Jak jsme hledali B-24 aneb můžete nachodit kilometry...

Jak jsme hledali B-24 aneb můžete nachodit kilometry, ale bez štěstí to nejde

Před deseti roky jsem se dozvěděl, že někde na Domažlicku havaroval během druhé světové války americký bombardér. Plný mladistvých ideálů mi tehdy stačila informace, že místo dopadu je v prostoru o rozměrech přibližně 1 x 2 km. Přemluvil jsem kamaráda, že tam jednoho letního dopoledne vyrazíme na kolech. Vůbec jsme se nezalekli celkové vzdálenosti, která se rovnala 50 km. Na místo jsme dorazili před polednem náležitě uštvaní, ale touha po očekávaném nálezu pokud možno celého letadla nám vlila novou sílu do žil. Vůbec nám nevadilo, že jsme kola táhli půl kilometru kopřivami, které byly jen o málo menší než my sami. Konečně jsme dorazili do prostoru, kde se měl vrak (! ) nacházet soutok potůčků tam ale nebyl (před pár lety byl terénně upraven), ani to nás neodradilo. Procházeli jsme potenciální místo asi hodinu a marně pátrali po alespoň malém kousku duralu, který by nás utvrdil v tom, že jsme tam dobře. Naší "Operaci fiasko" jsme ukončili hned poté, co mi podjely nohy a já zahučel do výkopu, který nebyl v kopřivách vidět. Roztrhl jsem si při tom o lopatku ruku, která začala krvácet. Utrhl jsem si stéblo trávy a pomocí něho jsem si vybíral písek z rány. Ta bolest "ta bolest". Rozhodli jsme se, že to opravdu nemá smysl a vyrazili jsme k domovu.

Myšlenka neobjeveného místa dopadu ve mně hlodala další roky čím dál víc, až za několik let, když jsem si pořídil detektor a auto (cyklistický výlet jsem nechtěl riskovat), jsem opakovaně ono místo navštívil. Měl jsem také přesnější informace. Na onu rozlehlou louku jsem přicházel po polní cestě, která tuto louku přetínala zhruba v polovině. Místo dopadu se mělo nacházet na pravé polovině. Bohužel ani několik návštěv této pravé poloviny nepřinášel ovoce. Lokalita se sice zmenšila na plochu 0,5 x 1 km, ale pořád to byl pěkný hektar. Už jsem si myslel, že toto letadlo, které havarovalo dne 22.2.1944 po útoku německých Bf-110, je mýtus a nebo se přede mnou ukrývá. Zásadní obrat nastal před čtyřmi roky, kdy jsem se se svým trápením obrátil na kolegu hledače a ten mě vysvobodil. Jen tak mimochodem pronesl: "Jo, to vím kde to spadlo, jestli chceš, tak tam zajedeme". Radostí jsem skákal metr vysoko.

Byla to neděle. Dopoledne jsem vzal auto, kamaráda a bráchu a detektory a lopatky a vyrazili jsme směrem k Horšovskému Týnu. Trochu mě zmátlo, že jsme minuli odbočku ke kopřivám, kterou jsem znal jako své boty a pokračovali dál. Minuli jsme další vesnice, a pak odbočili do lesů, vod a strání. Toto místo jsem neznal, ale počkat. Ano, támhle je polní cesta, která louku půlí na přibližně stejné poloviny. Zastavili jsme u místa, kde jsem v uplynulých rocích začínal svá hledání s detektorem. Říkám kamarádovi: No jo, teď mě stejně pošleš na tu pravou polovinu a uvidíš, co dokáže lopatka v rukou zoufalého hledače. Tuto část jsem prošel asi 1000x! On se ale usmál a ukázal na kraj louky, ale na LEVÉ polovině, asi 5 m od nás. Zůstal jsem stát jako zařezaný. Stačilo jen máchnout detektorem do levé poloviny a úspěch by se dostavil už v minulých rocích. Musel jsem se sám sobě smát, byl jsem celou dobu tak blízko.

Netrpělivě jsem zapnul detektor a vyrazil do akce. Pronikaví zvuk detektoru mi za chvilku prozradil, že pode mnou je v zemi velké množství duralových plechů. Mýtus padl a z jeho popela jako bájný Fénix vystupovaly kusy letounu, který musel čekat dlouhých 55 let, než byly jeho části vyzvednuty z bahnitého výkopu. Byl jsem šťastný.

Trabant