Jak jsme hledali na Havraní

Po přečtení článku Nacistický projekt Wasserjugfer jsme se já a Mirek vydali hledat skvělé militárie po německé armádě z WW II. Trošku ve mně hlodalo, že tam toho asi tolik nenajdeme, ale vidina lehce nabytých helem, pouzder od masek a nábojových pásů nás nakonec přesvědčila. Plán byl jednoduchý. Sraz v 9:00 ve Valteřicích před hospodou a výstup do Novosedelského lesa k dnes již zaniklé vesnici Havraní. Po několikerém projetí auty kolem sebe a žhavení mobilů se nakonec v 9:15 potkáváme u cedule Valteřice. Zaparkujeme vozy u bytovek, prý kvůli zlodějům. Když jsem se podíval na místní domorodce projíždějících kolem nás v traktoru tak mě přepadla obava, že po návratu zde stejně možná zůstanou tak akorát stopy pneumatik v trávě. Chvíli se dohadujeme nad mapou a v kopcovitém terénu určujeme správný směr pochodu. Balíme a vyrážíme, počasí je ideální a tak máme dobrou náladu. Hned po deseti metrech nás čeká první překážka - ohradník. Chvíli jdeme podél nekončícího drátu a nakonec riskujeme své mužství a vysoký ohradník přeskakujeme. Jdeme svahem nahoru a pozorujeme přežvykující dobytek. Naštěstí si nás nevšímá a po určení, že nejde o mladé býčky, ale neškodné jalovice nám osychá studený pot na čele. V popředí v půli svahu začínáme hledat u Božích muk opuštěně stojících v poli. Hned máme skvělé signály a začínáme hrabat – bezvadný železný šrot ze zemědělských strojů. Pokračujeme dále a po 20 minutách se blížíme k okraji lesa a opět připravujeme detektory do pohotovostní polohy. Jaké je ale naše překvapení když po pár metrech zjišťujeme, že povrch je všude tvořen lavinou čediče a naprosto neschůdný. Po několika vymknutých kotnících a zamotání se do všude rostoucích ostružin přicházíme do vzrostlejšího lesa. Zde přicházíme na další skvělou věc, že kameny vydávají jasný a silný tón, a tak nestačíme kopat. Po půl hodince přicházíme na to, že zde kromě kamení a mnou nalezených rezavých konzerv asi nic zajímavého nenajdeme. Neumím si představit toho blbce, který by se pokoušel v tomto terénu něco zakopat. Tím nechci podrývat bojovou sílu Waffen SS, ale opravdu si neumím představit, jak tu někdo něco schovává, natož zakopává do hloubky bez pomoci 20 t TNT.


Pokračujeme na cestu, která vede podél úpatí kopce a kocháme se pohledem na vrchy Českého středohoří. Z nudy hledáme na cestě a doufáme, že nám pískne alespoň nějaká mince. Stále znovu a znovu kopeme železný šrot. Diskriminace není zapnuta. Náhoda je přece blbec. Nakonec nacházím alespoň nějakou starou nábojnici. Po skvěle užitém dopoledni a vykouření asi deseti cigaret se dohadujeme na změně lokality. Zpocení a utahaní pomalu scházíme z vysokého kopce do údolí a sluníčko do nás pere své silné jarní paprsky. Po příchodu do vesnice ještě hodíme řeč s dědou, který stříhá živý plot. Od něho se nakonec dozvídáme, že jeho syn zde běhá s detektorem asi šest let a kromě stanoviště flaku zde v kopcích nic není. Alespoň se potvrzuje Mirkova teorie, že dnes už je alespoň v každé vesnici někdo s detektorem. Naštěstí vím o jedné menší lokalitě, kde se dá alespoň nějaká militárie najít a tak sedáme do aut a vyrážíme na cestu. Po patnácti minutách opět vyskakujeme z aut a vyrážíme do lesíka u silnice. Ale máme už alespoň nějaké nálezy a detektory vesele pískají a tak opět kopeme a kopeme. Naštěstí to není už jen nic neříkající šrot, ale přece jenom artefakty po německé armádě. Většinou jde o starou munici. Náboje do pušek, trosky zásobníků a munice do flaku. Občas najdeme i něco zajímavějšího a tak nám vesele a pracovně ubíhá zbytek odpoledne. Posilňujeme se plechovkovým Gambáčem a opět se vrháme do hrabání. Nakonec vše snášíme na hromadu a děláme bilanci dnešních nálezů.



Shodujeme se, že to přece jenom nebyl promarněný den. Udělali jsme si bezva výlet, nalokali se čerstvého vzduchu a nakonec i něco našli. Vykouříme poslední cigaretu, loučíme se, sedáme do aut a vyrážíme směr domov spokojení s dobře stráveným dnem. A o to přeci především jde, ne?