Hledač pokladů

Michel Bagnaud hledá poklady po celém světě, především však ve své rodné Francii, už celých dvacet let, jak o tom vypráví ve své knize Profession: Inventeur de trésors (Zaměstnání: hledač pokladů). Invaze a války od časů Julia Caesara až do doby nedávno minulé vedly francouzské rolníky i měšťany k tomu, aby zahrabávali své poklady na zahradách nebo je zazdívali do zdí svých stavení. Takové poklady jsou všude kolem, jen je najít. Díky magnetickému detektoru se hledání pokladů stalo sportem přístupným všem. Z rozhovoru s panem Bagnaudem to aspoň vyplývá.



Kdo si přečte vaši knihu, získá dojem, že takový poklad lze snadno objevit takřka v kterékoli části Francie…

Ale to je pravda! Francouzská zem a pobřeží jsou posety poklady, které čekají na objevení. Ať už to jsou poklady starší, nebo mladší, významnější, nebo méně významné, zajímavé, nebo nezajímavé z historického hlediska, pokaždé představují nějakou hodnotu. Taková zlatá mince, kterou náhodou objevíte při procházce polní cestou, nebo náhrdelník ukrytý v tajné skrýši v sekretáři, nemluvě už o pokladnici zakopané před řadou století do země-to všechno stále ještě čeká na lidi, kteří se umějí dívat a poslouchat. Pod našima nohama odpočívají milióny.

Pokladů skutečně existuje takové množství? …

Ve Francii zaznamenáváme každý měsíc nejméně dva tři překvapivé objevy. Například v roce 1989 v Proprianu na Korsice narazili stavební dělníci ve zdi, kterou bourali, na obdivuhodné množství galských zlaťáků. Nevěděli ani, co se jim vlastně ocitlo v rukou, a začali mince rozhazovat plnýma rukama. Večer platili v hospodě za celou vesnici. Věc se naštěstí roznesla a odborníci katastrofu zastavili.

Můžete nám naznačit, kde přesně se takové poklady nacházejí? …

Možná že jste slyšeli o Nivelově pokladu, který byl objeven v roce 1938 v rue Mouffetard 51 v Paříži. Královský podkoní Louis Nivel před dávnými časy ukryl část svého bohatství ve svém domě. Nalezli ho, spolu s pergamenem obsahujícím zajímavé údaje kopáči. V té době se o tomto nálezu hodně mluvilo, protože se hledali všichni eventuální dědicové. O objevení pokladu v opatství Saint-Wandrille se zase zasloužili skauti, kteří tam na jedné zdi objevili záhadné nápisy. Přesvědčili mnichy, aby uvolnili několik kamenů-a našli hrnce plné zlaťáků. Tyto peníze posloužily k opravě opatství, na kterou by jinak ani nebylo možno pomýšlet. Tyhle příklady jsou známé, ale existuje i spousta malých pokladů, o nichž se nemluví. Poklad venkovana, který zakopal na pole bedničku s penězi, aby si zajistil klidné stáří. Poklad skrblíka, který všechno zlato nahromaděné za celý svůj život nacpal do hrnce a kamsi zahrabal-a pak umřel, aniž o tom stačil zpravit své děti. Poklad člověka, který ukryl svůj majetek před odchodem do války, z niž se už nevrátil. Stará stavení obsahují spousty tajných skrýší: komíny, podlahy, schodiště, zdi. Také nábytek, protože staří truhláři v nich na přání svých zákazníků vydlabávali tajné dutiny nebo vyráběli tajné zásuvky. To je dobře známo starožitníkům i vetešníkům, ti nikdy neprodají žádný kus nábytku, aniž by ho zevrubně neprohlédli.



