Hitlerova pistole

Když se vůdce nacistické říše 22. dubna 1945, po záchvatu zuřivosti, rozhodl zůstat v Berlíně a odmítl všechny prosby odjet do Obersalzbergu, „nedobytné“ alpské tvrze, zbývalo do konce jeho života už jen několik málo dnů. Podle některých pramenů ukončil svůj život 30. dubna výstřelem z pistole, podle jiných tomu prý bylo jinak, ale na tom už ostatně nezáleží. Hitler prostě spáchal sebevraždu, údajně proto, aby se vyhnul hanbě vyvolané porážkou a nestal se zajatcem Sovětské armády, která postupovala v berlínských ulicích nezadržitelně dál.
Ale ještě než se odebral na onen svět, oženil se, jak je jistě dobře známo s Evou Braunovou a také napsal svou závěť. Stálo v ní mj: můj majetek, pokud má nějakou cenu, nechť se stane vlastnictvím strany a nebude-li strana existovat, státu. pakliže bude zničen i stát, není z mé strany třeba dalších pokynů. Obrazy, které jsem zakoupil do svých sbírek jsem nikdy neshromaždoval k soukromým účelům, ale výlučně pro obrazovou galerii, kterou jsem chtěl zřídit ve svém domovském městě Linci na Dunaji. Můj majetek? Nemohlo by snad být jeho součástí i cosi zdánlivě podružného a bezvýznamného, něco, co bylo spojeno se vzpomínkami na nástup a vzestup nacistického hnutí? Krátce po skončení války procházel Joe (rozhodně si nepřál, aby bylo uvedeno i jeho příjmení) jednou mnichovskou budovou. Prošel přízemím, vystoupil do prvního poschodí a pak se vrátil zpět a zamířil do sklepa. A tam tento příslušník 144. divize z americké armády, kterého nesmírná zvědavost oddělila od ostatních, spatřil zatopený prostor a plovoucí bednu asi 120 cm dlouhou a 60 cm širokou. Objev, který ho dost překvapil. Přitáhl bednu k sobě, otevřel ji a měl před sebou něco jako malý poklad. Hodinky, poznámkový sešit s iniciálami AH, diamanty, větší počet medailí, miniaturní zarámovanou fotografii. A protože Joe se v němčině nevyznal, sešit, který považoval za zcela bezcenný, odhodil do kalné vody. Nakonec zaujala jeho pozornost pistole, unikátní střelná zbraň zdobená zlatem. A teď Joe horečně uvažoval: má tenhle nález oznámit, nebo nemá? Ale už po chvíli byl definitivně rozhodnut, že zachová přísné mlčení a všechno si ponechá pro sebe. Nalezené předměty schoval do své vojenské brašny a urychleně odtud zmizel. Kde a jak mohl jeho velitel vyčenichat, co jeho podřízený u sebe skrývá, to zůstává dodnes otazníkem. Přispěla k tomu snad náhoda? Anebo měl poručík ve zvyku se občas potají podívat, jestli se jeho vojáci na dobytém území neobohacují? Těžko odpovědět. Jednoho dne přitlačil svého podřízeného ke zdi a tvrdě přikázal: ty diamanty dáš mně, to ostatní si můžeš klidně ponechat. Překvapený Joe si tak trochu oddechl, neboť byl skálopevně přesvědčen, že diamanty jsou falešné. Proč bych mu je nedal, říkal si, jen ať se z nich radostí třeba zblázní. Jenomže jeho představy byly falešné. A nežli zjistil, jak krutě se mýlil, bylo už pozdě.
Po válce se Joe vrátil do Filadelfie, svlékl vojenskou uniformu a začal pracovat jako železniční zřízenec. Nalezené předměty měl uložené ve skřínce, kterou pečlivě zamykal a ukládal pod své lůžko. Někdy však zatoužil se tak trochu vytáhnout a své příbuzné a známé podarovat nějakou drobností ze svého „pokladu“. Hlavně rozdával medaile, které byly určitě zhotoveny ze vzácnějších kovů, ale také prodával. Dostal-li se do finanční tísně, hrábl do skřínky a spěchal ke klenotníkům, před nimiž už nepovažoval nic tajit. A tak se zvěsti o jeho nálezu šířily stále dál. Jako první dal o sobě vědět Ray Baaley, zámožný podnikatel z Nevady, jeden z největších sběratelů zbraní v USA. Za pozlacenou pistoli nabídl 10 000 dolarů. A jestliže se prý prokáže, že i ostatní nálezy pocházejí z majetku Adolfa Hitlera, je ochoten vysolit za všechno 50 000 dolarů. Tak vysoce si cenil věcí, které zůstaly po válečném zločinci číslo 1. obrátil se proto na dr. Prisaka, někdejšího mnichovského historika, který byl ihned po ukončení druhé světové války členem komise, jež byla pověřena důkladnou prohlídkou všech nacistických archívů. A ten také vydal patřičné potvrzení o tom, že to, co pochází ze sklepení mnichovského domu, vlastnil skutečně Adolf Hitler.
O dalších osudech diamantů už patrně věděl jen někdejší velitel, ale byly tu pořád medaile, medailon Hitlerovy matky pořízený ze slonové kosti, snímek, na němž je zachycen alsaský vlčák Blondi, výtisk amerického časopisu Time, který byl v roce 1933 prvním zahraničním deníkem, jenž přinesl Hitlerovu podobiznu na první straně. K nalezenému a dlouho utajovaného pokladu dále patřil prsten s hákovým křížem zhotovený ze zlata a zdobený rubíny, stříbrné nádobí pocházejíc z Kruppových dílen, album fotografií, které představují schůzky Hitler a Mussolinim, trofeje ze střeleckých závodů. Zdá se to až neuvěřitelné, jak někdo mohl čirou náhodou tak zbohatnout a přitom ještě na nepatrné části z toho, co po Hitlerovi zůstalo.

Převzato z časopisu: Zápisník
Foto: Zápisník