Epilog

Věnováno těm, co tehdy přežili... Úvodní scéna filmu POST BELLUM: Samotným císařem jest dekorován Vojenským záslužným křížem poručík 2. Praporu polních myslivců von Hebra. Císař podáním své pravice se s ním loučí prorockými slovy:"... byl jste odsouzen k tomu, aby jste dále žil! ".
Paul von Hindenburg - Paměti:
"... 7. dubna 1866 jsem jako poručík vstoupil do 3. gardového pěšího pluku... V úterý dne 3. července 1866... Mezi Chlumem a Nedělištěmi narazil náš půlprapor v mlze a obilí překvapivě na nepřátelskou, z jihu přicházející pěchotu. Brzy byla zatlačena k ústupu mocnějšími ručnicemi jehlovkami. Když jsem jí se svou četou střelců následoval, narazil jsem náhle na rakouskou baterii, která s bezodkladnou smělostí přispěchala, odkolesnila se a vystřelila na nás kartáčovou salvu. Zasažen kulí, která mi proděravěla helmu, pozbyl jsem na krátko vědomí... V závěru boje jsme ještě postoupili až k obci Všestary a zůstali tam, dokud jsme neopustili bitevní pole. Lékař mne chtěl poslat do lazaretu kvůli ráně na hlavě, spokojil jsem se však s obkládky a lehkým obvazem... " Toliko z jeho oficiálně vydaných pamětí.
Sluší se však k našemu tématu doplnit i skutečnou, jím zaznamenanou, ale málo publikovanou, proto téměř neznámou příhodu: "... V noci po bitvě procházel jsem se ovocným sadem jižně nad obcí Všestary. Byla tehdy jedním velikým lazaretem. Nespočet raněných mísil se zde s obrovským množstvím zajatých Rakušanů. Poničená ves byla obklopena tábořícími k smrti unavenými našimi (pruskými) vojáky. Bylo až přízračné, jak se po bitevním poli všude kolem v noci rozhostilo až hrobové ticho! Záři mnoha a mnoha ohňů, kolem kterých naši mlčky odpočívali, umocňoval navíc svit měsíce! Míjím sad a všímám si malého domku na jeho okraji. Stříbrný měsíční svit osvětluje vyvalenými vstupními dveřmi jeho jedinou místnost. Zvláštní neznámá síla mě nutí vstoupit. Co je tam uvnitř? ! Ve světnici uprostřed na jídelním stole leží mrtvý rakouský dělostřelec. Na zádech, nohy svěšeny, ruce do široka rozpaženy a hlava zvrácena dolů na protější hraně stolu. Jeho košile z pod rozepnutého saka je na hrudi celá rudá krví. Odvracím se a chci odsud rychle odejít. Ještě se však otáčím. Ach ano, to mě zastavilo! Měsíc zvýrazňuje bílý svazek převázaný šňůrkou. Leží na stole vedle těla. Kaluž zaschlé krve se jej již téměř dotýká. Zřejmě dopisy patřící mrtvému? ! Vkládám je do své důstojnické brašny a kvapně odcházím... "
Později po 45 létech uplynulých od této války, kdy byl Paul von Hindenburg jako generál pěchoty penzionován, v rámci uspořádávání svých písemností v Hannoveru zřejmě objevil i tento již dávno zapomenutý artefakt. Usoudil, že by bylo vhodné vrátit balíček dopisů jeho odesílateli. Nalezl adresu a odeslal je. Domníval se, že jde o choť padlého. Za nedlouho se skutečně dočkal odpovědi plné díků. Tak počala kratičká korespondence prostého člověka pocházejícího z Vídně, vděčného syna padlého rakouského dělostřelce. Tehdy již s vrchním velitelem všech německých branných sil a budoucím prezidentem Německé republiky.
Je všeobecně známo, že Paul von Hindenburg nezapomněl na svůj Křest ohněm. Nikdy později na jeho uniformě nechyběl mezi spoustou Řádů a vyznamenání pruský Pamětní kříž 1866. Prostý kříž věnovaný všem účastníkům bitvy u Hradce Králové. Jeho poškozená gardová přilba, která mu zřejmě tehdy zachránila jeho mladý život, jej provázela po celé tažení 1866 a pyšnil se s ní i na vítězné vojenské přehlídce v Berlíně. Byla neodmyslitelnou ozdobou jeho pracovny. Přál si ní být i pohřben u Tannenbergu. Jím přehlíženého Adolfa Hitlera nazval "českým frajtrem" proto, protože si zaměnil jeho rodiště. Rakouské Braunau s českým Broumovem (německy rovněž Braunau). Stařičký maršál, již dávno ve výslužbě, si totiž dosud pamatoval dokonalou přípravu na tažení v roce 1866. Pruská garda se skutečně kolem Broumova tehdy přesunovala...

