Iwodžima – 70. výročí „ikonické“ bitvy

Uplynulý rok se nesl ve znamení 100. výročí vypuknutí Velké války a podíváme-li se na ten nastalý optikou historických jubileí, je to pěkně "nadupaných" dvanáct měsíců.

Samozřejmě a především tu máme 70. výročí konce II. světové války a s tím související „méně zakulacená“ 75. výročí bitvy u Dunkerque či výročí jedné z největších bojových akcí druhé světové války Bitvy o Británii.

Zpoza moře na nás kývne 250. výročí konce americké občanské války (válka Severu proti Jihu) a zakončíme opět na starém kontinentu mimořádným výročím, které bude nepochybně doprovázet množství zajímavých akcí a snad si i něco objevného o této události přečteme: 200. výročí bitvy u Waterloo, která proběhla v neděli 18. června 1815.

První světová válka se nám bude nadále připomínat výročími nejrůznějších bitev a dalších smutných událostí mj.:
- 19. a 20. ledna podnikli Němci vůbec první útok na britskou pevninu pomocí Zeppelinu. Zasaženými městy byly King´s Lynn, Greta Yarmouth a Sheringham. Útok si vyžádal čtyři oběti. 23. května pak zaútočil Zeppelin na Londýn.
- 22. dubna si připomeneme 100. výročí začátku druhé bitvy v Yperském oblouku, během které Němci vůbec poprvé použili jedovatý bojový plyn.
- 7. května byl německou ponorkou torpedován luxusní zaoceánský parník Lusitania – zahynulo tehdy 1 198 lidí.
- 23. května vyhlásila Itálie válku Rakousku-Uhersku a otevřela tak alpskou frontu.

JEDNO VÝROČÍ SI ALE PŘIPOMÍNÁME PRÁVĚ NYNÍ:

Od 16. února do 26. března 1945 probíhala nejkrvavější bitva II. WW v Tichomoří – invaze na japonský ostrov Iwodžima.

Americké jednotky zaútočily na ostrov 16. února s cílem obsadit zdejší letiště a vytvořit si tak základnu pro útok na hlavní japonské ostrovy. Poprvé za celou válku bylo cílem spojeneckých jednotek obsazení vlastního japonského území (tj. území, které bylo součástí Japonska před druhou světovou válkou a jehož obyvatelé byli Japonci), čemuž také odpovídala i intenzita odporu japonských vojáků. Východní pobřeží, které Japonci obsadili v létě roku 1944. Letecký snímek pořízen pozorovací letadlem z lodi USS Boston během útoku na ostrov.

Původně se předpokládalo, že bitva o relativně malý ostrov skončí poměrně rychle. Avšak vynalézavost generála Kuribajašiho, který vytvořil z ostrova a zejména hory Suribači jednu z největších podzemních pevností celého Japonska (opevnění mj. zahrnovalo 18 km podzemních tunelů), a odhodlání japonské posádky, která měla zakázáno kapitulovat, vedly k tomu, že se boj o ostrov navzdory zdrcující materiální i početní převaze Spojenců protáhl na více než měsíc a představuje jednu z nejurputnějších bitev spojenecké ostrovní kampaně.

Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok několika set japonských vojáků na spojenecké pozice. Obsazené pobřeží Iwodžimi po bitvě.

Američané ztratili na Iwodžimě na šest tisíc mužů, přes 17 tisíc bylo raněno. Pouze dvě stě z 22 tisíc japonských obránců ostrova bylo zajato živých. Poslední dva (kulometčíci Macudo Linsoki a Jamakage Kufuku) se vzdali až v lednu 1949. Právě na hoře Suribači pořídil 23. února 1945 Joe Rosenthal jednu z nejslavnějších fotografií celé války, která se stala ikonickým obrazem hrdinství amerických vojáků v celé II. WW.

Ostrov zůstal okupován Spojenými státy až do roku 1968. Pro Američany představuje Iwodžima dodnes historický okamžik hrdinství,  triumfu a slávy, tak jak jej právě zobrazuje slavná Rosenthalova fotografie.

Pro Japonce, kteří bitvu přežili, má Iwodžima dodnes význam zcela opačný: představuje selhání a porážku, hanebnou smrt bezpočtu přátel a kamarádů, kteří zemřeli na nemoc i vlastní rukou. Mnozí žijí dodnes s pocitem viny, že se jim nepodařilo ochránit své rodiny před kobercovými nálety Američanů. A dokonce pocit hanby, že se stali válečnými zajatci, například bránila mnohým z nich napsat svým rodinám z amerických zajateckých táborů.
Jeden z nich, radista Tsuruji Akikusa, vzpomíná: "Myslel jsem, že Američané nás, jakmile se dostaneme do Ameriky, zotročí nebo popraví. “ Odmítl nabídku Červeného kříže, aby jeho jméno bylo zapsáno v seznamu válečných zajatců, který byl poslán přes Švýcarsko do Japonska. "Pro mou rodinu by bylo lepší, kdyby si mysleli, že jsem umřel na ostrově, tak jsem odmítl ze zajetí napsat byť jediný dopis domů, " tvrdí Akikusa.

Brzy poznal, že Američané žádné takové plány s válečnými zajatci nemají a dnes otevřeně přiznává, že s nimi bylo zacházeno dobře. Bojové rány mu byly ošetřeny, dostával tři jídla denně. Jeho věznitelé s ním prý jednali s laskavostí, nabízeli mu cigarety...

Tsuruji Akikusa se vrátil domů v lednu 1946 a nalezl své jméno a fotografii na památníků patnácti padlým, kterým jeho městečko uctilo „své hrdiny z Iwodžimi“. Teruko Abe ztratila v bitvě o Iwodžimu manžela. Přiznává, že desítky tisíc japonských a amerických matek a manželek trpěly ztrátou svých blízkých stejně těžce. Každý rok v březnu, u příležitosti vzpomínkové akce, ručně vyšívá pro Američany, kteří navštíví Iwodžimu, stovky šátků jako talismany pro štěstí. Teruko Abe jako zdravotní sestra před vypuknutím války v Tichomoří. Hlavně 25mm protiletadlových děl dosud ční k obloze. Oficiálně bylo změněno jméno ostrova na Iwo To, ale pro bývalé vojáky z obou stran to bude navždy Iwo Jima.

Kasander
Zdroj: warhistoryonline, historicalconsulting, The Last Zero Fighter, wikipedia