Dovolená na Jadranu II.

Letos jsem jel na dovolenou k moři s jasným úkolem najít a rekognoskovat německý zajatecký tábor z konce války (kromě obvyklých radovánek v krásném čistém moři). Majitel apartmánu kam několik let jezdíme dle svého loňského slibu skutečně oslovil svého strýce, pamětníka války a ten slíbil pomoc při pátrání.
Jednoho dne, kdy milosrdné mraky zahalily pálící slunce jsme vyjeli s Josipem do vesničky v horách, kde bydlí jeho strýc Dodo. Starý pán nás samozřejmě, jak je v kraji zvykem, pozval na sleničku vína a silnou tureckou kávu.
Po hodince jsme vyrazili do terénu. Josip má naštěstí starý offroad se kterým jezdí na pole. Normálním autem by jsme se nikam nedostali. Po 6 km jízdy krásnou divokou náhorní planinou jsme se dostali na místo, kde kdysi vedla stezka pro muly, prý až do tábora. Zpočátku vše vypadalo dobře, křoviny a tráva. Po několika stech metrech začala však vegetace houstnout a cesta se musela prosekávat mačetou, kterou se Dodo neuvěřitelně svižně na svých 72 let oháněl. Bohužel po hodině usilovné práce jsme postoupili stěží 300m a tábor měl být někde hlouběji v „džungli“ prý asi dalších 300 metrů.
Museli jsme se tedy k mému velkému zklamání vrátit k autu. Cestou zpět jsme dvakrát zabloudili, opravdu strašný terén na orientaci. U auta si Dodo vzpomněl, že poblíž je místo, kde bylo při prudkých bojích mezi Němci a partyzány prý zabito asi dvacet německých vojáků. Co se s nimi stalo Dodo nevěděl. Vyrazili jsme autem tedy dalších 5 km na místo bojů. Toto místo bylo již nedaleko cesty v dobře schůdném terénu.
Jednalo se o širokou soutěsku, kde prý za války vedla jakási cesta. Po příchodu na místo jsem byl doslova zoufalý. Všude porost mladých borovic po prsa vysokých a hustých jak tráva. Jako ekologický středoevropan jsem nerozhodně postával na cestě, neodvažuje se polámat tu krásu.
Dodo však bez rozpaků vzal mačetu a v podrostu proklestil průsek. Po několika krocích s detektorem jasný signál „barva“ kopu jako smyslů zbavený a vyloupla se helmička!!! Dalších několik kroků a opět „barva“ tentokrát útočák!!! Byl jsem v sedmém nebi, tady toho musí být!!! Pak najednou jako by se bůh mrcasníků unavil a už nic nic nic…. .
Po hodině vzhledem k padnoucímu soumraku akci končím. V kapse mám helmičku a útočák po nešťastném vojákovi, který se domů asi nevrátil…
Dojíždíme do vesnice, Dodo nás zve na místní kořalku travaricu a loučíme se. Místní usedlíci si nálezy prohlíží, ale spíše s despektem než s nadšením, pamět a strašné zážitky z války stále přetrvávají. Za rok se vrátím a uvidíme, něco tam ještě určitě musí být….

Nalim