Expedice Koločava 2009 - Zborov

Po delší době usedám k počítači abych pokračoval v popisu naší dlouhé expedice po Ukrajině. Opustili jsme zasněženou Koločavu a přes Karpaty jsme pokračovali k dalšímu cíli naší cesty, historickému Zborovu. Míjeli jsme kalasické scenérie pozůstatků Sovětského svazu, fasády na domech s výjevy budovatelského nadšení. Ta parní lokomotiva na pomníku byla z roku 1948. Na Ukrajině je možné koupit vojenskou techniku, třeba pásový tahač rouvnou u benzínky. Modré vozítko pro invalidy mě zaujalo a chtěl jsem ho koupit. Majitel ho však neprodal, měl v něm měl krumpáč a lopatku a jezdil hledat starý šrot. Přespali jsme u řeky Dněstr vedle dvou mostů. Starý v havarijním stavu byl stále v provozu, ten nový nějak nezvládli dostavět. Cestu jsme si chtěli skrátit, tak jsme odbočili z hlavní silnice a asi 50 km jeli skratkou. Rázem jsme se dostali do neskutečně zaostalé oblasti. Dírám v silnici se už ani nedalo vyhýbat. Na tržišti u zdevastovaného zámku se dopoledne válel na zemi totálně ožralý člověk a všichni z toho měli velkou srandu. Po dlouhém putování jsme konečně dojeli do Zborova. Města, kde se formovala naše vojenská historie a kde je mohyla našich prvních bojovníků za svobodu Československa. Najít muzeum byl trochu problém, ale po dlouhém vyptávání se nám to podařilo. Bylo však pondělí a to jsou všechna muzea zavřená, i na Ukrajině. Na dveřích však byl nějaký popsaný papírek s telefonním číslam. Vytáhl jsem mobil, vytočil číslo a ozvala se nějaká žena. Vysvětlil jsem jí, že jsme prijecháli z Česka a nam nádo pasmatrieť muzei. Padažditě peť minutočok, odpověděla a za chvíli přijela starým moskvičem příjemná paní, která nám otevřela muzeum. Muzeum je věnované hlavně bitvě u Zborova z roku 1649, jako součásti Khmenytského povstání, mezi Krymskými kozáky a armádou koruny Polsko-Litevského společenství. Malá část muzea je věnovaná první a druhé světové válce. Exponáty v muzeu byly většinou repliky vyrobeny ze dřeva. Nedávné války byly prezentovány písemnostmi a kopanými exponáty. Paní nám nadšeně ukazovala ukrajinský boj za svobodu proti ruským komunistům, kteří ukrajince řezali na cirkulárkách a představila nám obraz jejich národního hrdiny Bandery. Toho znám, potěšil jsem jí, Banderovce jsme u nás po válce honili po lesích. Zeptali jsme se paní, kde je ta naše slavá mohyla, u které se nechávají občas fotit naši politici? 7-8 km za Zborovem, upřesnila paní polohu mohyly a my jsme vyrazili. Po ujetí předpokládané vzdálenosti jsme mezi nedozírnými lány polí našli vesničku, kde za rozpadlým prasečákem oral mužík dřevěným pluhem a koněm. Odbočili jsme z hlavní na udusanou sestu mezi dřevěnými chatrčemi a zeptali jsme se domorodců, kde je mogila. Jejich šéf byl velmi překvapený, kde jsme se tam vzali, od kud a kam jedeme? Hledáme mogilu, trvali jsme na svém záměru. Sem, ale jezdí jen vládní delegace, vytáhl důležitý argument. My jsme vládní delegace z Česka, tvrdili jsme. Tak proč jste nenapsali dopředu, že přijedete vyzvídal. Pochopil jsem, že je to asi místní předák, tak jsem vytáhl nejvyšší trumf, my jsme si Vás a mogilu přišli zkontrolovat! To zabralo, nasměroval nás ke dřevěnému kostelíku za vesnicí, kde jsme mohylu nalezli. Za chvíli přiběhl ten strosta s dalšími mužíky, nastrtovali křovinořez Mountfield (zřejmě dar od Topolánka) a začali mohylu čistit. Zavzpomínali jsme na naše padlé, 1564 km od domova, nasedli do caravanu a nastoupili dlouhou cestu domů.

Maruška