Kde jsou zbraně….?

…. Hřmot projíždějícího selského vozu se odrážel od ztichlých domů. Ulice byly prázdné. Byl obyčejný teplý letní večer roku 1939. muži na kozlíku však přesto chvílemi přejížděl mráz po zádech. To když se objevila hlučná skupina německých vojáků. To se minuty táhly do nekonečna a vůz jako by stál na místě. V rachotu kol se ztratil i hřmot okovaných bot vojenské hlídky. Muž na kozlíku ztrnul. Chtělo se mu seskočit, ale zůstal sedět. Jen mlaskl na koně a pohodil opratí. Kolo vozu nadskočilo na hrbolu a vůz zapraštěl, jako by se chtěl rozsypat. Vůz jede hlavní cestou od letovického zámku snad půl hodiny, ale pro vozku je to hotová kalvárie. V bednách na voze je náklad zbraní. Je třeba je ukrýt před okupanty. Určitě se brzy budou hodit. Přece tu ti skopčáci nebudou věčně. Snad půl roku, rok…. a potom je „vyprovodí“….
V průběhu letošního roku se náš pátrací kolektiv zúčastnil několika akcí, ale bohužel s negativním výsledkem. Hledali jsme údajný „archív“ v okolí brněnské přehrady, pozůstatky sovětských letců na zrušeném brněnském hřbitově, zakopané zbraně. Podkladem byly dopisy pamětníků se žádostí o pomoc. Zvlášť s hledáním různých úkrytů z doby nacistické okupace máme zatím jen negativní zkušenosti. Ale třeba jednou…
Zkomplikovalo se i hledání míst havarovaných sovětských letadel. Máme sice soupis mnoha posádek z prostorů na Moravě, na Opavsku, z moravsko-slovenského pomezí, najít však přímo místa dopadů letadel je stále obtížnější. Jenže smůla nemůže trvat věčně a na nás se „pátrací“ štěstí konečně pousmálo v letošním létě. V rámci přípravy výstavy „Morava v odboji“ v Moravském muzeu v Brně, navštívil jeho pracovníky podplukovník v záloze Ladislav Stahl, bývalý odbojový pracovník, člen ilegální organizace „Obrana národa“. Z rozhovoru vyplynulo, že jedna odbojová skupina zakopala na severním okraji obce Třebětín v lokalitě zvané „Na čtvrtkách“ v devětatřicátém roce větší množství zbraní. Ty se později nepodařilo vyzvednout a tak by tam měly být stále!
Náš kolektiv se tak opět spojil s muzejníky z Brna, dr. B. Vardanem, dr. S. Brodesserem a dalšími, se kterými jsme už jednou spolupracovali, při vyzdvižení zbytku letounu a pozůstatků poručíka Menščikova u obce Babice. Nejdříve bylo samozřejmě zapotřebí lokalitu přesně určit. Místo přibližně označily dva bývalí přímí účastníci celé akce-Stanislav Novák a Ladislav Štulpa. I tak to však vypadalo na ono příslovečné hledání jehly v kupce sena. To nejdůležitější opět zůstalo na Jirkovi Klablenovi z brněnské Geofyziky. Krok za krokem, v nepříjemném dešti, se svými stejně obětavými pomocníky, Vlastou Schildergerem a Slávkem Brodesserem, pečlivě proměřil prostor 200 krát 300 metrů. Nakonec se po půldenním hledání podařilo v jednom místě zaregistrovat výraznou magnetickou anomálii. Ostatní mohl potvrdit jen výkop. Další pátrání proto určoval termín sklizně hrachu, kterým bylo pole oseto. Byl jím nakonec letošní 29. srpen. Meteorologové předpovídali déšť, ale byl krásný slunečný den. Kdo ale předpoví výsledek nám? Dva někdejší účastníci celé akce jsou optimističtí. Ladislav Štulpa byl oním mužem, který zbraně převážel. Vzpomíná: v naší obci třebětín tehdy působil řídící učitel Přemysl Micka. U toho všechno začalo. Jeho bratr, myslím v hodnosti majora, velel 1. praporu 13. pěšího pluku v okolí Králík. Po záboru našeho území fašisty, byla tato jednotka přemístěna do Letovic na zámek. Jednou mě Micka pozval na zámek, kde jsem si ve vojenském skladu mohl prohlédnout zbraně a materiál, který sem byl přivezen. Na vojně jsem to dotáhl na desátníka, sloužil jsem u těžkých kulometů. Bylo dohodnuto, že nějaké zbraně před Němci ukryjeme. Kolik toho bylo? To si dobře pamatuji: šest těžkých kulometů, několik desítek výměnných hlavní, několik tisíc nábojů a nějaké náhradní součástky. Všechno bylo uloženo v dřevěných bednách, dobře nakonzervované. Celý náklad jsem převezl sám. Bylo to v létě 1939. cesta trvala asi hodinu a byly to nervy. Náklad se šťastně podařilo provést městem, pak asi den ležel ve vzrostlém obilí Štulpova pole, na severním okraji obce. Šestičlenná skupina vlastenců se radí, kam zbraně ukrýt. Někde ve stavení? To by bylo nebezpečné. Nakonec je rozhodnuto, zakopat je na poli kde jsou. Úkryt kopou jen dva z celé skupiny, Micka se Štulpou. Konečně jsou zbraně bezpečně v zemi. Kdy asi opět spatří světlo světa.
