 ve 2 ráno přišel šok, -18 C. Probudili jsme se v caravanu strašnou zimou. Zamrzl propan-butan a topení netopilo. Zachumlali jsme se a snažili nějak dospat. To blbý Milanovo pivo nás však neustále nutilo chcát a tudíž vylézat z pelechu do zimy. Přemýšlel jsem, že bych mohl jít spát do garáží, kde se trochu topilo. Jako majitel Cadillacu Eldorado model 1971 vím, že většina amerických slečen přišla o panenství na zadním sedadle Cadillacu. V garážích stál Cadillac Eldorado model 1951, o panenství bych už nepřišel, ale přespat v něm bych mohl. To by však znamenalo vyjít z caravanu a otevřít garáž, to bych asi zmrznul, tak jsem nocování v Cadillacu vzdal. Konečně bylo ráno, ale caravan byl totálně zmrzlý a nešel nastartovat. V garážích jsme objevili velké naftové topení. Postavili jsme ho před caravan, zvedli kapotu, obložili vším možným a dvě hodiny jsme zahřívali motor, což se nám povedlo a nastartovali jsme. Trochu jsme ohořeli značku. Bylo nám však jasné, že už caravan nesmíme chcípnout dokud se nedostaneme domu. Naložili jsme Moskviče na paťák a čekali na Sašu. Přijel ve 20 hod, předal nám papíry od auta, natankoval plnou nádrž nemrznoucí nafty, vyvezl nás z Moskvy a rozloučili jsme se. Nastavil jsem na TomTomu hranice do Lotyšska, 500 km rovně a vyjeli jsme do noci.

- 30.11.2010 Noc byla dlouhá a krutá, -15 C, mráz roztřpitil krajinu jak diamanty. Ve 4 hod. ráno jsme dojeli na ruské hranice. Jednání celkem slušné a rychlé, bárušňě jsem předal vyplněný formulář pro převoz caravanu a vleku Ruskem, ale ona mě zchladila. Dala mi ho vyplnit znovu. Proč? Protože se musí vyplnit ten stejný formulář pro caravan a vlek, ale pro opuštění Ruska. Když to tedy spočítáme, kolik formulářů pro caravan a vlek jsem musel vyplnit a odevzdat: 1- průjezd hraničním prostorem do Ruska, 2- vjezd do Ruska, 3- průjezd Ruskem, 4- výjezd z Ruska, 5- průjezd hraničním prostorem z Ruska. Pět formulářů, doufám, že si je také někdo čte a zakládá. Moskvič na plaťáku rusáky vůbec nezajímal. Šťastní jsme opustili hranice Ruska a přesunuli jsme se vstříc modré vlajce se zlatými hvězdami, která vlála na hranicích Lotyšska. Konečně civilizace, konečně Evropská unie, konečně doma. Krásná celnice se nám podívala do papírů a sdělila nám, že převozní čísla Moskviče nám platí do 23.11.2010, ale dnes je 30.11.2010. Namítali jsme, že ta čísla nepotřebujeme, protože Moskvič nejede po silnici, ale na plaťáku. Byla však neoblomná, nepustí nás do Lotyšska. Ale vždyť už jsme doma, jsme v Evropské unii, co máme dělat? Vraťte se do Moskvy, ať Vám opraví to datum platnosti. Vrátit se však nešlo, měli jsme vízum do Ruska jen pro jeden vstup a výstup, podruhé už tam nemůžeme. To jí nezajímalo, nepustí nás. A byli jsme ve prdeli. Přemýšleli jsme co dělat dál, zavolat Sašovi, ať nám na hranice přiveze jiná převozní čísla, nebo nechat Moskviče tady a jet na Ruské velvyslanectví pro nové vízum do Ruska a vrátit se do Moskvy? Hrozná situace. Pak za námi přišel jeden celník, řekl nám, že je to kráva, ať počkáme hodinu, pak se střídají směny a kráva jde domu. Hodinku jsme si zdřímli a pak jsme šli k jinému okénku, tam nám vyplnili celní deklaraci na převoz zboží-Moskviče a zaplatili jsme za to 175 Dolarů, doma to stojí 200 Kč. Pak jsme museli projet skenerem, respektive skener objel nás, zda nepřevážíme nejakého Rusáka do Evropské unie a konečně nás pustili do Lotyšska. Cesta byla dobrá, malebné vesničky, lesy a další hranice do Litvy, prázdné bez celníků, najednou to jde i bez nich. Pořád jedeme, nezastavujeme a střídáme se zajízdy za volantem. Jeden řídí, druhý krátce spí za jízdy.

- 1.12.2010 Projíždíme celým Polskem, kde byla před námi sněhová kalamita, k ránu přes Varšavu a pořád dál. Jsme velmi unavení a hrozí velké nebezpečí, že usneme za volantem, ani Redbul už nám nedává křídla. V pět ráno jsem zastavil na parkovišti, nechal běžet motor a tři hodiny jsme spali jak zabitý. Pomohlo to a pokračovali jsme dál z Polska do Německa a přez Drážďany jsme konečně přejeli hranice do Česka. V Mostě na celnici jsme zaplatili 2.300 Kč clo za Moskviče a pokračovali směr Praha. Byla to hrozná cesta a velmi náročný týden, najeli jsme skoro 5.000 km a zhubnul jsem jedno kilo. Dokázaji jsme to, přivezli jsme Moskviče a byli jsme na Rudém náměstí. Ta cesta byl velký zážitek, jel bych to klidně znova, ale v létě. Největší hrdina cesty však byl FIAT DUCATO, všichni ho haněli, nikdo mu nevěřil, ale on nezklamal a dovezl nás bezpečně domu.