Hledání pod hladinou Atlantiku

Fotografie zlatých prstenů nalezených pod vodou na BDA zveřejněných tento týden jako hlavní fotka DW stránky na FB a reakce na ně mně připomněly mé někdejší hledání na plážích v San Diegu a podmořské hledání na Bermudách:

O hledání na březích Pacifického oceánu vyšla reportáž v Detektor revue 2/2008, následující článek o potápění s detektorem na Bermudách si čtenáři DR mohli přečíst v čísle 4/2008. Vracím se k němu i proto, že mi připomíná mé setkání s legendárním hledačem podmořských pokladů Teddy Tuckerem, který nedávno zemřel, a tak na něj v článku připojuji alespoň krátkou vzpomínku.
Zlato bermudského trojúhelníku
Do kufru jsem samozřejmě přibalil své dva již neodmyslitelné cestovatelské společníky XP GoldMaxx Power a Fisher CZ21 a to by bylo, aby nebylo! Jak jsem si již zvykl, nikde na letišti nebyl s detektory žádný problém a to jsem měl jednotky obou dvou detektorů v příručním zavazadle na palubě.

Zkus to tady!
První hledání na pláži nedopadlo nikterak slavně a krom USD, bermudských novodobých mincí a spálených zad nic zajímavého. Až na to, že jsem se stal výbornou atrakcí pro místní dětičky, které dle všeho detektor nikdy neviděly, ale rychle pochopily, jak ta divná věc funguje, a nenápadně mi ukrývaly do písku spoustu kovových předmětů a pokřikovaly na mě: „Hele! Zkus to tady! A taky tady a tady! Tady určitě něco najdeš! “ No dobráci od kosti, alespoň se člověk pobavil a kamarádka mě s nimi vyfotila na památku. Já se pak raději odklidil do příjemných vln.

První stříbro
Jelikož se na většině zdejších pláží velmi často konají různé větší či menší party, je nasnadě, že zde lidé musejí také spoustu věcí poztrácet. Vyrazil jsem tedy na jednu z těchto frekventovaných pláží pln očekávání, ale nejprve jsem si nasadil masku, šnorchl a ploutve a vydal se prohlédnout podvodní terén. Neuplaval jsem snad ani 5 metrů a vidím, jak se na dně cosi kruhového blýská. Nadechl jsem se, ponořil a za chvilku již držel malý stříbrný prsten. Odnesl jsem ho ukázat kamarádce a s úsměvnými slovy: „Za chvilku se vrátím zpět s hrstí zlatých šperků! “ jsem opět skočil do vody – stále bez detektoru. Asi po deseti minutách se mně podařilo opět pouze při pozorování dna nalézt již docela velký stříbrný prsten a nějaké ty mince. Když jsem plaval zpět ke břehu, tak jsem v hloubce asi čtyř metrů zpozoroval „kapsu“ v hladkém skalnatém dně, která byla plná písku a kamínků, ale mimo jiné se v ní cosi třpytilo. Byl to zlatý prsten a asi při třetím ponoření se mě ho podařilo vyprostit! Naposledy jsem ponořil hlavu a koukám, jak si přímo přede mnou plave nějaký papírek, a hle, ono 10 bermudských dolarů. Ačkoliv jsem se nevrátil se slibovanou hrstí zlatých šperků, úspěch to byl rozhodně nečekaný. Ten den jsem sebou neměl detektor pod vodu, a tak jsem se alespoň proběhl s Goldmaxxem po pláži, na které se předchozí noc konala Kanadská párty, které se mohlo účastnit zhruba 500 lidí. Opět jsem nalezl několik mincí, ale nic opravdu zajímavého jsem nenašel, až na okraji jednoho z ohnišť vydal detektor zajímavý signál a za chvilku jsem držel v ruce krásné dámské vodotěsné hodinky – ještě dnes mě ve vitrínce ukazují bermudský čas. První úlovky.

