Jak jsme hledali poklad

Na Valašsku bylo v dávné minulosti několik zbojníků – Juráš, Ondráš. . a jiní vybíjanci, kteří si vydělávali na živobytí okrádáním movitějších (nepočítám "vynucené zásobování " za II. WW). Zda sponzorovali chudé mi není známo. Moc se jim to ale nevyplatilo, protože za odplatu byli po odchycení pověšeni, takže si výsledků nepoctivé živnosti moc neužili. Nicméně se od těch dob mezi lidem povídá o uschovaných pokladech, které se dodnes někteří pokoušejí najít.

Známý má chatu v Beskydách a tak se ve skrytu duše těšil (znáte to o umírání naděje), že by i na jeho pozemku mohlo něco třeba být z těch dob uschováno, když se rekreuje v bývalém operačním prostoru zbojníků. Takže jeden jarní den jsme prošmejdili jeho pozemky. Bohužel jeho nemovitost si pro úschovu svých nasbíjaných a uschovaných pokladů nevybrali, tedy aspoň nic takového jsme nenašli. Jen tam předci zanechali spousta železa – hřebíky, zbytky z postrojů, články řetězů, hliníková víčka na kompoty, hliníkové tuby od mastí jak mazali vykvedlané klouby. Jako správní biošetřílci sypali na pole popel plný kovové šepleti. A přece něco, téměř na povrchu desetník z r. 1953! Jedna část jednoho pole byla kdysi zorána, pak zatravněna a vedle toho část zatravněná, více méně využívána jako komunikace, i když sporadicky. Na tomto zatravněném místě se sice ozýval nadějný signál, ale po odkopání asi do 15 cm se nic neobjevilo a protože to bylo v místě, kde si pěstoval majitel lepší travičku a bylo před strojním sečením, tak bylo od dalšího překopávání upuštěno.

V září ho opět chytila mánie, že se znovu pozemky prohledají. Opět se stejným výsledkem, čili nic. Pak jsme šli na místo, které na jaře bylo opuštěno. Vykopala se jáma na hloubku rýče, dostali jsme se už na spodek kulturní, obdělávané vrstvy, nastoupil jíl a nic, nicméně signál stále byl, i v jámě. Ten den se skrzeva pozdní hodinu od dalšího hloubení upustilo. Zvažovalo se, že se to na druhý den zahrne. Pokračovalo se však příští den dále,... a ejhle, zaskřípnutí. Po opatrném odhrábnutí se objevilo něco okrouhlého, co bylo zatím označeno po odhrnutí další zeminy jako dno obráceného kýblu, s modrým smaltem. A vedle toho nějaké železo. To bylo identifikováno pak jako vinkl. Z pod něj byla částečně vytažena látka, po rozmuchlání zjištěno že je to zbytek punčochy. Juj, v tom pak bude jistě něco zabaleno! Nebo narazíme na nohu! Dno nádoby bylo odhrabáno jen částečně, zbytek byl ještě zakryt stěnou, tak se odrýval bok jámy. Tam kousek nějakého plechu s asi pochromovaným páskem, to bylo poněkud divné, to by asi zbojníci ve své době, tedy 16. století neměli mít, ani silonky! Tak se pomalu vrstvička po vrstvičce odškrabuje, vytáhnou se rozbité kousky skla, aha, to aby se k tomu tak lehce někdo nedostal, primitivní ochrana. Pak dno považované za dno kýblu pod kterým je to ukryto je vytáhnut a… zase kus silonky, článek ze řetězu, něco z postroje k dobytku kus podešve z boty! A vedle zase sklo, a brousek. No ti nás doběhli, chudí Valaši.
Z jaké je to asi doby by mohl zřejmě identifikovat Baťa podle vzoru na podešvi.
Jak se to dostalo tak daleko, tedy hluboko je s podivem, zřejmě tam kdysi bylo oráno, ale proč vyhozeno toto a takto uloženo do pole? A tak hluboko se snad ani tenkráte neoralo. A toto místo snad bylo zoráno naposledy údajně někdy na počátku 50. let, pokud tato část vůbec. Pak zde rostla jen tráva, v každém případě posledních 50 let.
Takže poklad se nekonal, snad jindy, jinde. A opět ta naděje... , když jiní jinde, proč ne i tady.

Playa