Všeobecně snad lze říci, že lidé schovávali své poklady, když se blížila nějaká pohroma…

Nejen to. Nedovedete si představit, kolik lidí uschová své věci jen tak, z náhlého hnutí mysli a uschová je tak, že je pak ani sami nemohou najít. Jednou mě jakási žena prosila, abych ji navštívil. Byla si naprosto jistá-její manžel schoval někde v domě zlato. Než umřel, měl tak akorát čas jí říct: Skříň, skříň… marně prohlížela své dvě skříně. Když jsem je zkoumal já pomoci detektoru kovů, skutečně jsem slyšel, že levá část masivní zdobené skříně vyvolává podivný zvuk, který neodpovídá kování. Na první pohled však nebylo jasné, kde by se mohla hledaná skrýš nacházet. Když jsem však ten kus nábytku rozebral, zjistil jsem, že je jeden ze sloupků skříně navrtán. Vydobyl jsem z něj přiklíženou dřevěnou zátku a na zem se vysypalo 580 louisdorů.

Končí vaše hledání vždycky tak šťastně? …

Bohužel ne. Řada venkovanů si kdysi zajišťovala pohodlné stáří u svých dětí tím, že si vymyslela báchorku o dobře ukrytém pokladu. Starý rodič často zemřel, aniž by své tajemství vyjevil, a rodina pak dlouhé roky zoufale hledala přízračný majetek. A pak- tatínkovy úspory se v představách dětí neustále nafukují. Z pár zlaťáků, které desetiletý chlapec zahlédl u svého otce, se za třicet let stává nacpaná pokladnice. Když tak někdy poslouchám lidi, kteří mě zvou k sobě, mám pocit, že bych si k vyzvednutí jejich pokladu měl vzít pokud možno buldozer a přitom jde nakonec o hrstičku zlaťáků nebo o jeden náhrdelník.

Objednávají si vás část, abyste „vyčmuchal“ rodinné bohatství? …

Ve Francii jsem znám jako specialista na hledání pokladu na objednávku. Lidé se na mě pravidelně obracejí se žádostí, abych vypátral jejich rodinné úspory. Tohle zaměstnání mi umožňuje slušný životní standart.

Kolik si účtujete?

Když nějaký poklad opravdu najdu, chci 10 až 20 procent. Nikdy víc, a jen zřídkakdy méně, to jen když místo pořádného „balíku“ najdu jen pár penízků bez numizmatické hodnoty. Při hledání soukromých pokladů jsem už zažil řadu legračních situací. Tak například v květnu 1988 mě kontaktoval jeden z největších francouzských komiků, známý jako držgrešle, musel jsem mu odpřísáhnout, že nikdy nevyjevím jeho totožnost ani účel jeho návštěvy. Ten muž měl strach, že by  mohla přijít revoluce, a tak jednou v noci zahrabal v parku u svého zámku drahocenné šperky. Když se situace v zemi vyjasnila, chtěl si poklad zase vykopat. Začal tedy hledat pod stromem, který si pamatoval. Nic. Zkusil to u vedlejšího. Zase nic. Přiběhl za mnou celý zoufalý a sliboval hory doly. Vydal jsem se tedy na jeho sídlo, samozřejmě z úsporných důvodů nevytopené, a komik mi označil strom, kam ukryl své poklady. Můj detektor neukazoval přítomnost žádných drahých kovů a tak jsem se rozhodl neřídit se majitelovými pokyny a vydal jsem se na opačnou stranu. Když jsem se dostal na pár metrů od monumentálního schodiště, přístroj se rozezvučel. Párkrát jsem kopl a herec nevěřícně přihlížel, jak odhaluji jeho poklady. Konečně zase našel svůj ztracený smích.