The Deep
Trávit veškerý dovolenkový čas lítáním s detektorem po plážích by mně na takto krásném místě přišla škoda, a tak jsem se vypravil na některé zdejší pevnosti, navštívil pár muzeí, kde jsem viděl hromádky zlatých a stříbrných mincí prorostlé 300–400 let starými korály, potápěl se ke starým vrakům lodí a zkrátka si užíval dovolené. Jestli bude u vás čtenářů zájem, rád připravím několik článečků o historii pevností nebo o některých z velmi zajímavých vraků. Čím více jsem začal ostrov poznávat, tím více se blížil konec mé dovolené, ale pár dnů před odletem jsem se rozhodl pobyt na tomto pohádkovém místě ještě o týden prodloužit. V podvečer jsem si pustil film Deep, který pojednává o hledání pokladů ve vracích lodí kolem Bermud a také o ampulkách s morfiem, kterých se nacházelo na jednom ze zdejších vraků ohromné množství. Prý se ještě dnes dají občas nalézt, ale i když jsem se k tomu vraku potápěl, na dně jsem již žádnou celou ampulku nezahlédl, zato mě kousla jedna z ryb, která si tam střežila své teritorium, ale nebylo to nic strašného. Ale vraťme se zpět k filmu, který byl natočen v 70. letech minulého století a který je částečně založen na pravdivých příbězích. Některé záběry jistě rozpumpují krev v žilách každému hledači pokladů. Jedním z nejzajímavějších dosud nalezených předmětů na bermudách byl velký zlatý kříž vykládaný smaragdy objevený v roce 1955. Nálezce Teddy Tucker si jej ponechal, následně byl s dalšími poklady vystaven v muzeu, které Teddy založil společně se svojí manželkou jménem bermudské vlády. Později celé muzeum prodal bermudské vládě za 100.000 USD, ikdyž jen hodnota samotného kříže byla mnohem větší. Po dlouhé době, kdy byl uložen v trezoru, se v roce 1975 stěhoval na jiné místo kvůli výstavě uspořádané při příležitosti návštěvy anglické královny Elizabeth II. Během tohoto stěhování se ovšem za nejasných okolností tento vzácný kříž ztratil, respektive byl zaměněn za dokonalou kopii. Jeden z místních obyvatelů mně k tomu jen řekl: „Hádej, kdo snad jako jediný měl přesné rozměry onoho kříže…? “ Osobně to vidím jako velkou spekulaci, ale… Teddy Tuckera jsem měl díky mému kamarádovi Ondřejovi možnost poznat osobně. Bohužel loni zemřel, zde je na něho, alespoň krátká vzpomínka. Návštěva u Teddyho Tuckera. U jednoho z děl, které bránily pevnost Dockyard.

Třikrát gold
Druhý den ráno, kdy jsem měl původně odlétat, jsem se celý nabuzený filmem Deep vypravil na podvodní hledání z pláže, kterou mi doporučil jeden Bermuďan. Na motorce s komplet potápěčskou výbavou a lahví se stlačeným vzduchem to byl opravdu zážitek. Naštěstí je maximální povolená rychlost po celém ostrově 35 km/h, tudíž jsem se nemusel obávat žádných šílenců a v té době jsem si už i zvykl na jízdu v levém jízdním pruhu. Dorazil jsem na místo, nastrojil se a nepřál si nic víc než se rychle dostat pod vodu, jelikož v plné potápěčské „polní“ je člověku na neúprosném slunci opravdu pekelně. Vlézám do vody, zanořuji se a zapínám detektor. Dnes nejsou žádné děsivé vlny, a tak je plavání u dna celkem bez problémů. Prvních pár signálků, většinou se jedná o mince, klíče atd. Nějak tomu nemohu porozumět, protože přece tady zdejší turisté musí poztrácet spoustu šperků. Pokračuji v hledání a prohlubni pode mnou vidím jakýsi žlutý kroužek. Přejíždím přes něj cívkou detektoru a k mému překvapení se neozval žádný signál. Asi to bude něco z plastu říkám si, ale zvědavost mě nedala a natáhl jsem pro něj ruku. K mému velkému překvapení to není kroužek z plastu, ale klasický zlatý snubák! Kontroluji nastavení detektoru a snižuji diskriminaci s doporučeného nastavení o stupeň níže a bingo! Konečně detektor reaguje na prsten a mohu pokračovat v hledání! Člověk se stále učí! Můj cíl nalézt alespoň jeden zlatý prsten při podvodním hledání s detektorem je splněn. Prsten jsem si prohlédl, zavěsil na karabinu upevněnou na výstroji a spokojeně pokračoval dále. Problém byl, že detektor signalizoval zlato stejným tónem jako ouška od nápojových plechovek, takže jsem je pro jistotu sbíral také, abych je za chvilku nemusel vyhrabávat z písku z nového místa, kam by je odnesl proud, a věřte, že jich bylo poměrně dost. Takže když jsem vyhrabával další takovýto signál, očekával jsem zase nějaké „ouško“, avšak místo něj se vyloupl opět zlatý prsten! Šup s nim na karabinu a pokračuji dále. Samozřejmě jsem si na počítači kontroloval čas a především zásobu vzduchu, občas se na mě připlula podívat větší či menší ryba nebo jsem na dně vyplašil platýze. Další signál na sebe nedal dlouho čekat a vypadal opět nadějně. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem z písku vytáhl zase zlatý prsten se zasazeným černým kamenem, podle všeho onyxem. Pár okamžiků před ponorem na pláži kde jsem našel velkou část zlatých prstenů.

