Konec Werwolfu

Tímto článkem bych chtěl ukončit moje povídání o werwolfech. Zajímal jsem se a stále se o ně zajímán z jednoho důvodu, můj děda nastoupil na vojnu v roce 1938 byl u kulometné roty a po zabrání našeho území němci, dosluhoval svoji vojenskou službu po válce v roce 1945 a byl nasazen proti werwolfu, na konci článku jsou tři fotografie z jeho vojenské služby. Zbytek budou informace z různých článků a knížky, které se mě zdáli natolik zajímavé, abych se o ně s vámi podělil.
Dostala se nám do rukou malá nažloutlá knížečka. Léta pobytu v archívních deskách ji nepřidala na svěžesti. Je nazvaná „Kleinkrieg“- Malá válka. Listujeme…. Upoutává nás množství náčrtů. Návod, jak z drátu nataženého přes silnici vytvořit vražednou nástrahu, zrádný silniční výkop, umístnění v nepřehledné zatáčce a na okraji prudkého srázu do propasti. Zátaras ze stromů v hustém lese, kde nelze překážku na silnici nikudy objet. „Fuchsloch“ – liščí doupě, zamaskovaný podzemní úkryt pro zákeřného střelce. Ani textová část nepostrádá na zajímavosti. Jsou zde pokyny pro nejrůznější situace partyzánského charakteru, popisy taktických zásad boje, informace o nárocích na velitele malých záškodnických skupinek. Návody, jak se pohybovat v terénu, jak se krýt, jak se orientovat, jak zhotovovat nástrahy. Tak takhle tedy vypadala kapesní učebnice hitlerovských werwolfů. Víme o tom, že existovaly v mnoha různých verzích. Tiskly se mimo jiné také ve známé padělatelské dílně, kterou sicherheitsdienst zřídil v bloku číslo 18 koncentračního tábora Sachsenhausen. Teroristická příručka, kterou jsme objevili v jednom pražském archívu, nebyla však vytištěna v Sachsenhausenu. Byla vytištěna v tiskárně Pokrok v pražské Legerově ulici číslo 34 a odtud se i přes přísná bezpečnostní opatření podařilo vynést jeden kompletní výtisk a jeden kartáčový obtah.
Z výslechu zajatého werwolfa: dostali jsme instrukce i toho druhu, aby skupina nikdy nehledala jednotlivce, ale jednotlivec skupinu. Pro tento účel si skupina stanovila hlavní shromažďovací bod a pomocný shromažďovací bod. Kdyby byl ohrožen i vedlejší bod, musela být cesta k nově zvolenému shromažďovacímu bodu označena smluveným způsobem. Tyto značky měl určit velitel. Šlo buďto o nožem provedený výřez v kůře stromu nebo o kladení kamenů, větévek a podobně. Mimo to jsme měli smluvené různé signály písknutím nebo napodobením zvířecích, hlavně ptačích hlasů. Při zdravovědě nám řekli, že každý obdržíme balíček s léčebnými prostředky. Kromě nich tam byl také arzen nebo arzenik, o němž nám bylo řečeno, že jeho přimíchání do stravy má za následek vyřazení nepřítele na určitou dobu z boje. Toto byla dávka asi pro 60 mužů. Jinak balíček obsahoval též injekční stříkačku s nějakou tekutinou, jež dávala chycenému možnost, aby se asi na deset minut zbavil vědomí. Pro nejhorší případ tam byl též takzvaný SVM, tj. Selbstvernichtungsmittel, jed jehož měl každý příslušník werwolfu použít v případě, že by byl dopaden nepřítelem. A zajímavost na závěr. Výslech Friedricha Mattausche: Otázka: Řídili jste se při výcviku nějakými směrnicemi? Mattausch: Byli jsme cvičeni po vzoru ruských partyzánů a měli jsme být nasazeni na frontu do týle nepřítele.