Skrývá se v některých krajích více pokladů než v jiných? …

Výhodné je hledat tam, kde lidé nedůvěřují centrálním orgánům. Je známo, že například obyvatelé kraje Auvergne a Anjou nemají příliš v lásce banky. Nejjistějším místem pro přechovávání úspor je pro ně jejich nejbližší okolí. Obecně řečeno-je zbytečné hledat příliš daleko od domu. Ten, kdo ukrývá své úspory, vždycky doufá, že si je zase vyzvedne, až se to bude hodit. Uschovává je proto na dosah ruky nebo na dohled. Každý kraj má své zvyklosti. V Anjou a na jihu Francie schovávali lidé poklady hlavně do zdí. V kraji Isere zase za skrýš sloužily často skály. V Bretagni musíte hledat u křížových cest nebo božích muk. Skutečnými zlatými žílami mohou být řeky. Kdysi bylo při přecházení řeky zvykem hodit do ní peníz pro ducha vod, aby se nerozzuřil. Jednou se mi podařilo najít to, čemu se říká „poklad brodu“ stovky mincí různé hodnoty a různého stáří, které proud nanesl pod břeh jedné řeky. Řečiště Seiny je samo o sobě pokladem. Tak například v roce 1870 jeden pronásledovaný lupič odhodil do řeky pod mostem Ludvíka Filipa zlato, které ukradl v královském paláci. Poklad nikdy nikdo nenašel.

Seina se přitom pravidelně čistí…



Ano, ale veškeré bahno a nečistoty se vyvážejí na kalová pole. Kdyby je někdo prozkoumal detektorem kovů, objevil by skutečné bohatství zlaťáků, mečů, šperků, pistolí ze všech dob. Jsem si jist, že ty kaly jsou úplnou pokladnicí. Když ale mluvíme o vodě, neměli bychom zapomenout ani na podmořské bohatství. V roce 1947 Charles de la Ronciere odhadl, že se podél francouzského pobřeží skrývají dva miliony (! ) vraků. Tisícovky lodí se potopily při námořních bitvách, při požárech, při bouřkách nebo vlivem chybného manévrování. Kamenné majáky, jejichž světlo dolétne daleko, jsou poměrně nedávný vynález. Kdysi venkované vyznačovali pobřeží tak, že přivazovali lucerny na rohy dobytka. A někteří neváhali navést lodě na útesy. Dlouhou dobu totiž platilo, že se každý mohl zmocnit toho co objevil. Kdo třeba našel trosečníka, mohl si z něj udělat otroka. Tyhle praktiky skončily teprve za Ludvika XIV, který však měl při posuzování nového zákona značné problémy, protože pasivním pirátstvím se obohacovalo mnoho lidí.

Musí se dobrý hledač pokladů vyznat v dějinách? …

Dobré všeobecné vzdělání je samozřejmě trumfem. A dějiny Francie skutečně přinášejí řadu cenných informací. Tak se například dodnes vyplatí hledat na všech válčištích. Na severu Francie a na jejich hranicích se stále nacházejí stopy všech válek, které se tam odehrály. Vercingetorix vždycky před bojem rozhazoval velkodušně zlaťáky lidem, kteří mu přišli vzdát poctu. A ty zlaťáky se nacházejí ještě dnes! Většina šlechticů, kteří utekli před Revolucí, si s sebou vzala jen zlomek svého bohatství. Mnoho jich zakopalo majetek někde na svých pozemcích. Ostatně řada francouzských zámků, i ty největší jako Blois nebo Rambouillet celých 400 000 tolarů, které mu měly umožnit, aby se stal papežem. Poklad ukryl z obavy, aby mu ho král nezkonfiskoval. Po tomhle nesmírném pokladu jako by se zem slehla. Já sám jsem už byl na Rambouilletu několikrát a domnívám se, že poklad odpočívá kdesi ve vodním příkopu.

Proč jste nedotáhl pátrání do konce? …

Pokud jde o zámky, problém spočívá v tom, že člověk nemá právo na omyl. Nemůžete si například dovolit poškodit zeď, obrazy nebo třeba dřevěné obložení, to všechno má historickou cenu. Když za něčím jdete, musíte si být jistý skutečně na sto procent.