Nedalo se odolat
Zásoba vzduchu se mi již velmi tenčila, a i když tělo bylo navnaděno a po předchozích signálech chtělo pokračovat, rozum naštěstí velel ven z vody! Vylezl jsem trošku unavený zhruba po 100 minutách strávených pod vodou, ale s pocitem úspěšného lovce. Vyrazil jsem domů, ale po předchozím výsledku jsem nemohl udělat nic jiného něž naložit novou láhev a vyrazit zpět do vody. Asi za hodinku jsem již opět ležel na dně a mával detektorem. Venku již bylo šero a silnější vlny rozvířily písek, takže viditelnost nebyla již tak dobrá, ale ve srovnání s viditelností v českých vodách se to nedalo nijak srovnávat. Tentokráte jsem zabodoval dvakrát. Dva zlaté prsteny, jeden byl z bílého zlata s pěti malými brilianty, opravdu skvělý úlovek. Samozřejmě jsem i při tomto zhruba hodinu a půl trvajícím ponoru nalezl plno mincí a dalších věciček. Zapomněl jsem se zmínit, že obě tyto akce proběhly odpoledne a že dopoledne jsem absolvoval dva ponory z lodi, takže po návratu domů jsem si dal sprchu, padnul do postele a usnul jako miminko. Jedny z prvních zlatých prstenů, které ač špatně vidět leží na ruce.

Podvodní vrakoviště
Další den jsem měl sice chuť opět vyrazit s detektorem pod vodu, ale bylo naplánované potápění ke třem vrakům – dvě lodi a bombardér Hayes KB-50J – a to jsem si nemohl nechat ujít. Vskutku to stálo za to a povedlo se pořídit i několik pěkných ilustračních fotografií s detektorem pod vodou. Musím podotknout, že u vraků jsem s detektorem nehledal, jelikož je to zakázané. Ale výhledově to vypadá velmi dobře a jestli to „dopadne“, tak budu mít možnost pomoci při oficiálních výzkumech u některých potopených lodí, což by bylo jistě velmi zajímavé. Mimo toho jsem také viděl dvě velké nevybuchlé bomby, dnes již mírně zarostlé do útesu. Bohužel moc se toho o nich neví, a tak se mně k nim nepovedlo získat podrobnější informace. Vrtule bombardéru Hayes KB-50J. Nad první nevybuchlou bombou... ... asi o 10 metrů dál ležel další bratčíček.

Zlá slečna Berta a podvodní písečná bouře
Přisel další den a já se opět vypravil na hledání pod vodou. Jenže příroda je nevyzpytatelná a díky blížícímu se hurikánu Berta příbojové vlny značně zesílily a mořské dno připomínalo písečnou mořskou bouři. Viditelnost byla zhruba 50 cm a v případě, že jsem rozhrabal písek, se snížila takřka na nulu. Vše bylo komplikováno velmi silnými vlnami. Ve chvíli, kdy jsem cítil, jak se blíží nová vlna, musel jsem si na dně rychle najít úchyt pro obě ruce a vší silou se pevně držet. Kdyby mě vlna odhodila dále, hrozilo nebezpečí nekontrolovatelného naražení na útes a pak bych také již neměl šanci dohledat předmět, který mně detektor zrovna signalizoval. Někdy jsem musel čekat dvě až tři minuty, než se viditelnost zlepšila alespoň o pár centimetrů, abych lépe viděl na místo nálezu a podařilo se mně tak dotyčný předmět nalézt. Kdyby bylo dno čistě písečné, dalo by se snadno použít nějaké plastové „hrabátko“, ale tady tomu tak nebylo. I přes tyto vskutku děsivé podmínky se mi podařilo nalézt další zlatý prsten a neodradilo mě to od dalších dvou ponorů. Dno jsem měl poměrně dobře zmapované a i v nízké viditelnosti jsem poznával některé části útesu – chvilkami mně připomínaly bludný kořen. Za ony dva ponory jsem našel ještě jeden zlatý prsten a opět množství mincí a oušek do nápojových plechovek. Ovšem díky oněm již zmiňovaným špatným podmínkám, které se měly se sílícím hurikánem ještě více zhoršovat, jsem věděl, že s hledáním pod vodou bude nejspíše konec. O to víc mě to celé mrzelo, když se má sbírka zlatých prstenů začala tak pěkně rozrůstat. Chtěl bych tímto varovat všechny méně zkušené potápěče/hledače, aby se v takových podmínkách raději nepotápěli, jelikož to může být velmi nebezpečné. Následující den jsem se vskutku pod vodu raději hledat nevypravil a vydal jsem se na potápění z lodi. Při cestě k vraku lodi mě jeden z kolegů potápěčů upozornil na jednu malou pláž ukrytou v malé příjemné zátoce, jež byla chráněna před silnými vlnami. I tyto dva ponory, které jsem absolvoval, byly díky zhoršenému počasí znatelně náročnější. Označení naší hledačské základy. Za rychlou výrobu vlajky Detektor revue patří díky mé skvělé babičce a tetě Aleně :)

