Fakta kontra fikce

Obtížně se začíná, když chce člověk krátce a výstižně popsat své chaotické myšlenky, které souvisí s daným tématem. Patřím do skupiny lidí, kterých paměť sahá opravdu několik desetiletí zpět a tuto skutečnost jsem si uvědomil jednoho dne v jednom lesíku, kde jsem stál nad hromadou dávno odhozených svršků několika osob, v pravé ruce jsem svíral detektor a v levé hrstku knoflíků. Nějak se mi ty myšlenky v hlavě propojily do souvislostí možná pravdivého, možná neuskutečněného příběhu, který jsem i vnitřně procítil v tomto tichém lesíku. Celý blažený z této chvíle, kdy děkuji spravedlnosti,, která se mi takto zde, na tomto tichém místě, odměnila za příkoří spáchané na mé a nejen mé duši v roce 1968.

21.srpen 1968 se ráno probouzím, podle mě do běžného pracovního dne mladíka ve 24 letech, ale něco je jiné. Slyším zvláštní hukot z venku a po vyběhnutí na zahradu vidím velká dopravní letadla jedno za druhým jak šedí supi plachtí směrem k Brnu. Během následujících dnů se dostávám jako mnozí další do diskuzí s vojáky i důstojníky opírající se o svá obrněná vozidla označená bílými pruhy s nabitými zbraněmi vždy blízko po ruce. Nemůžeme si rozumět, ne snad že bych neuměl rusky, ale jejich jak na kolovrátku naučené ideologické bláboly plynou z úst a vygumovaných hlav. Rusi běžte domů říkám, ale oni - já ne rus, ja Kazach, ja Tatar, ja Ukrajinec. A kde jsou Rusi říkám si pro sebe. Roste mi v hloubi duše mladíka na počátku aktivního života nenávist k tomu molochu Sovětskému svazu a ta mě již nikdy ani dnes po jeho rozpadu neopustila.

30. června. 1991 je den, kdy poslední voják SSSR opustil naši vlast, tak jak je psáno v dohodě mezi ČSFR a SSSR. Možná si myslíte, že všichni tito vojáci směřovali na východ, ale pozor. Po asfaltové silnici místního významu se sune několik dnů před tímto datem moskvič se sovětskou značkou v ČSFR. Uvnitř sedí tři muži v podivné kombinaci oblečení jak se jim podařilo narychlo sehnat před opuštěním likvidovaných kasáren. Mají na sobě zbytky vojenských věcí, k tomu sportovní tepláky a na nohou vojenské boty a jiný zas mikinu kostkovanou a další i důstojnický kabát s lesklými knoflíky. Do kufru auta narychlo nacpali balíky s novými věcmi co jim cestou prodal ochotný prodavač v malé vísce nedaleko. Auto v podvečerním šeru sjíždí z asfaltu a po 50 metrech na lesní cestě zastavuje a zháší světla. Z vozu rychle vyskakují tři postavy a provádějí již dopředu dohodnuté úkony. Šatstvo, které ztrhávají ze sebe padá bez ladu a skladu po okolí na zem. Na svá nahá těla natahují co vybalili z kufru. Jeden snad Tatar běží k blízké studánce na vodu jiný, snad Kazach mění značku auta co používali ještě na výlety z kasáren po vlastech českých a ten poslední snad Ukrajinec cpe do sebe poslední maso z vojenské konzervy KD. Pak už jen naskakují do vrčícího vozu, vyjíždí na asfaltku a směřují k vysněnému západu. Na východ přece nechtějí, tam to znají a nic, co by tam tyto mladé hochy lákalo východ nenabízí. Vozidlo mizí za nejbližší zatáčkou a nikdo se ani neohlédne.

11.března. 2011 se pohybuji pomalu lesem kopec nekopec, opírám se o můj zkrácený štychar, tedy rýč a přitom naslouchám zvukům sluchátek, co reagují na signál z mého detíku. Docela unaven, v kapse jen víčko fajky, 10hal. 1986, holubí kroužek i s pařátem a snad ještě něco malého. Žádný poklad za 4 hodiny, ale v přírodě a hlavně v lese je fajn. A další pípanec. Odhrnuji listí a vidím rozkládající se hadr podobný pucfolu, co jsme si utírali ruce od oleje. Mezi tou špínou se válí něco lesklého. Beru to opatrně do ruky s nezbytnou rukavicí, stírám hrubé nánosy špíny a vidím známou pěticípou hvězdu se srpem a kladivem. Malý vojenský knoflíček z rozkládající se khaki košile slavné Sovětské armády. Vybírám další a rozšiřuji hledání na blízké okolí. Postupně se mi hromadí kompletní nesourodé oblečení pro tři osoby a v ruce přibývá vojenských i jiných knoflíků. Snáším vše na hromadu a hlavou mi víří chaotické myšlenky. Prohlížím okolní hromady klestí zda neukrývají další překvapení, očima kontroluji povrch okolní půdy přikryté listím, ale výrazné nerovnosti po lidské činnosti nenacházím. Stojím zde s knoflíky v levé a detíkem v pravé ruce a v mysli se mi objevuje obraz celého příběhu. Fotím okolí a pomalu odcházím, tak jako odešli ti, co nám pamětníkům tak neurvale vstoupili do života před mnoha lety, tedy slavná neporazitelná Sovětská armáda a spol.