Kde na nás čekají stříbrňáky 3

Pomalu končí třicetiletá válka. Tlupy žoldáků jak císařských, tak švédských se potuluje krajem a občas se jim podaří přidat se k nějakému vojsku. Moc se nehledí na to, u koho dřív sloužili, každý žoldnéř je dobrý a potřebný. Hlavně, když nový pán platí, nebo nechá kmány rabovat. Ale moc toho v krajích českých nezbývá. Vesnice jsou vypálené, obyvatelstvo rozutečené po lesích, nebo mrtvé. Skupinka několika vojáků se snaží dostat z Jihlavy, kde právě císařští porazili švédy. Doufají, že se dostanou do Prahy a dál do Němec. Před Pelhřimovem se usadí na malém pahorku a bezpečí zde stráví noc. Však to už koně i oni potřebovali. Ráno prohlédli koně, sebrali zbraně a houně vyrazili na cestu. Že usypali pár stříbrňáků z toho mála co měli u sebe si ani nevšimli. I kdyby se je snažili najít, kdoví jak by dopadli. Vysoká tráva a husté křoví by jim to rozhodně neusnadňovalo. A navíc cesta byla na dohled a  tak nemohli meškat. Cesty baly zanedbané, plné bláta, vedly přes pole, které neměl kdo obdělávat a tak zarůstaly trávou a křovím. Ještě pro jistotu projeli kopec za jednou ze zničených vesnic, jestli se tam nezdržuje někdo jako oni, nebo se tam neskrývají vesničani s nějakými zásobami jídla. Na tomto kopci uděláme několikasetletý skok a vidíme na silnici ustupující německou armádu. Spíš zbytky techniky jak na silnici, tak mimo ni. Ta na silnici většinou stojí a tanky jedou krajinou po polích a polních cestách. A mezi tím davy vojáků. Na našem kopci sedí německý voják, který také přemýšlí jak se dostat do Němec. Má na vybranou. Jako civil, nebo v uniformě na něčem, co dojede. Vybírá si první variantu. Zahazuje blůzu a po lesní cestě mizí v lese. Jestli je to pravda, nebo jenom fantazie není důležité. Důležité je, že když jsem našel zbytky vojenské blůzy cinkalo mi v kapse pár stříbrňáků.