Je skoro půlnoc letošního 27. června a já usínám sám v podkroví vilky kdesi v Podkrkonoší. Zde mám svůj externí depozitář a archív. Venku je silná bouřka. Světla blesků vždy nakrátko ozařují místnost. Zahlédnu proto všude kolem mého lůžka uložené řady knih, písemností, alb, obrazy bitev, portréty důstojníků... Nedaleko udeří blesk, za ohlušujícího hromového rachotu se samovolně otevře okno. Vítr a déšť se přes plápolající záclonu dere do místnosti. Rychle vstávám a okno zavírám. Pojednou slyším dvojí temné bouchnutí na parkety místnosti. "Padají knihy, " říkám si v duchu. Rozsvítím světlo a opravdu:
V rohu u okna leží otevřený meziválečný francouzský překlad von Hindenburgových Pamětí. Všude kolem knihy se válejí pohlednice německých pomníků z bojišť ve Francii z války roku 1870 - 1871 a další patriotické pohledy Hohenzollernů. Sloužily jako záložky, říkám si v duchu. Škoda! Už je asi nesrovnám, jak to po desetiletí založeno bylo... Zvedám knihu ležící vazbou nahoru a otáčím jí. Z otevřených stránek na mě hledí mladičký pruský důstojník v polní výstroji s palašem v pochvě potlučené bojem. Dále je tu zobrazen detail poškozené pruské důstojnické přilby. Jeho přilby. Ano! To je přeci všeobecně známá fotografie Paula von Hindenburga z Války 1866! Knihu vracím na její letité místo...
Na protější straně místnosti u dveří leží kniha druhá. Ta co spadla ve stejný okamžik. Je to vynikající dílo o stejné válce od Fontaneho. Tento exemplář je cenný tím, že je v něm vlepeno EX LIBRIS s kabinetkou Kurta Poplera. Sloužil za Velké války u rakouského 6. praporu Polních myslivců. Mladý frontový důstojník, kterému bylo po zásluze uděleno množství bojových vyznamenání, to dotáhl na konci války až na setníka. Vedl mezi světovými válkami čilou korespondenci s jedním z českých badatelů tématu Války 1866. V této korespondenci mj. uvádí, že knihu zakoupil od starších důstojníků 6. F. J. Baonu. Výtisk je unikátní vpisy a podpisy veteránů bojů u Vysokova a České Skalice. Stalo se tak při slavnostním odhalení významného pomníků padlým rakouského 6. praporu Polních myslivců. Nepřehlédnutelný pomník stojí nad obcí Vysokov, v místech kde umírali "šestí myslivci". Byl odhalen po 40ti letech v den bitvy. Popler ve svých dopisech českému příteli líčí i pochopitelné překvapení oficiálních hostí a tehdejších celebrit. To, když se již pánové v letech, veteráni bojů, omluvili z dalšího programu. Raději se každý sám, či v hloučku, procházel po okolí... Zřejmě poznávali po létech ta místa... Možná, spíše jistě, se v letní přírodě potkávali se svými kamarády... Často klečíc a s rukou v trávě se s nimi zdravili a loučili zároveň. "Brzy na shledanou příteli! "

S knihou v ruce jsem si pojednou vzpomněl! Vždyť Kurt Popler zakoupil ve Vídni náhodně v antikvariátu von Hindenburgovy dopisy. V době, kdy již Paul von Hindenburg byl německým prezidentem. S hlavičkovým papírem německého maršála a opatřené jeho rodovou pečetí. Adresátem byl prostý člověk z vídeňské dělnické čtvrti. Týkaly se událostí kolem Války 1866. Proto je i s knihou českému příteli a badateli této války zaslal.
Pochopil jsem souvislost nedávné události. Náhoda? Rozhlédl jsem se po místnosti. Ty dopisy tu někde jsou a já je NAJDU!
SLIBUJI!
Benedek