Jak jme hledali u Milína

Naše další akce byla naplánována na neděli 25.5. 2003. Sraz v 10:00 ve Slivici.

Já sám jsem odjížděl z Prahy v osm hodin z Palackého náměstí. Bral jsem ještě Richarda, se kterým jsem tady měl sraz a kamaráda Petra na kopání šrotu. Je to až z podivem, ale opravdu jsme v osm vyrazili. Museli jsme, protože jsem ještě slíbil Georgovi, že ho cestou vyzvedneme, a tak jsme si trošku zajeli. Díky Petrovi a jeho navigátorskému umění jsem si ještě prodloužil cestu do Milína asi o 20 km. Bylo krásné počasí na hledání. Už v 10 h dopoledne teploměr ukazoval 24 °C ve stínu. Na slunci bylo určitě přes 30. Takže jsme nic nepodcenili a zastavili u pumpy pro zásoby ledového čaje a Gambáče. Chvíli po desáté konečně dorážíme do Slivice ke kostelu.





Zde už na nás čeká Mirek, Áda a Cockyn. Áda a Cockyn jsou z Dukla Fly Teamu. Vytahujeme mapu a začínáme se dohadovat, kam v okolí vyrazíme. Je ukrutné vedro a tak zaháníme žízeň plechovkovým Gambáčem. Moc to nepomáhá, akorát se začínám víc potit. Asi po 15 min dohadování vyrážíme ze Slivice směrem na Kozí vrch. Zde začínáme hledat a nic zajímavého, z toho co nás zajímá, nenacházíme. Já jen patronu a Mirek alespoň nějakou starou minci. Podle údajů zde měla vést hlavní německá obranná linie, ale jsme vedle jak ta jedle. Nejsou zde ani střepiny, které by svědčily o boji. Nakonec jen pár vystřílených patron do Mauseru a to je všechno.



No možná ještě můžu vzpomenout nějaké radlice k pluhům, staré kombinačky a tubu od Pikaa. Akorát George zabodoval s krejcarem Marie Theresie. Tímto jsme se zaobírali celé dopoledne.



Slunce je strašné, nedá se chodit jinde než ve stínu. Pomalu se vracíme lesem a přes pole zpět k autům do Slivice. Tady děkuji bohu, že mám klimatizaci. Mirkova předpověď o otáčení slunce a že až se vrátíme budou auta ve stínu se nepotvrdila. Z aut se stali rozpálené rakve. No alespoň, že na místním hřbitově u kostela teče z podivně fungujícího kohoutku studená voda. Richard si vesele pochutnává na sýru, který měl celou dobu v kufru auta. Docela ho obdivuju, ale takovouhle divnou a zapáchající hmotu bych asi nepozřel. Po menší poradě vyrážíme k hlavnímu místnímu památníku a čumíme na mapu bojiště.







Nakonec se dohadujeme a vyrážíme na lesnaté kopce nad Milínem ke Kojetínu, kde by se snad dalo něco najít. Autama vyjíždíme až skoro nahoru do lesa. Richard pouhým okem najde ještě za jízdy německý ešus. Takže zastavujeme, vytahujeme detektory a ženeme se do lesa jako divý. Procházíme dost neprostupný terén a hledáme. Země v okolí nese stopy po bombardování z kaťuší. Jsou zde všude velké krátery. Ale to je také všechno. Proháníme se po okolí, ale nic kloudného nenacházíme, samý šrot. Je pravděpodobné, že salva sem dopadla asi náhodou a postavení byla jinde. Za tři hodiny se nenašlo nic podstatnějšího. Němci zde ale museli být. Áda nalezl rozežrané pouzdro na kulometné hlavně, Mirek pochvu bodáku a já podkůvku z vojenské boty a malý mosazný přívěšek ve tvaru letecké pumy – asi talisman.











Dále je zde v okolí spousta hliníkových plíšků od světlic. Podle mého názoru jsme stejně asi zvolily špatné místo. Třeba někdy naplánujeme akci Milín II a bude to mnohem lepší. Nakonec vše dáváme na hromadu a posedáváme ve stínu lesa. Kecáme o Dukle, hledání a všech možných i nemožných nálezech. Konzumujeme zbytky Gambáče a pomalu se začínáme loučit. Sedáme do aut a v nedělní špičce vyrážíme k domovům, manželkám, dětem a milenkám. ENDE







