Dukla 2004/5

27. 10. 2004 Autor: Binec M 10092× 4

Na naší letošní poslední akci na Duklu vyrážíme ve středu večer kolem deváté hodiny večerní z Prahy. Jedeme v sestavě Áda, Bulda, Miras a moje maličkost. Opět jedeme na noc, abychom se vyhnuli provozu a na ráno máme domluvené ubytování v Medvediem u pana Červáka.
Cesta ubíhá velmi rychle, a než se nadějeme, jsme za hranicí. Přes Slovensko je to o trochu horší díky jejich skvělé dálniční síti. Nicméně se zdárně propracováváme k cíli a konečně projíždíme tunelem Branisko. Odtud je to opravdu už jen kousíček a do Svidníku přijíždíme s předstihem. No nedá se nic dělat, musíme počkat, než nám otevřou banku na výměnu peněz, je zde totiž lepší kurz. Zaparkujeme proto na parkovišti a v hrozných polohách se snažíme urvat pár minut spánku. Žel bohu se stáváme atrakcí místních babiček, které zde čekají na autobus, asi jedou někam na výlet, nic jiného mě nenapadá. Konečně je správný čas a můžeme jít vyměnit si peníze. Slovensko je taky takovej policejní stát, a tak musíme při výměně předložit pasy, ze kterých si pečlivá úřednice opíše všechny iniciály.
Vyrážíme do Billy na nákup, potřebujeme vodu a nějakej ten proviant. Konečně se můžeme přesunout do Medvedie a ubytovat se. Tentokrát máme k dispozici celou ubytovnu s dobře vybavenou kuchyní a veškerým potřebným zázemím. Nejdřív laborujeme, že si půjdeme na pár hodin lehnout, ale najednou jsme všichni v maskáčích a připraveni prvně vyrazit do terénu. Je pěkné počasí, dokonce vylézá i sluníčko a je teplo. Volíme přece jen něco jednoduššího, protože cesta a absence spánku nám dala zabrat. Na radu domorodce se vydáváme podívat na tzv. Hutu kousek za Medvedie. Zde se všude volně povaluje munice na hromadách. Asi ji sem nanosili domorodci při práci v lese a čeká na odvezení. Vesměs jde o minometky 82 a 120 mm. O kus dál je srovnaná hromada ruských dělostřeleckých granátů ráže 76 mm. Zde získáme několik těchto hylzen, jsou ve velmi dobrém stavu s krásně čitelnou šablonací. Na hromádky munice taky přispějeme naším dílem. Zkoušíme hledat v údolíčku vedoucím k sedlu, ale nic zajímavého kromě spousty nábojů, článků tankových pásů a běžného šrotu nenacházíme. O kousek výš nacházím při kopání nábojů Manlicher pěkný pazourek, celkem zajímavé, asi se zde válčilo od nepaměti. No nic, tady to balíme a přesunujeme se hned vedle Medvedie. Zde ve svahu nacházíme několik delaborovaných německých talířových min. Asi je zde pohodili pyrotechnici, když po válce čistili okolí vesnice od zaminování. Jsou v dobrém stavu, a tak je bereme.
Zde se navzájem ztrácíme v polomu a pomalu stoupáme do svahu. Bulda nachází nábojový kastlík s pásy ke kulometu MG 34/42. Navrchu jsou ještě položeny čtyři puškové granáty ještě v papírovém obalu. Vše je ve velmi dobrém stavu. Zde je taky překvapen zmijí, což je v tuto roční dobu nezvyklé. Nicméně zmije nechce opustit místo, a tak tu nález musí počkat dopříště. Únava se na nás podepsala, a tak to pro dnešek balíme a vracíme se na základnu. Zde si uvaříme kávu a dáváme krátký odpočinek s pivkem. Nakonec se rozhodujeme, že zajedeme do Hunkovců na gábl. Převlékáme se do civilu… Jaké je však naše překvapení, přestalo se zde kouřit a taky je zde jiný personál (naše krásná servírka je za prací v reichu). Nepříjemná ženská nás tak prudí, že po večeři radši volíme ústup do jiné nálevny, kam nás chce vzít Igor. Zastavujeme před potemnělým barákem a po uvítání stařenkou v barevném šátečku jako z pohádky spatříme nefalšovaný místní folklór. V potemnělé sklepní místnosti jsou dřevěné lavice a z prken stlučený stůl s přehozeným igelitem. Za stolem sedí dva značně podroušení domorodci, na které není díky kouři ani vidět - Jedová chýše hadr. Žel bohu se dozvídáme, že není ani pivo ani kořalka. Škoda, docela rádi bychom zde chvilku poseděli, něco podobného se tak často nevidí. Volíme ústup na základnu, kde vezmou za své dva Buldovy kartóny Staropramenu a něco kořalky ze železných zásob. Nakonec už nás únava opravdu přemáhá a upadáme do kómatu.