Takže ještě existují historické poklady, které teprve čekají na své objevení? …

Samozřejmě. Uvedu vám další příklad: Milenka Ludvíka XV. paní du Barry před svým uvězněním zakopala své šperky a další cennosti v parku svého zámku v Sceaux. Nikdo z toho nikdy nic nenašel. Loď Ludvíka XIV. Télémaque ztroskotala v Seinské zátoce s královským pokladem na palubě. Byla učiněna řada pokusů poklad nalézt, ale uspěl pouze jeden obchodník, který v roce1940 vyzvedl třicet stříbrných svícnů. Za války však musel své pátrání přerušit a od té doby se nenašlo nic. Nenašly se ani velké církevní poklady, například poklad avignonských kartuziánů nebo mnichů z opatství Saint. Denis. a že šlo skutečně o obrovské majetky!

Když se dáte do hledání nějakého pokladu, jak postupujete? …

Když jde o starý významný poklad, ponořím se nejprve do historických dokumentů v archívech. Byla kdysi doba, kdy za mnou kvůli pokladům chodilo deset lidí měsíčně. Když některý z těchto pokladů „voněl“, trávil jsem po knihovnách a archívech celé dny.

Co to znamená – „voněl“? …

Ověřuji důvěryhodnost informací. Pátrám po tom, kolik „můj“ úschovce mohl vydělávat, kolik dal na věno své dcery… stávám se prostě Sherlockem Holmesem hledajícím stopy minulosti. Vyžaduje to puntičkářskou důslednost, neboť každý detail vám může napovědět, zda ten poklad ještě existuje, nebo nikoli. Pokud mám nějaké pochybnosti, nejdu do toho. Mám-li ale důvod věřit tomu, že poklad lze najít, že prostě „voní“, začnu pátrat. Pokud jde o malé rodinné poklady, je postup jiný. Musíte chodit po okolí, sbírat moudrostí od lidí z vesnice. Řeč se vždycky nakonec stočí na místní pověsti, na příběhy o pokladech. Ve všech francouzských krajích jsou vesničané vašim klíčem k objevu. V Auvergni jsem procházel s detektorem kovů. Jakýsi chlápek mě upozornil na „Horu pokladů“. Jaké jméno! Našel jsem tam skutečně zakopaný pytel obsahující kovové vázy a talíře, pravděpodobně ukradené z nějakého kostela.

Když se tak procházíte s detektorem, jak se k vám lidé chovají? Nebojí se, že jim vyfouknete něco, co patří jim? …

Naopak. Jakmile si u majitele pozemku vyžádáte povolení, je hned zvědavý, jestli něco najdete.

Takže lidé, kteří se procházejí s pohledem upřeným k zemi a mají v rukou podivnou „pánev na smažení“, mohou skutečně najít cenné věci? …

Nepochybně. Proč by jinak 150 000 lidí věnovalo svou dovolenou právě této činnosti. Dělají to, protože něco skutečně nacházejí. Na jedné pláži jsem viděl, jak nějaký chlapík našel platinové hodinky. Časté jsou nálezy prstenů nebo náramků, které ženy ztrácejí při koupání. Dnes jsou detektory stále lepší, dokážou rozlišit obyčejné kočičí zlato od drahých kovů. To vám umožní neztrácet čas s vykutáváním konzervy nebo podkovy. Já jsem ale perfekcionista a vím, že i v obyčejné plechovce se může skrývat malý poklad. Takže kopu a když narazím jen na plechovku od piva, uklidním se tím, že aspoň čistím přírodu.

