Jde to i bez detektoru!

Když se mě, jako vedoucímu dětského putovního tábora představila zdravotní sestra, která s námi měla sjíždět Vltavu, byl jsem mile překvapen její vizáží. Čekal jsem nějakou obtloustlou, zamindrákovanou chudinku, ale ….
Byla to krásná 25letá žena s kaštanovými vlasy, neuvěřitelně dlouhýma, hezky tvarovanýma nohama a zelenýma očima. Být „na vodě“ s takhle krásnou holkou není k zahození, pomyslel jsem si a co mě běželo hlavou, tu snad ani zveřejňovat nebudu.
Protože jsem zkušený vodák, okamžitě mne upoutalo množství prstýnků, řetízků, náušnic a náramků, co měla ta krásná holka na sobě. Jak jinak, všechno ve zlatě. Šlo jí k pleti! Abych se na ni tak trochu vytáhnul, dost důrazně jsem ji „nařídil „ všechny ty šperky co má na sobě sundat a uložit do trezoru v našem doprovodném vozidle s tím, že nehodlám řešit nějaké problémy s jejich ztrátou a vím o vodě své! Ač dost nerada, poslechla. Byla toho plná krabička od bonbonů.
Byli jsme asi tři dny na cestě, tedy spíš na vodě, když nám onemocněla nejmladší účastnice puťáku Jaruška a musela do nemocnice. Slepák je slepák! Nechal jsem tábor na místě, „rozdělil stráže“ a hurá s milou Jaruškou do nemocnice v Českých Budějovicích. Než ji odoperovali a řekli že je všechno v pořádku, než jsem odvezl její věci domů a vysvětlil její mamince kde má dceru, že už je zase v pořádku, že za ní může jet, uplynul celý den. Celý upachtěný a upocený jsem se vrátil do tábora, že si konečně odpočinu.
Celý tábor byl ale na nohách. Co se stalo? Je to docela jednoduché. Nápadník naši zdravotnice Moniky se rozhodl, že se spolu zasnoubí, sedl do auta, přijel za námi i se zásnubní prstenem.
Nebyl to žádný šetřílek a tak platinový prsten měl rudý rubín uprostřed i pět briliantů kolem sebe. Odjel po „zásnubním obědě“ v místním hotýlku. Monča se vrátila do tábora, nechala si ho na prstě, šla něco umýt a neštěstí bylo na světě!
Všech 34 dětí, čtyři vedoucí a nešťastná Monika už 4 hodiny prohledávali tábořiště centimetr po centimetru, bohužel bezvýsledně. Nešťastná Monika zoufale plakala a  nebyla k zastavení. Zalezla do stanu ale stále byl slyšet její nešťastný vzlykot. Začalo se rychle stmívat a já se musel pousmát nad úvahami kluků, kteří nabádali ostatní, aby si hlídali co jedí, že ten prstýnek mohl skončit i v guláši k večeři. Pak jsem je všechny „zahnal“ do stanů, zkontroloval pramice a konečně jsem se mohl i já po koupeli ve studené vodě Vltavy natáhnout do spacáku. Spát jsem ale nedokázal. Jak ho najít? Jakou zvolit taktiku? Ale nic konkrétního jsem nevymyslel. Stále jsem viděl jen ty její krásné, zelené a hodně uplakané oči. Sáhnul jsem po plechovce piva. Snad usnu.
Když jsem otevřel oči, viděl jsem žluté pruhy sluníčka na stěně stanu, prosvítajícího mezi stromy. Bylo ještě hodně nízko. Podíval jsem se na hodinky, ukazovaly 04:25 hodin. Jak to, že já, vyhlášený spáč jsem se probudil tak brzo? Á, to bude tím pivem! Pomalu a nerad jsem se vysoukal z teplého spacáku a ze stanu. Zívaje jsem se protahoval a jako vždy se pozdravil se sluníčkem, které i přes brzkou ranní hodinu již překvapivě hřálo. Bylo těsně nad horizontem. Co se to tam v té trávě třpytí? No jasně!!! Byl to ON s rubínem a pěti brilianty okolo. Sluníčko mě odpovědělo na pozdrav tak, že jeden ze svých paprsků nechalo zlomit v briliantu a posvítilo mi přes něj do očí ….
Takovou pusu, jsem snad nikdy v životě nedostal. Šťastné zelené oči vidím dodnes. A pak, že je k hledání třeba detektoru! Je potřeba být zadobře se všemi!! Přátelé pak pomohou.

Labas