Jak jsem nenašel sovětskou medaili (2)

Zdravím opět všechny díry zahrabávající mrcasníky.
Letos mi to s detíkem moc nevycházelo, a tak jsem se na první vytouženou pořádnou hledačku dostal až v půlce června.
Tentokrát jsem ani moc nešpekuloval, kam to bude. Volba byla jasná - opět nějaký ten rusolágr, kterých je v blízkém i vzdálenějším okolí hned několik. Naštěstí jsem vloni vyzpovídal pár pamětníků (bohužel jich stále ubývá), a tak jsem šel téměř najisto. V lesíku, u kterého jsem zaparkoval, mi bylo okamžitě jasné, že zde nejsem první, ale v jednom cípu, do kterého jsem se vydal, bylo kopáno minimálně a signálů zde bylo ještě kupodivu dost.
Hned první nález mě přesvědčil, že jsem zde dobře, a to když na mě ze země vykoukla rezatá železná trubka. Hned vím, o co jde – je to hlaveň k sovětskému kulometu DP27 Děktarjev a o kus dál se na povrchu jen pod listím válí rozpadlé torzo spodku diskového zásobníku ze stejného typu, podle kterého se této zbrani přezdívalo, , gramofon. “ Pro tohle tady ale nejsem. Můj sen je najít opravdovou sovětskou válečnou medaili, a tak s nadějí kopu všechny barevné signály (bohužel jen náboje 7,62 Mosin), když tu najednou... (! ) Z hlíny se vyloupne pořádná zelená placka. Tohle MUSÍ být medaile!!! Nedočkavě třu nález mezi prsty a skutečně se objevuje sovětský státní znak a po obvodu písmena v azbuce. Na to si musím dát cigáro! Když adrenalin trochu polevil, začíná mi to být celé nějaké divné, a tak opatrně poleju vodou i přední stranu a začínám ji pomalu čistit. A jak už to v rusolágru bývá, po radosti přichází zklamání. Ani tentokrát jsem medaili nenašel!!! Je to obrovská 5ti kopějka z roku 1924. Pozdější válečná vedle ní vypadá jako prcek. Kdyby alespoň byla stříbrná… Takhle odcházím domů zklamaně.
Ale ta představa velkého stříbrného koláče mi nějak nejde a nejde z hlavy. Možná, že na co člověk myslí, to si přitahuje, a tak mi při následujícím hledání na stejném místě pípne hned jako druhý signál stříbrný Hindenburg. Medaile to sice není, velký stříbrný koláč taky moc ne, ale už jsem alespoň trochu spokojený.
Na třetí hledání jsem se vypravil do jiného (dost prochozenéno) lágru, kde jsem celé odpoledne kopal jen samé Tokarevy (7.62x25). Vím, že je to šílenost, ale v rusolágru se vyplatí kopat všechno (už se mi to mnohokrát vyplatilo), ale ne každý s tím má trpělivost. Když už jsem se vracel zklamaně k autu, tak se mi cca 3 metry před ním ozval poslední čistý signál. Po prohrábnutí vyhozené hromady držím v ruce dvě slepené mince …. a to mě poser – obě stříbrné. Stříbrný desetikrejcárek a stříbrnou korunu Františka Josefa I. se mi tady mezi Tokarevy podařilo kopnout i před rokem. Nějak to stříbro asi přitahuju či co, ale vysněná medaile nikde.
Na poslední hledání jsem se vrátil na původní lokalitu. Asi po hodině bloudění lesem (kdy se mi podařil jen hliníkový ruský ešus a pár patron) slyším ve sluchátkách takový podivný zvuk. Něco jako železo a čistá barva dohromady. Hrábnu tedy do hlíny a v hromadě na mnoho kousků rozpadlého železného cosi se stříbrně třpytí něco, co se tvarem i velikostí velmi podobá medaili za bojové zásluhy SSSR (Медаль За боевые заслуги CCCP). Že by konečně??? Ale chyba lávky. Medaile to opět není, ale mám stříbrnou 5ti marku s postupimským kostelem z roku 1935. Tak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Stříbrný koláč to sice je, ale…
Asi zase jedu na stříbrné vlně a z válkaře se ze mě shodou náhod stává kolečkář. To se mi potvrdilo i při dalších dvou hledáních na políčku, kde padl další desetikrejcárek FJI. , grešlička Leopolda I. , stříbrný prsten a krejcárek Ferdinanda III. Ale o tom až někdy příště.
Stříbrný Paul2 (zatím stále bez medaile)