MILÍN 1945

Nálet na Milín - osudná neděle 29. dubna 1945 Ve dnech před 29. dubnem 1945 již několik dní po silnici Praha - Písek, Strakonice proudily kolony německých uprchlíků. Toho dne se jejich značná část s vozy usadila v Milíně, po ulicích, po dvorech i kolem kostela, všude, kde bylo jen trochu místa. V Milíně zůstali i přes protesty tehdejšího starosty Františka Cihelky. Kolem 9. hodiny dopolední prolétly nízko nad Milínem ve směru od Písku spojenecká hloubková letadla a palbou z kulometů napadla cisternový vlak s lihem na nádraží. Druhý nálet směřoval přímo na střed obce v ose státní silnice. Tady bylo nejvíce německých uprchlíků s vozy a transporty a zřejmě i maskovaných zběhů SS. Útok byl dopoledne opakován ještě dvakrát, jeden v poledne a další se opakovaly ještě v odpoledních hodinách, kdy byly shazovány bomby. Vážně byli zraněni milínští občané Anslovi, zabito bylo kolem 11 Němců, bombami bylo zbořeno šest budov, požáry zničeno a vypáleno sedm budov. Při posledním náletu dostala zásah i věž kostela, při němž byl proražen strop a zničeny varhany (dle svědka na základě střelby německých uprchlíků po letadlech z věže kostela).

Příbramsko a konec 2. světové války

V novodobých dějinách zaujímá nezastupitelné místo v dramatickém toku událostí městečko Milín s osadou Slivice a přilehlým okolím. Tato lokalita, ležící asi 8 km jihovýchodně od Příbrami, se stala svědkem posledních vojenských operací 2. světové války v Evropě.

K tragickému krveprolití na konci války a vlastně již v době, kdy Evropa oslavovala mír, došlo poté, co do prostoru Slivice - Milín - Čimelice postoupila hitlerovská vojska odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou armádou do americké zóny, což bylo v rozporu s nedávno vyhlášenou německou kapitulací. Strategické ústupové trasy vedoucí přes Milín, zvláště hlavní komunikace ve směru od Prahy do Písku a Strakonic, byly v té době neprůjezdné. Vzhledem k tomu, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela poblíž hranic tzv. demarkační čáry, předem dohodnuté sovětskými a americkými spojenci, nastala zde paradoxní situace, neboť Američané, kteří se dostávali na Příbramsko již od 7.5.1945, nesměli za tuto stop-linii podle předchozí dohody se SSSR vojensky zasahovat.

Rudá armáda sem dorazila o čtyři dny později. Mezitím ustupující složky branné moci, často zcela bezdůvodně, jindy odvetou za akce domácího hnutí odporu, partyzánů, nebo i vlasovců (příslušníků tzv. Ruské osvobozenecké armády gen. Vlasova), terorizovaly místní obyvatelstvo.

Pravděpodobně nejdůležitější schůzka a následné jednání amerických a sovětských vojáků, které mělo velký význam pro dění na Příbramsku a nejen zde, se uskutečnilo poblíž demarkační čáry v Čimelicích. Po 9.5.1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením gen. SS-gruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Kromě SS se nacházeli na této komunikaci příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, němečtí civilisté prchající před frontou a pod. Poté, co se hlavní ústupová trasa - státní silnice ve směru na Písek a Strakonice stala neprůjezdnou, rozhodl se fanatický nacista gen. Pückler vybudovat zde opěrný rajón. Dne 9.5.1945 dal příkaz jednotkám zadního voje v oblasti Slivice a Milína vytvořit narychlo tři obranná pásma. Technika, včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny. Hlavní síly se soustředily na linii Buk - Slivice - milínské nádraží - Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopala na strategických místech pěchota.

Při této činnosti, která byla v příkrém rozporu s německým kapitulačním aktem, docházelo k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Proti tomuto opěrnému bodu vyrazili z Příbrami dne 11.5.1945 partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové revoluční gardy. Jeden oddíl postupoval od Brodu, další od Jeruzaléma a třetí od Hájů. V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli snadnými terči protivníka. Z vojenského hlediska neměla akce partyzánů sebemenší šanci na úspěch. Hitlerovci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých nemilosrdně likvidovali soupeře. Postavení několika desítek partyzánů proti asi šestitisícové německé armádě bylo od samého počátku kritické, v podstatě beznadějné. Teprve úder sovětských vojsk 11.5.1945 v odpoledních a nočních hodinách znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Význam této pravděpodobně poslední rozsáhlejší vojenské operace 2. světové války v Evropě umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně podílely útvary tří ukrajinských frontů (UF) a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic.

Asi ve 3 hod. ráno 12.5.1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své pozice a kapitulovali