Ráno vstáváme časně a přemáháme kocovinu kafem a čajem s rumem. Na dnešek máme naplánovanej celkem slušnej vešlap, a tak rychle balíme saky paky a hurá do Údolí smrti.
Auto necháváme za Havrancem a jdeme na to. Bulda s Mirasem nasazují pekelné tempo, a tak jsme s Ádou brzo pozadu (kouření je svinstvo). Začínám se silně potit a nohy se mi motají. Taky mám dojem, že každou chvilku budu zvracet. Necháme je hnát se dopředu a dáváme časté pauzy. Prostě to nejde. Šplháme na nejvyšší kopec v okolí a je to znát. Ani nás nějak nezajímají krásná panoramata Karpat, která se před námi otvírají. Máme úplně jiné starosti s našemi tělesnými schránkami. Konečně nahoře, kluci z nás mají srandu a zlomyslně nám nabízejí cigarety. S díky odmítám, to by mě zabilo. Áda tvrďák však neodmítá a zapaluje si. Blázen…
Po krátké pauze a občerstvení tatrankou s kořalkou přejdeme paseku plnou ostružin k blízkému temeni kopce, kde je klasickej starej bukovej les a jdeme na to. Jsou zde dohromady promíchané pozice z první i druhé války, tomu taky odpovídají nálezy. Náboje, minometky, granáty. Jen klikař Bulda nachází pěkně značenou německou lžíci. Pokračujeme po temeni kopce a prohledáváme okopy a zákopy. Pozice jsou krásně viditelné. Není zde kopnuto, a to nás těší. Opět se na nás valí munice všech válčících stran. Je už po poledni, a tak se dohadujeme na rychlém přesunu po hřebenech na jiné místo.
Díky bohu to není do kopce, a tak všichni nadšeně souhlasí. Složíme detektory a pochodujeme příjemnou hřebenovou cestou k vytyčenému cíli rázným tempem. Cestou nehledáme, i když jsou všude kolem nás krásně viditelné pozice, kde nebylo kopnuto. Žel bohu kopec na obzoru, ke kterému jsme došli, není ten pravý. Je tu problém, že všechny kopce jsou si velmi podobné. No nic doufáme, že ten další kopec bude ten pravý. Terén je značně neprůchodný, a tak se plazíme pasekou plně zarostlou ostružinami a mladými stromy. Zde nádherně zahučím do okopu, který není pod příkrovem ostružin vidět. Detektor naštěstí vydrží, odnesou to jen kalhoty, koleno a taky mi asi přibude jizva na tváři. Konečně se dostáváme k cíli. Zde byla opravdu velká mela, je zde spousta okopů a válečného šrotu. Kopeme lopatky, munici, části přileb, granáty obou válčících stran. Miras nachází důstojnickou kokardu, je přeložená, ale jak uvidíte na obrázku, tak po vyčistění a narovnání vypadá bezvadně. Čas už notně pokročil, pod příkrovem buků je špatně vidět, musíme se pomalu vrátit. Dolů se nejde o mnoho lépe než na horu a dvoukilometrový pochod z prudkého kopce nám dává co proto.
Konečně u auta, naházíme věci do kufru a hurá do Kapišové na pár kousků Šariše. Vcelku pohoda, místní si nás nijak nevšímají, jen to zdejší točení piva nás dostává, přímo doprostřed sklenice. Po objednání člověk čeká průměrně 15 min. než to pivo dostane, je proto lepší si ihned objednat druhé. Tentokrát máme jídlo nakoupené doma, a tak se jen v Hunkovcích stavujeme pro pivo do petek. Je zde druhá parta a vypadá to na zítra dobře. Než se petlahve natočí stihneme poklábosit s místními a urvat několik panáků slivovice.
Konečně na základně, Áda co by kuchař výpravy vyrazí do kuchyně dělat česnečku a péct Bóbika na houbách, které jsme přes den nasbírali. Česnečka je skvělá a Bóbika ještě lepší. Opravdu musím poděkovat, protože takovou dobrotu jsem už dlouho nejedl, ale může to být i tím, že jediná strava za celý den byly dvě tatranky, několik piv a trocha kořalky…
Po dobrém jídle přichází kávička a cigárko v kuřárně. Zde také nakonec zakotvíme a popijíme Šariš, pokuřujeme a klábosíme do pozdních hodin.