Čím větší je okruh nositelů tajemství, tím menší existuje naděje, že nedojde k prozrazení. Rozsáhlý a takřka masový výcvik se jistě nedal zcela utajit. A přece bylo obtížné najít dnes pamětníka tohoto horečného dění. Není v Doksech takřka nikdo, kdo by zde žil za války. Jenom pan Antonín Jelínek, tehdy nádražák v České Lípě, kam denně z Doks dojížděl, dnes čilý penzista v Máchově ulici. Vy jste, pane Jelínku, věděl o té škole werwolfů? Já je dokonce viděl při výcviku. Šel jsem jednou odpoledne pěšky po silnici z Doks do Starých Splavů. Bylo to v dubnu 1945, tak někdy v polovině měsíce. Minul jsem ten jejich barák a ušel jsem ještě asi dvě nebo tři stovky metrů. Tam pak ze silnice odbočuje polní cesta doprava, přetíná trať a vede podél břehu jezera do lesa. Sešel jsem dolů, abych viděl co se děje. Až skoro na břehu jezera stál ruský tank. Asi o padesát metrů výš, přímo pod tratí, byla skupina mladých mužů. Viděl jsem tam s nimi i nějakého instruktora, který je učil střílet z pancéřové pěsti. Německy jim vykládal co a jak a oni to pak zkoušeli naostro. Tank byl už celý rozstřílený. A dál? Za chvíli přišla hlídka a hnala mne odsud. Že prý tu není nic na koukání. No a když sem pak v květnu dorazily Rusové, šli jsme se podívat i do toho jejich domu u jezera. Po zemi se tam válela všelijaká lejstra, části esesáckých uniforem, i nějakou munici a zbraně jsme tam našli.
Další příhoda: Můj velitel, štábní kapitán Zábuš, mi jednou řekl: Půjdeš do Pramenů. Za války se to jmenovalo Sangenberg. Tak jsem šel. Setkal jsem se tam s hajným Rothem z Rájovské myslivny. A ten Roth mi povídá: Franci, Zeppelin tady něco schoval. Vzali jsme tedy vůz, šest nebo sedm lidí a jeli jsme tam, Roth s námi. V lese jsme narazili na velký stan. Obklíčili jsme to místo a pak vrazili dovnitř. Našli jsme tam balíčky sirek, pušky, pistole, nože a jiné věci. Potom nás Roth vedl na jiné místo. Uviděli jsme tři obdélníky čerstvě posypané jehličím. Po chvíli kopání narazil krumpáč na kabel. Povídám: Hoši, opatrně! Naštěstí to nebylo nic nebezpečného. Odstranili jsme kabel i hlínu pod ním a uviděli bedny. Samé třaskaviny. To bylo na severozápad od Pramenů. Myslíte, že jste po válce přišli na všechny sklady zeppelinu? Určitě ne. Tam jich ještě musí být! Pan Bednář si tedy myslí, že půda u Mariánek ještě leccos skrývá. A není sám.
Speciální skupina 3.praporu objevila v noci z 2. na 3. července 1945 maskované skladiště destrukčního materiálu, který měl sloužit teroristickým oddílům. Odhalili je u lesa v rajónu Suchý Seifen, dnes Suchá Rudná. Dalším pátráním se zjistilo, že založením tohoto a dalších skladišť byl pověřen dvaapadesátiletý revírník ze Suchého Seifenu a dlouholetý nacistický funkcionář Karl Hanbelde. Pomocníci: rolníci Johann Hadwiger, Franc Riedel a Franc Zimmermann, vesměs známí zdejší aktivisté SA a SS. Pyrotechnický odborník, kterého k objevenému skladišti pozvali, nadiktoval do záznamu: v tajném skladu se nacházejí ekrazitové náplně, různé druhy třaskavin, munice, a zejména speciální bakelitové miny.
Krátce po bombardování Ústí, asi 20. dubna 1945, přišel ke mně můj nadřízený v hitlerjugend Erich Lill a řekl mi, abych se stal členem werwolfu. Zpočátku jsem váhal, ale pak jsem na jeho nabídku přistoupil. Ještě týž den, pokud si dobře vzpomínám, přijelo do Zálezlů nákladní auto s trhavinami. Pozvali mne, abych jim pomohl náklad složit. Byl pak složen u hřbitova a odnesen do boudy v zahradě, jejímž nájemcem byl dědeček Lilla. Zahrada je poblíž kaolínového závodu. Tři krabice s výbušninou, kterou Lill nazýval donarit, jsme odnesli do vrchu asi 400 metrů od zahrady a uložili v kořenech silného stromu a zakryli roštím. Za několik dnů jsme z uvedené boudy vyzvedli část trhavin a odnesli na kopec poblíž obce Moravan a opět uložili v kamení. Za několik dnů přijelo opět nákladní auto a složilo tři bedny pancéřových pěstí a jednu bednu proviantu. Pancéřové pěsti jsme pak odnesli na úpatí Wankenbergu a uložili v umělé štole z kamene. Jak jsem se dozvěděl, příčinou tohoto náhlého stěhování a ukrývání zbraní a třaskavin byl nečekaně rychlý postup nepřátelských front.