Jak má postupovat nálezce, aby nepřekročil žádný zákon? …

Takový prsten nebo hodinky, které na pláži někdo jistě ztratil teprve nedávno, se musejí odevzdat na policii. Za rok a den nato, pokud se o předmět nikdo nepřihlásil, připadne tomu, kdo ho našel. Každý samozřejmě není tak poctivý. A co se pokladů týče, ve Francii existují velice přesné a přísné zákony. Každý může vlastnit detektor a chodit s ním po kraji. Historický a archeologicky významná místa však může prozkoumávat jen ten, kdo k tomu má zvláštní povolení. Je jasné, že většina hledačů pokladů nejsou ani historici, ani archeologové a požadované povolení nikdy nedostanou. A tak když lidé pátrající načerno něco najdou, drží jazyk za zuby a neodevzdají povinných 50 procent z hodnoty nálezu vlastníku nebo státu. Stovky mincí a cenných předmětů tak mizí prostřednictvím numizmatiků a nepoctivých odhadců, kteří je prodávají do ciziny. Ve Spojených státech si stát bere z nalezených věcí jen 25 procent. Výsledkem je to, že lidé neváhají upozornit příslušná místa, protože vědí, že se jim dostane řádné odměny.

Jste předsedou Mezinárodního klubu hledačů pokladů. Je to uzavřený klub? …

Stal se jim. Zpočátku jsem důvěřoval každému, vozil jsem s sebou na expedice všechny ty, kteří prostě chtěli jet a mohli si ti finančně dovolit. Hledat poklady, to přijde pořádně draho! Někdy si pro hledání vyberu místa tak vzdálená, jako jsou karibské ostrovy nebo Nová Guinea, a to musíte mít dost peněz, abyste si tam najal loď a mohli čelit nejrůznějším překvapením. A když se do party dostane někdo, kdo si na cestu musel vypůjčit nebo peníze z pokladu zoufale potřebuje k zaplacení dluhu, chová se často naprosto nemožně.

Asi hlavně když nemáte úspěch…

Jistě. A to se bohužel stává dost často. Ale i když něco najdete, jsou reakce lidí často nepředstavitelné. Viděl jsem například velice váženého lékaře, který chtěl zapíchnout všechny své druhy, aby poklad připadl jen jemu. Na ostrově Coco u Portorika jsem našel jediný zlaťák. Týž večer na mě jeden z lidí namířil revolver s tím, abych se rozdělil se všemi, takže každému pak připadl nepatrný zlomeček zlata a cenná historická mince přišla vniveč. Dnes proto do svých expedic přijímám lidi, kteří už sami nějaký poklad našli a kteří mají dost peněz na to, aby mohli vydat čtyřicet padesát tisíc franků, aniž by je děsila myšlenka, že se vrátí s prázdnýma rukama.

Jaké máte plány do budoucna? …

Jsem na stopě pokladu guvernéra Henriho. Tento bývalý guvernér kolonií se v roce 1850 vracel do Francie s truhlou obsahující přes sto miliónů zlatých franků, diamanty a další drahokamy. Když připlul k ostrovu Oléron, vypukl na jeho lodi požár. Ze strachu dal truhlu přemístit na záchranou šalupu. Ta se však před zraky bezmocných diváků na rozbouřeným moři převrátila. Poklad nebyl dosud objeven. V té době byla shromážděna řada svědectví, na jejichž základě si člověk může udělat představu o tom, kde se to všechno odehrálo. Doufám, že se mi s moderními přístroji podaří poklad objevit. Truhla je těžká, váží nejméně 250 kilogramů, a musela klesnout svisle dolů. Když vezmu v úvahu mořské proudy, její váhu a charakter dna, jsem schopen stanovit místo, kde by se měla nacházet.

S pomocí přístrojů můžete tedy na palubě průzkumné lodi vidět, co se odehrává na mořském dně? …

Dnes jsou detekční přístroje velice citlivé. Máme k dispozici scannerový sonar, který prozkoumává podmořské dno a fotografuje usazeniny, vrstvu po vrstvě. Může například odhalit kus dřeva uvězněný pod metry korálů. S pomocí spektrální analýzy můžeme najít vrak lodi a potopit se pak najisto. Můžeme očekávat, že v nejbližších letech bude učiněno mnoho pohádkových objevů. Moderní doprava nám zajistí, abychom se za pár hodin dostali na místo, kde odpočívají stovky miliard. Je jen na nás, abychom si je vzali.

Převzato z časopisu: 100 + 1 ( rok nevím)
Napsal: Paris MATCH ( Paříž)

BEDA