Lady Be Good ztracený bombardér

Čtyřista čtyřicet mil na jih od Benghází, v samém srdci vyprahlé jednotvárné pustiny tvořící Libyjskou poušť, leží zničený vrak bombardéru.
Je to B-24 Liberator. Nese číslo 64 a sluncem vybledlý nápis Lady Be Good. Jednoho dubnového dne roku 1943 se vznesl z letiště v Solúku, ležícím na pobřežním pásu na jih od Benghází, aby zaútočil na nepřátelské síly v Itálii a plných šestnáct let o něm nikdo neslyšel.
Pak, na konci léta 1959, dorazila na velitelství USAF v Wheelus Fieldu v Libyi zpráva, že expedice hledající nová naleziště ropy zahlédla v poušti vrak velkého letadla, který podle označení pocházel z druhé světové války. Na místo odlétla v C-47 pátrací skupina, aby vrak prozkoumala. Její členové se vydávali za svým úkolem s chmurným vědomím, že uvnitř vraku zřejmě naleznou pozůstatky členů posádky, kteří s bombardérem před tolika lety zmizeli.
C-47 v pořádku přistál letečtí průzkumníci se ocitli v nehybném horku a tichu pouště. Okamžitě identifikovali letoun jako liberator a když procházeli kolem jeho zbytků naskytl se jim neuvěřitelný obraz. Na kovových částech nebylo ani stopy po rzi. Suchý pouštní vzduch, připomínající pec je dokonale zakonzervoval. Vypadalo to, jako by letadlo bylo vyrváno času a uloženo zde teprve den před jejich příchodem.
Leželo na břiše, pravé křídlo mírně zdviženo, levé zabořené do písku. Zadní část trupu a ocas byly ulomeny a ležely stranou. Jeden z hvězdicových motorů Twin Wasp byl roztržen. Kolo na pravoboku se uvolnilo, ale pneumatika byla stále ještě nafouknutá.
Všude kolem ležely roztroušené trosky: kyslíkové láhve, ocelové helmy, zdravotnické potřeby, pásy s náboji a části leteckého oblečení. Průzkumníci opatrně nahlédli dovnitř. Oddechli si když nenašli žádná mumifikovaná těla členů posádky. Vnitřek byl prázdný.
Vyšplhali dovnitř, aby letadlo důkladně prozkoumali. Vyzkoušeli radiový přijímač a zjistili, že je stále funkční. Objevili vakuové nádoby s kávou, která byla po tolika letech ještě poživatelná.
Palivo v nádržích bylo téměř vyčerpáno. Tři ze čtyř motorů musely být vyřazeny z provozu za letu, protože lopatky vrtule se otočili hranami proti směru přívodu vzduchu, což zabranovalo čelnímu odporu. Čtvrtý motor v době nehody ještě pracoval.
Teď již bylo jasné, že osádka opustila letadlo seskokem na padácích. V posledních okamžicích letadlo letělo s automatickým pilotem nesporně proto, aby bylo stabilní, zatímco je osádka opouštěla.
Jedna otázka však nedávala spát nikomu. Liberator nevykazoval žádné stpy poškození způsobené bojem a posádka jej zjevně opustila z důvodu vyčerpání paliva. Ale co dělal zde, stovky mil od míst, kde měl být?
B-24 Liberator číslo 64 a jeho osádka pod velením nadporučíka Hattona byli 4. dubna 1943 vysláni na svůj první bojový úkol. Jejich B 24 se stal součástí útočné formace směřující na nepřátelská letiště u Neapole, nějakých 750 mil daleko. Odlet byl naplánován na 13:30, aby bombardéry přilétly ke svému cíly za soumraku, nazpátek se vracely za tmy a zpět v Solúku byly kolem půlnoci.
Záznamy ukazují, že jedenáct bombardérů dospělo ke svému primárnímu cíli, zbytek bombardoval sekundární. Některé byly poškozeny a jiné měli na zpáteční cestě potíže s motory. O půlnoci byly všechny letouny zpět na základně. Chyběla pouze Lady Be Good.
Několik minut po půlnoci kontrolní věž v Benině obdržela zprávu od chybějícího letounu, že není schopné lokalizovat mateřské letiště díky hustým mrakům a že si dělá starosti s ubývajícím palivem. Požádal o určení polohy, aby se mohl vrátit do Beniny.