Uničov: byl zde zatčen SS-man Ludwig Schmidt z Německé Libiny, který vypověděl o takzvané Grune Armee, jejíž členové přespávají v pevnůstkách v lesním komplexu táhnoucím se severně od Německé Libiny až po Praděd.
Šumperk: Hloučky po dvou až čtyřech členech. Členy mohou být i nevycvičení v kurzech HJ nebo werwolfu. Sklady dosud objevené: celkem 72 beden. Jsou napuštěny vrstvou dehtu proti vlhku. Sklad je přikryt dehtovým papírem a slabou vrstvou hlíny, mechu a kamení a maskován suchým chrastím. Bedny jsou pobité dehtovým papírem a zakopané v zemi na pokraji hustých smrkových porostů, poblíž sjízdných lesních cest. Jako označení v blízkém okolí zakopaného skladu jsou vrcholky smrčků ohnuté nebo zlomené ve směru, kde jsou zakopané věci.
Sušice: v okolí Kašperských Hor byl v lese Rachenberg zjištěn bunkr, ve kterém se ukrývá šestičlenná skupina werwolfu. Jsou zásobováni místním obyvatelstvem.
Ústí nad Labem: poblíž obce Dubnice se v kamenném lomu nachází skladiště. Je v něm 72pancéřových pěstí, 900 náloží Donarit. V okolí se přichází na další úkryt se střelivem. U obce Zálezy se objevuje dalších 1050 náloží.
Složky obranného zpravodajství a bezpečností se postupně a stále podrobněji seznamovaly s dokonale promyšleným systémem budovaného nacistického podzemí. Zjistilo se například, že průzkumné oddíly FAK, jež měly na starosti budování skladů, vybíraly si vhodná místa tak, aby mohly na prostoru 10 až 20 čtverečních kilometrů umístit pět až šest skladů s navzájem se doplňujícím obsahem. Podle směrnic měly tyto oddíly dál nenápadně hlídat místa skladů, ale jejich existenci držet v tajnosti před samotnými německými úřady. I tak jen do léta 1945 naše armáda a bezpečnost v tajných skladech nalezla a zneškodnila ohromné množství sabotážního materiálu. Odborníci vypočítali, že ukryté třaskaviny mohly způsobit 40 větších destrukcí v Čechách. 60 na Moravě a 160 na Slovensku.
V posledních měsících druhé světové války se ve františkánském klášteře v Kadani učili werwolfové ovládat různé typy zbraní, připravovat destrukce, záškodnicky zabíjet. Úzké, praskající dřevěné schody, malá okna v silných zdech. Klášter stojí od roku 1482. Za okupace v něm byl Hitlerjugend. Před léty se zde propadla podlaha. Vcházíme do nevelké místnosti. Tady. Pod zborcenými prkny jsme našli spisy organizace hitlerovské mládeže, ukázal nám pan Fiala. Sestupujeme do sklepa. Strmé schody a zatuchlý vzduch, dole se rozvětvuje široká chodba na dvě strany. Kráčíme vpravo, za rohem ještě několik kroků. Tuhle to bylo! Na zemi bylo vidět v dlaždicové podlaze záplatu z betonu, nepravidelná, velká, světlá. Zde měli vlkodlaci zakopané zbraně! Díra to byla hluboká, vešel jsem se do ní celý! Soudruzi z Bezpečnosti odtud tehdy v pětačtyřicátém odvezli plné auto zbraní. Žil jsem tu do roku třicet sedm a potom hned od května čtyřicet pět. Ale jedno vám řeknu, zaplať pámbů za odsun!

Převzato z knihy: Vlkodlaky kryje stín. (1968)
Časopisu: Zápisník
Foto: taktéž
Poslední tři fotografie archív autora