Zátoka naděje
Odpoledne jsem neodolal, naložil opět veškerou potápěčskou výstroj na motorku a vyrazil na pláž, na kterou jsem dostal doporučení od kolegy na lodi. Vskutku velmi příjemné chráněné místo. Vlny se rozbíjely o útesy před zátokou a uvnitř byl poměrně klid. Pustil jsem se do hledání a po zhruba dvaceti minutách jsem našel první prsten – samozřejmě opět zlatý. Pod vodou jsem vydržel takřka dvě hodiny a nalezl jsem ještě další dva zlaté prsteny. A věděl jsem, že následujícího rána se sem musím rozhodně znovu vypravit, protože to již bude zcela jistě poslední příležitost si na Bermudách zahledat.
Ráno jsem tedy naposledy vyrazil a po příjezdu na místo jsem spatřil, že i zde začínají živly pěkně řádit a že už to taková procházka růžovým sadem nebude. Mnohem horší viditelnost, silnější vlny a cvakot lodního šroubu blízko proplouvajících lodí tomu také moc nepřidal. I přesto jsem měl velké štěstí a nalezl jsem opět nejen spoustu mincí, jež jsem ke konci ponoru kvůli zhoršené viditelnosti již ani nehrabal, ale především krásný zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru písmen B a další tři zlaté prsteny. Jeden byl vskutku masivní se zasazenou malou zlatou mincí s britskou královnou Viktorií. Opravdu vydařené hledání. Škoda jen, že tato zátoka byla tak malá. Zlatá bermudská úrodička.

Zlaté české ručičky
Počasí se díky blížícímu se hurikánu zhoršilo natolik, že další hledání pod vodou již nebylo možné. Poslední den před odletem jsem se vyrazil naposledy vykoupat na svou oblíbenou pláž. Vlny dosahovali 3–4 metrů a byl to opravdu „mazec“. Silný příboj sebral z kraje pláže asi 2 metry vysokou vrstvu písku a objevily se nové části útesu. Řekl jsem si, že by za nimi mohly být zachytané nějaké mince či jiné zajímavé předměty, a tak jsem je šel obejít. Vskutku se mně podařilo během chvíle najít několik mincí a kulek. Seděl jsem na kraji útesu a šmátral jsem v písku pod kamenem. Musel jsem však dávat pozor na větší vlny a utéct před nimi na útes, jinak bych dopadl velmi nepěkně. Hlavou se mně honila úsměvná myšlenka: „Již jsem našel s detektorem 13 zlatých prstenů, tak by to chtělo nalézt ještě jeden, aby to nebylo takové smolné číslo. “
Představa toho, že by se mi podařilo nalézt zlatý prsten jen tak hrabáním se v písku bez detektoru, byla vskutku možná až trošku šílená. Jenže! Asi po pěti minutách jsem ucítil již mně velice dobře známý tvar kroužku! Na chvilku jsem znejistěl a říkal jsem si: „To přece nemůže být pravda! “ Netrpělivě jsem vytáhl ruku z vody a nemohl jsem věřit vlastním očím! V dlani jsem držel zlatý prsten velký jako hrom! Největší ze všech zlatých prstenů, které jsem kdy našel! Od srdce jsem se tomu spokojeně zasmál, naposledy si zaplaval a vyrazil domů. Když jsem to zavolal kamarádovi, řekl jen: „Člověče tohle už není normální! Zahoď detektor! Ty už ho opravdu nepotřebuješ! “ Foto: Ondřej Hindl a Martina Šimůnková