Beninská věž mu informace poskytla Lady Be Good však zmizela. Následující den se letadlo vydala hledat pátrací jednotka, ale po bombardéru nebylo ani stopy. Mělo se za to že letadlo havarovalo a zmizelo ve vodách Středozemního moře.
Teprve po šestnácti letech, po objevení vraku, vyšla pravda najevo a odkryla tragický sled náhod. Když nadporučík Hatton požádal o rádiovou informaci, byl již bombardér daleko na jihovýchod od beniny a mířil do Libyjské pouště.
Prvním článkem tragického řetězu byla změna počasí. Vítrse stočil na severovýchod a zesílil, o čemž posádka nevěděla. Letadlo se pohybovalo se silným větrem v zádech rychleji, než si to kapitán uvědomoval.
Druhým článkem byla vlastní rádiem zaměřená poloha. Při zaměřování se spoléhalo na otáčení smyčkové antény. Když byla nastavena tak, aby zachycovala rádiový signál z letadla s maximální intenzitou, poloha se zobrazovala na ukazateli směru ve stupních. Ta byla řídícím důstojníkem v Benině, který informoval Hattona, že se bombardér nachází ve směru 330 stupňů od Beniny- někde na severozápadě od letiště- zaznamenána správně. Jakmile navigátor bombardéru obdržel tuto informaci, bývalo by stačilo, aby vyrovnal magnetickou odchylku a rychlost vzduchu a přivedl by letadlo nad letiště. Stala se však osudová chyba. Skutečná poloha letadla byla 150 stupňů od Beniny- na jihovýchod. Na kompasu jsou tyto dvě polohy přesně protilehlé. S vybavením Které měla obsluha věže k dispozici, neměl nikdo možnost zjistit co se stalo. Všichni stále věřili, že bombardér se blíží od Středozemního moře. Neměli důvod si myslet něco jiného naváděcí signál zněl stejně pro 150, jako by zněl pro 330 stupňů.
A tak Lady Be Good směřovala do pouště, k místu katastrofy. V určitém okamžiku se nadporučík Hatton jistě rozhodl, že s ubývajícím palivem jim zbývá jediná možnost. Jelikož nebyla naděje na bezpečné přistání v temnotě pouště, dal příkaz k opuštění letadla.
Mnoho let poté, když byl nalezen vrak, USAF zahájilo pozemní průzkum oblasti, aby zjistilo co se stalo s osádkou. Nakonec průzkumná jednotka nalezla v mělké proláklině asi osm mil na severozápad od místa neštěstí první klíč tři letecké boty ve tvaru šipky.
Průzkumníci se vydali naznačeným směrem a nalezli další součásti oblečení, všecny ukazující směr kterým se letci vydali. Museli doufat, že záchrana přijde brzy, že jejich letadlo bude rychle lokalizováno. Možná je poháněla vpřed víra, že jsou jen několik mil od Středozemního moře, víra podporovaná poslední, osudovou radiovou zprávou.
Není známo, zda zda všichni členové seskok přežili. Průzkumníci nalezli prázdný nábojový pás ráže 45, jako kdyby někdo střílel z pistole v pokusu udat svou polohu ostatním členům posádky.
Průzkumná jednotka pokračovala dál ve své neveselé pouti. , jež byla nyní značena pruhy látky z padáku, který asi posádka používala k ochraně před nesnesitelným sluncem ve dne a vlezlou zimou v noci. Nakonec na okraji ohromné žhnoucí pustiny zvané Velké písečné moře tato pouť skončila. Někde tady osádka Lady Be Good spí svůj věčný sen a písek neustále se přelévající a měnící v poryvech větru pokryl poslední místo jejich odpočinku

Posádka:
nadporučík William J. Hatton
poručík Robert F. Toner
poručík David P. Hays
poručík John S. Woravka
seržant Harold S. Ripslinger
seržant Robert E. Lamotte
rotný Guy E. Shelley
rotný Vernon L. Moore
rotný Samuel R. Adams

(převzato a lehce upraveno z knihy Neobjasněné záhady druhé světové války)

Gyry
Kluci z Groupu