Kůlnovka

Ty kamna ojojoj, nádhera sama

dávám kamínkům

kamínka moc pěkná a ten kord je cvičná šavle, ale rok ti nepovím.

kord je šermířská cvičná zbraň, viděl bych to na 2 polovinu 19. století

ty kamna jsou hodně moc luxusní, opravdu nádhera

Nádherný bubínek, to už se hned tak nevidí.

Jo jak tenkrát rozpálili ten bubínek, až se jim začaly ty nožičky propadat do podlahy. Pak si vyprávěli o požáru Národního divadla

Vincek

Vincek rozžhavený dočervena sálal kolem dokola příjemné teplo v obchodě, který mi byl svěřen do péče prodávajícího a zároveň jsem byl osobně pověřen se starat o tři roky mladšího bratra Toníka.

Bylo mi 8 let a od dětství jsem byl veden babičkou k samostatnosti. Bylo to moc hezké období, na které velmi rád vzpomínám, za pultem jsem se cítil jako ryba ve vodě a pocit důvěry jsem si zatím nedokázal vysvětlit, ale zodpovědnost jsem si plně uvědomoval. Venku byla zima, všade plno sněhu, do obchodu ten den přišlo jen málo lidí, a tak jsem měl dost času na přípravu oběda. Měl jsem usmažit dva řízky, oškrábat a uvařit brambory a ohřát polévku. Protože se mi nechtělo zatápět v kamnech v kuchyni, rozhodl jsem se uvařit oběd na kamínkách v obchodě, kterým jsme říkali Vincek. Do dnes nevím proč se tak tomuto kovovému válečku říkalo, ale byl to malý zázrak. Člověk jednou přiložil do kamen a hrnce se na plotně mohly zbláznit. Obalil jsem dva řízky, brambory jsem měl uvařené a polévku ohřátou, tak jsem se rozhodl usmažit dva řízky na pánvičce. Rozpálený tuk začal nepříjemně prskat a já se nestačil divit, když jsem řízky obracel, že mám na vidličce dvě černé placky. Na tuto bleskovou akci nezapomenu, než jsem se stačil nadechnout, byly řízky spálené i z druhé strany a já byl rád, že jsem pánvičku stačil sundat z plotny. Vincek stále rudý jako Rudá záře nad Kladnem a já jsem stál celý zkoprněný nad svým výtvorem a byla ve mne malá dušička. Nemněl jsem se koho zeptat, co s tím, a tak jsem seškrábl spálenou strouhánku, řízky nakrájel na malé kousíčky a přesvědčoval bratra, že i když je maso tvrdé, že i takový řízek může chutnat.

Když jsem si na tuto příhodu vzpomněl v souvislosti s velkým množstvím sněhu, který jsem odhazoval od garáže, nemohl jsem se ubránit úsměvu při vzpomínce na řízky připravované na Vinckovi a na sníh, který jsme denně odhazovali s bratrem kolem celého domu a se schodů obchodu. Když denně napadlo jen 10 cm, tak to jsme byli rádi, že nemáme moc práce. Dnes, když nás sníh všechny trápí a tropí kalamitu, říkám si, jak to tenkrát ti silničáři asi dělali. Od rodičů a babičky to byla asi velká odvaha nechat doma samotné malé chlapce a věřit, že se o sebe postarají. Vincek skončil asi ve sběrně šrotu, dnes by to byl malý poklad, tak úsporná a výkonná kamna. A tak mám příjemnou vzpomínku na Vincka a dva řízky, které jsem „připravil„ za pár vteřin.

Další povídky ze života

Klogidin12 Vincek