Druhý den opět vyrážíme časně z rána do terénu po předchozím klasickém ranním rituálu. Káva s rumem a cigárko. Dnes volíme něco méně náročného a přesunujeme se autem daleko za Dlhoňu po asfaltové cestě určené pro těžbu dřeva. Po mírném svahu dorážíme až k hranici, po které vede turistická značka. Cestou opět nalézáme nepřeberné množství munice, granáty, dělostřelecké granáty, granáty F1, zásobníky, lopatky atd…
Miras nachází rozstřílenou vysílačku.
V sedle se dohadujeme, že zajdeme ještě na jednu vytipovanou lokalitu a dáváme se po hraničních patnících na pochod. Stoupáme na vrchol kopce, kde potkáváme zajímavou postavičku oblečenou do částí staré uniformy. Chvíle dohadů, je to on, není to on... Štěstí se na nás usmálo. Byl to on, npr. Džigira. Za chvíli již sedíme kolem ohýnku a posloucháme jeho poutavé zážitky z bojů na Dukle, i pár tipů přihodil a nohy do ohně přiložil. Cca po hodině se loučíme a vyrážíme dál, přece jen ještě máme tak dva kilometry k začátku lokality. Pokoušíme se orientovat na mapě podle čísel hraničních patníků. Žel bohu čísla nesedí, a tak bloudíme pustinou. Nedokážeme najít ten správný hřeben, protože je to zde všude naprosto stejné. Asi po hodině se rozhodujeme vrátit do údolí a přejít vysoký hřeben před námi. Sotva pleteme nohama, šli jsme hledat a ne na vysokohorskou túru. Už ani kořalka z placatek nám nepomáhá. Po dvou hodinách usilovného pochodu po cestách necestách a potoky se konečně dostáváme do údolí. Naše radost je nesmírná, nemusíme překračovat hrozivý hřeben na obzoru. Narazili jsme na silnici po které jsme přijeli a auto máme pouze tak dva kilometry daleko. Díky bohu. Zapínáme detektory na maximální možný výkon a za námi v zemi podél potoka zůstává jen vypálená čára v podobě zmije. Opět nacházíme válečný šrot jako munici, rozbušky, granáty. Konečně jsme u vozidla a můžeme si na chvilku sednout a dát odpočinout unaveným nohám. Dnešní tura nás odrovnala, a tak pomalu pomýšlíme na návrat, protože začíná slabě mrholit. Kluci jdou ještě pro municbednu k MG kousek od základny. Já rezignuju, skáču do auta a vracím se na základnu, těch několik set metrů už dojdou. Než dopiju kafe jsou zpátky. Dneska se vařit nebud, e a tak po vyndání nálezů a převléknutí se sprchou vyrážíme do Hunkovců na několik Šarišů a baštu. Cesta ubíhá rychle za písně : Nadporučík Džigira, ze které se stává naše hymna. Pivo mají dobré, a tak jich zde pěkných pár urazíme. Zazdíváme je místní specialitou zvanou „Full“ - slivovice a deci koly. Zábava nabývá na obrátkách a brzo mám strac, h zda zde nedostaneme na kokos. Po výkřikách typu „ Je tuná někdo ze Slovenska? “ a „Komunisti jsou svině a komunismus je svinstvo“ mi docela tuhne krev v žilách. Náš nejmenovaný kolega se holt trochu rozohnil, radši ho nebudu jmenovat, neboť by mohla utrpět jeho pověst slušného hocha. Naštěstí vše dopadne dobře a můžeme zůstat sedět i po zavírací době. Útrata činí 1500,- Sk a to je na místní poměry sakra hodně. Na ráno si opět necháváme natočit do petek, budou se hodit a hurá do hajan.

