Jak byl nalezen zatím poslední poklad v Čechách

O pokladech sní Jaroslav Korbel od klukovských let. Četl o nich v tolika pohádkách… Sní, roky chodí po kraji a hledá. Donedávna našel kamennou kouli, bronzový přívěšek, jednu destrukční nálož a několik starých desetníků. Když se onehdá zase toulal po loukách u Nové Bystřice, padl mu do oka starý přívěšek. Na něm byl vyrytý čtyřlístek. Celý se zachvěl: „To bude nějaké znamení! “ Rozhlížel se a říkal si pro sebe: „Kde, ale kde? “ To stál asi kilometr od onoho místa.
Uplynul týden, a on stále myslel na poselství čtyřlístku. 13. listopadu nasedl do auta a bezcílně jezdil po okolí. Až mu něco řeklo: „Tady zastav. “ Došel na nejbližší pole a zanedlouho zahlédl na ornici plíšek. „Asi ztracená kravská známka? “pomyslel si. Ale pak viděl další tři. „To je divné, “ řekl si a došel si do auta pro detektor kovů. A tak pan Korbel našel poklad.
Dál už šlo hledání snadno: V nevelké hloubce našel úspěšný hledač pokladů hliněné střepy a další notně zašedlé mince pokryté zelenkavou měděnkou. O pár dní později byl celý poklad ze země venku. „Některé nalezené mince jsou přeštípnuté, ze džbánku zbyly jen střípečky. Je vidět, že už je radlice tahaly po poli delší dobu. Kdyby kolega Korbel mince neobjevil, stroje by za pár let poklad úplně zničily. “ Říká archeolog Okresního muzea v Jindřichově Hradci Vladislav Burian. Pomáhal nálezci s dohledáváním pokladu. Pan Korbel totiž, jak mu zákon a svědomí velely, nález vzácných mincí oznámil a odevzdal je do muzea. Byl to šok. Koukal jsem na ty mince vytřeštěně, pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem našel opravdový poklad. Poklad! Vždycky jsem o něm snil a najednou před ním stojím! Popisuje pan Korbel znovu a znovu šťastný okamžik. Druhý šok ovšem zažil, když jeho nález vešel ve známost: Proč jsi to odevzdával? Měl jsi to prodat do Rakouska! Nešlo by jednu minci ulít stranou? Takhle a podobně prý reagovalo osmdesát procent lidí…Zkrátka jsem pro ně hlupák a sklidil jsem jen posměch, říká posmutněle nálezce. Ale hrdě dodává: „Ale co bych z toho měl? Šilinky by byly za chvíli pryč-a za deset let by po mně neštěkl pes. Takhle vím, že tu po mně něco zbude. Na můj poklad se budou chodit dívat lidi ještě dávno po tom co tu nebudu…“ Mince pana Korbela totiž mají být od září vystaveny v jindřichohradeckém muzeu.
Z nálezce poklad milionáře rozhodně neudělá. Zlato bylo vždycky vzácné, a tak jako většina nalezených středověkých pokladů, obsahoval i ten jeho „jen“ stříbrné pražské groše. Ty platily dlouho, nejsou tudíž pro numismatiky vzácností-a tyto jsou navíc hodně poškozené. Vlastimil Burian odhaduje cenu na deset, ale spíš pět korun za kus. A z toho nálezci připadne podle domácích zákonů deset procent, u nálezů velké historické hodnoty a přesného místa určení až padesát procent.
Za sto dvacet pražských grošů byl svého času ke koupi kůň, za tři groše boty. Jaroslav Korbel vyčetl z odborných knih, že za celý poklad by ve středověku pořídil asi tak dvacet krav. „Hodnota pokladu byla tedy v té době veliká-to nebyly úspory za půl roku, ale buďto lup, nebo celoživotní úspory“, vysvětluje Burian. Podle jeho odhadu má dnes celý poklad hodnotu možná jen dva a půl tisíce korun. Kdyby se mezi nimi našly nějaké nečekané „špeky“, maximálně deset tisíc korun. Je to paradox, ale ve své době byla nalezená hromádka peněz daleko cennější než dnes, s patinou půltisíciletí.
Nálezné samozřejmě neodmítnu, říká pan Korbel. „Ale myslím si. Že by stát měl, pokud chce zachránit poklady, dávat nálezcům víc, motivovat je, aby nalezené věci odevzdávali. „Zejména, když sbírky mají někdy větší hodnotu historickou než finanční, “ připomíná Vlastimil Burian. „Kdyby ten můj poklad našel někdo jiný, mohl mince roztavit na cihličku a prodat jako surové stříbro, mohl jej vyvézt ven, “ připomíná Jaroslav Korbel a dodává: „Existuje mnoho způsobů, jak poklad znehodnotit a pro republiku ztratit. Podle reakcí lidí soudím, že by jich to tak udělalo hodně. Není každý takový, jako já…

Převzato z časopisu: Magazín Dnes (23. 12. 1999)