Jozo Mrcasníkem

Tak jsem si konečně pořídil detektor. Chytilo mě to v útlém věku co jsem vykopal první mincičku a od té doby sliním u každého výkopu nebo smetiště. Teď jsem ale šel do sebe. Něco ve mě pořád hučelo Jozo, jsi velké, tlusté prase, nemůžeš pořád sedět u počítače nebo v hospodě, zkus si to, podívej se do lesa a tak jsem do toho šel.
Testoval jsem, testoval a za tu dobu našel desetikorunu tolikrát, že bych si snad postavil zámek kdyby to nebyla pořád ta jedna. A pak padlo rozhodnutí: V neděli vyrazíš naostro (teda hledat, na to druhý je moc zima)
Situace ale nebyla moc příznivá. Neděle brzo ráno, 11.00, venku nevlídno, Jozo po drsné opici a auto v servisu. Co teď?
Plán je plán, popichoval poctivý mužíček v mé hlavě, ale to ospalé pivní čuně z druhé strany zase do omrzení hučelo spi, je tu teplo, co venku? Nakonec to kupodivu vyhrál poctivka. Napadla mě Hostouň, zdálo se mi to celkem blízko, dalo se tam dojít pěšky, měli tam tábořit Prusové (1866) a měli tudy prchat němci když Vlasovci osvobozovali Ruzyň (jestli jsem si to dobře zapamatoval a nebyly to Hostivice).
Cesta to byla hrozná, zvyk vozit si pozadí v autě a popíjet pivko po hektolitrech se na mě krutě podepsal. Cesta kolem letiště daleká, hospůdka nikde, prostě hrůza a běs.
No ale nakonec se mi tam po všech útrapách podařilo dojít (kreslit prstem na mapce s lahváčem a sekačkou po ruce je přece jen něco jiného, než se plazit pěšky zmrzlou krajinou). Chybička se ale vloudila, v zimě se stmívá poměrně brzo, takže nebylo už moc času. Údolí jsem nechal údolím, v lesík zabíralo opuštěné hradiště kmene Prasoid Pragensis, a tak nezbylo než jít na blízké pole. Docela mě překapilo, že jsem opravdu něco vykopal. Sice jsou to jen pozůstatky po našich chrabrých zemědělcích ale stejně z toho mám radost (Jozo nakopat, Huráááá, Jozo mrcasník)

Jo a radši ještě posílám něco z poslední půdovky aby se potěšilo i oko.

Zdravit Jozo