Tak nám začíná poslední den hledání, dnes vstáváme celkem pozdě a po včerejší divoké pitce se ani není čemu divit. Pro jistotu si sebou beru petlehev ze včerejška na spravení žaludku.
Dnes jedeme do okolí Pisané, žádné kopce jen hezky polehoučku při kraji lesa. Díky bohu zde taky není kopáno a nálezů je spousta. Zde také musela být velká mela, protože les je doslova posetý municí. Nacházíme německé a ruské granáty, dělostřelecké granáty 50, 76 a 150 mm, panzerschrecky, torza zapalovačů a velké střepiny - země je doslova poseta náboji. Rezignuju a nechávám barvu barvou a kopu pouze větší železa. Na jedno máchnutí cívkou člověk poslouchá 10 signálů. Pomalu obcházíme spodní svah kopce a dopujeme se pivem z pet lahve. Nálada se nám po pivu zvětšuje a ryjeme rypáky jako červené myši, ještě že jsem to pivo vzal.
Hledání ten den pomalu uplyne ve stejném duchu a nálezů je dnes mnoho. Žel bohu začíná pršet a hustý příkrov buků brzo proprší, nedá se nic dělat, i když se nám moc nechce, musíme se vrátit. Zabalíme nálezy a vracíme se k autu. Na základně se dáme do přípravy nálezů na odvoz domů a do vaření večeře. Bóbika je díky Ádovy opět luxusní. Po večeři nás čeká úklid a balení. Když je vše připraveno a zabaleno vyrážíme jako již tradičně a jako správný Češi na pár piv. V hospodě jsme přivítáni nadšeně a ihned se nás výčepní ptá, jestli náhodou nejsme ze Slovenska… Včerejší zábava a celková únava organizmů se na nás podepsala. Dnes nám nějak netáhne. Končíme poměrně brzo a loučíme se s obsluhou, že nás mohou čekat tak za cca. 8 měsíců, čímž jim uděláme nesmírnou radost. Večer se na nás ještě přijde podívat majitel chaty, se kterým se srdečně rozloučíme, poklábosíme a dáme panáka na rozloučenou.

Ráno se probouzíme do deštivého zamlženého dne, naházíme své věci do kufru a hurá k domovu. Máme před sebou bezmála desetihodinovou cestu. Cesta ubíhá velmi rychle a než se nadějeme, tak projíždíme kolem Spišského hradu a továrny, kde dělaj strašný věci (jen zasvěcený pochopí). Za zbytek slovenských žetonů nakoupíme korbáče. Za chvilku jsme na hranicích, které zdárně překonáváme. Sláva zase doma, český holky, český pivo… Nejdřív jedeme vyložit Midase, kde se nám dostane skvělé občerstvení a můžeme okukovat jeho sbírku. Pak následuje Bulda, pro kterého si přijede manželka. Míříme s Ádou nach Prag, žel bohu cestou narážíme na veřejné činitele a platíme 300,- Kč za rychlou jízdu. Po dvanácti hodinách konečně zdárně dorážíme…

Tuto akci považuji za opravdu zdařilou, nálezy byly, legrace byla, pívo bylo, dobré jídlo bylo, nádherná panoramata a příkré kopce byly…. Prostě vše, tak jak to má na takové akci na Dukle být. Proto se už nemůžeme dočkat až uplyne zima a my se budeme moci na tato místa vrátit.

ENDE

Zde je malá část obrazové dokumentace, omluvte prosím, že není chronologicka řazená...