Je po desáté hodině dopoledne a po druhém, či třetím hrábnutí do země je ve vyschlé půdě vidět rezavý kov! První stupeň nervozity jestli se vůbec něco najde, je pryč. Nastupuje zvědavost. Co jsme vlastně našli? Po opatrném očištění je zřejmé, že tu kdysi musela být bedna, které však chybí víko. Chvilku trvá, než na sebe nález vezme podobu něčeho konkrétnějšího. Jsou to hlavně do čs. lehkých kulometů! Jde o vzor 26, hlavní je celkem 12 kusů. Vedle nich jsou narovnány rezavé zásobníky. Těch je osmnáct. V zemi jsou ještě dvě tyče z vratného zařízení a další drobné náhradní součástky. Pod lopatkou Jury Davida se pro změnu objevuje kus kůže. Co to může být? S napětím pozorujeme, jak odkrývá kožený futrál. Pouzdro je plné. Po chvilce zápolení z něj vyjímáme dvě náhradní hlavně do těžkého kulometu vzor 07/24 Schwarzlosse. Nález potvrzuje vzpomínky pamětníka. A těch kulometů by mělo být několik! Když je obsah jedné bedny celý venku, prozkoumáváme místo detektorem kovů. Nic kovového v zemi už není. Přerušujeme práci. Nezbývá než se opět spolehnout na ochotu pracovníků místního JZD a sehnat „něco“ většího, než jsou naše lopaty. Nakonec nám přijíždějí na pomoc mechanizmy dva. Výkop se zvětšuje do hloubky i do šířky. A stále nic. Zbraně se přeci nemohli vypařit. Byl jich plný vůz, několik těžkých beden. Jak postupuje čas, smiřujeme se z představou, že toho víc nenajdeme. Ještě jednou hovořím s Ladislavem Štulpou. Vzpomínám si, že o celé akci vědělo pět lidí. Stanislav Novák, který s námi byl na poli. Další, Hejl, Kaliba a Micka nežijí. V rozhovoru se několikrát vracíme k osobě řídícího učitele. Byl v obci duší kulturního života, byl u všeho. Gestapo jej zatklo už v roce 1940. byl týrán a mučen, ale nikoho nezradil. Zemřel v Kounicových kolejích v Brně 20. 11. 1943. Jméno tohoto odvážného vlastence dodnes připomíná deska na škole v Třebětíně. On také zbraně zakopával. Je to jen naše hypotéza, ale docházíme k názoru, že Micka zbraně tajně vykopal. Byl nejaktivněji zapojen v odbojovém hnutí. Odvoz ze skladu organizoval on. Možná i jejich další převoz. Že neinformoval ostatní? Nepatřil k lehkovážným, členy skupiny například instruoval, aby si o ničem nedělali poznámky. Než mohlo dojít k větší činnosti, byla jeho skupina zlikvidována, Micka zatčen. Každý z členů skupiny čekal, kdy se před domem objeví vůz gestapa. Potom se za humny najdou zbraně. Z blízkého Koupaliště, kde byli gestapáci, občas nocí zněly výstřely (po válce tu bylo z několika hrobů exhumováno 15 zavražděných civilních osob). Pozdě odpoledne akci končíme. Nalezená torza poslouží na výstavě a později obohatí muzejní sbírky. I částečný úspěch nám pomohl připomenout akci z počátku odboje proti fašistickým okupantům. Z doby, od které uplynulo již tolik let.

Převzato z časopisu: Zápisník Z’84 (číslo 22)
Napsal: Jindřich Drebota
Foto: Jaroslav Bartoň a Vladimír Kotulán