Jak jsem našel poklad Hadího prince

Den po nálezu Fridricha Míšeňského, což byla otázka několika málo minut(prostě jsem to náhodou hned trefil:-D), jsem celej natěšenej, sebevědomej a nesoudnej, vtrhnul opět do onoho lesa s úmyslem samozřejmě NAJÍT Fríďovi bratříčka.. Luxoval jsem jako divej snad tři hodiny v dešti, bez cigaret a hladovej. Jak plynul čas, doléhalo na mě čím dál víc svědomí a já se stával pokornější a odevzdanější tváří v tvář zjištění že dnes PROSTĚ NIC NEBUDE!!. Dorazil mě toho večera můj největší nález. Po desetníku z roku 1961 to byl vystřelovací deštník, který bohužel vystřelil …. Oslepen blátem a tlející květenou jsem zakopl o větev a v letu další dostal po hlavě od kolemstojících smrčků. Alebrž-to jsem cholerik, moje okamžité hodnocení nastalé fatální situace bylo natolik zřetelné, že z lesa prchlo vše co nebylo hluché. To už na mě bylo dost, tak jsem se jal, kulhavě odejít z lesa zapít žal do hospody. A tu mě padl do vyčištěných očí nádhernej starej, mechem porostlej pařez, tyčící se majestátně na terénní vlně. V šeru lesa vypadal jako tajemný hrad v Karpatech. Cosi mě našeptávalo, že tam je to kolečko, ano, bylo to hamižnost a touha po odvetě tomu, , zlému, , lesu. To mě povzbudilo k poslednímu zapnutí klacku a z posledních sil, na pokraji smrti racionálního myšlení, nedbaje deště a přestálých útrap, vyrazil jsem na zteč. A opravdu ….. SIGNÁL! Zuřivě jsem se dobýval pod kořeny, nejdřív lopatkou pak už jen ručně, abych vydoloval přinejmenším zlaťák …. Jo, mince to byla, ale 20halířů z 80.let20.století. Tu sem zahlídl něco lesklého v hlíně pod kořenem. Koukám a já se prodoloval do rezidence zazimovanýho hada. Inu s omluvou jsem zase zpět navršil hlínu ke kořenům a chvilku rezignovaně v kleče civěl nepřítomně před sebe na les pomalu se hroužící do tmy a přemítal, zda se raději nedám na sbírání známek…….. A tak jediný pozitivum celého večera bylo, že jsem alespoň hadího prcka nevzal lopatkou kvůli těm 20 halířům.

Dejvi