Jeden den hledačem

Jeden den hledačem
(věnováno Bunďákovi)

„Barva!!! “ zvolal nadšeně a vrhnul se k zemi. Zůstal jsem rozpačitě stát. Rok v kamenolomu mě naučil, že někteří chlapi hlásí i svoji plynatost. Raději jsem se tedy otočil proti větru.

Začal v zemi rýpat polní lopatkou od Bundeswehru a v ruce třídit hlínu. Detektor začal kvílet, to už mi ukazoval cosi zkorodovaného. Odškrábnul svrchní vrstvu a já se díval na krejcar z roku 1885. Od té doby vím, že barvou se hlásí barevné kovy, většinou mince. „Ještě musíme diskriminovat folii“ dodal. Hledím na něho asi jako Eskymák na pyramidu, s němou otázkou, koho že budeme utlačovat. S úsměvem přeladil zvuk v krabici na madle připomínající francouzskou berli. „Je to tu samej alobal, tak ať furt nekopeme smeťák“ vysvětluje. Raději rychle přikývnu.

„Tohle je fakt UFO! “. Vcelku si jeho slangu nevšímám a instinktivně hledím k nebi. Strčí do mě a ukazuje mi jakýsi kovový předmět. „Vždyť není poznat, co to je“ pochybuji. „No právě proto“ zubí se na mě.

V televizi právě běží obě Reality šou, zatím co mi každou chvíli vytahujeme ze země hliníkové zátky. Dnešek dle jeho slov nebyl nic moc, je už zvyklý na lepší lokality a hlavně nálezy. To já měl možnost pocítit vzrušení pokaždé, když jsem s napětím očekával, co se v hlíně, či drnu objeví. Snad proto jsem ho nutil kopat vše, co jen trochu hvízdalo. Smál se mé naivitě, přesto bylo fajn tímto způsobem „putovat dějinami“. Dnes jsem volal kamarádovi: „Asi koupím detektor…“.