Libry či milimetry, aneb pár pojmů z historie dělostřelectva

Při četbě knih popisujících armády či konflikty minulých století, zhruba od doby třicetileté války ke konci 19. století narážíme na udávání kalibru děl v librách. Podívejme se na několik pojmů z této oblasti.
Od doby husitských válek do poloviny 19. století byl jedinou střelivinou a vlastně i trhavinou černý střelný prach, později používán i jako náplň šrapnelových střel. Střely byly kulového tvaru, litinové, u nejmenších ráží olověné a největší moždířové i kamenné. Litinové či železné koule se i  rozpalovaly k dosažení zápalného účinku. Materiál hlavní byl dlouhou dobu dělový bronz, obsahující 90% mědi a 10% cínu. Hlavně byly odlévány nastojato, podobně jako zvony, mnohdy zdobeny nápisy a značkami. Kujné železo bylo využito pouze u nejmenších ráží. Je známo i tzv.,, kožené dělo“, což byla měděná trubka opásaná koženým povlakem. V praxi se tato konstrukce směřující ke snížení hmotnosti neujala. V době třicetileté války se můžeme setkat s pojmy švihovka, dvojnásobná švihovka (ráže 10-14cm), falkon (8-10 cm), falkoneta (4-6 cm). Dostřel se pohyboval mezi 300 až 800 metry. Největším problémem tehdejší doby byla vysoká hmotnost děla. Ta byla neúměrná jeho efektivnosti a mobilitě. Vždyť kartoun o hmotnosti 1700 kg se dopravoval rozložený na lafetu, hlaveň byla vezena na druhém voze a byl sestaven v palebném postavení pomocí trojnožky a lanového zvedáku. Celý soubor doplňovalo 14 koní, muniční vozy s dalšími koňmi. Přesun děl se stal brzdou nejen pro jezdectvo, ale i pro pěchotu. V bitvě na Bílé Hoře stálo proti sobě 9 děl českých a 12 císařských. Švédská vojska používala s úspěchem čtyřliberní děla s železnou hlavní. Zkušenosti z doby třicetileté války vedly k ujednocení ráží a rozdělení dělostřelectva na polní a těžké, tedy obléhací a jeho vyčlenění do samostatných jednotek, kde nezdržovalo přesuny ostatního vojska. Obléhací dělostřelectvo mělo moždíře a houfnice, střílející strmými úhly a kartouny pro přímou palbu. Polní děla střílela přímou palbou koulemi s využitím odrazu. V 17. století se objevily první výbušné granáty. Vývoj směřoval ke zrychlení palby. Normovaná lopatka na prach byla od poloviny 18. stol. nahraze- na váčkem s prachem – kartuší. V polovině 19. stol. byl váček svázán obalem s litinovou koulí a tvořil jeden celek. Od 17. století byl hojně využívám kartáč – na kartuš byl nabíjen dřevěný nebo plechový válec s železnými kuličkami, či úlomky železa nebo kamení. Palba byla vedena na blížící se pěchotu či jezdectvo. Vlivem zvýšeného dostřelu ručních zbraní se však projevila nutnost zahánět pěchotu dříve od postavení děl. A tak v roce 1805 Angličan Shrapnell sestrojil svůj dělostřelecký granát. Litinová koule byla plněna železnými kuličkami a střelným prachem, okamžik rozprasku byl časován přiříznutím trubičky dřevěného trubičkového zapalovače, plněného černým prachem. Zapaloval se před nabitím, takže granát s hodně zkráceným zapalovačem bylo radno rychle nabít a ihned vystřelit. V roce 1744 vznikla dělostřelecká škola, první v Rakousku – Uhersku u Českých Budějovic. V bitvě u Ko- lína již R-U dělostřelci dokázali vypálit za 6 hodin přes 5000 ran. Společně s kvalitou děl rostl jejich počet a nasazení. Byly zavedeny jízdní baterie předurčené pro rychlý manévr.
Další rozvoj nastal v době Napoleona. V bitvě u Slavkova 1805 proti sobě stálo 280 francouzských, 270 ruských a 30 rakouských děl. U Borodina 1812 to bylo 587 francouzských a 640 ruských děl. Francouzský 12-ti liberní kanón dokázal střílet už na 3 km.
Další vývoj přinesl rýhované hlavně, zvyšující dostřel i přesnost střely. Vrcholem této éry bylo mistrovské a hrdinské vystoupení c. a k. dělostřelectva v bitvě u Hradce Králové.
Pak nastala tzv.,, krize výbušného granátu“. Co si pod tím představit? Mohutný rozvoj technologií přinesl po polovině 19. století vynález účinných trhavin jako ekrazitu a melinitu, rozvoj hutnictví přinesl kvalitní oceli i její přesné lití. Krize výbušného granátu se netýká vlastního děl. granátu, ale pevnostního stavitelství. Mohutné barokní pevnosti s vysokými cihlovými či kamennými zdmi byly dopady dělostřeleckých granátů plněných výkonnou trhavinou za několik salv rozbořeny. Nastala éra železobetonu, fortů a jejich pancéřových prvků. To je ovšem kapitola z bunkrologie. S příchodem ocelových drážkovaných hlavní se také palba děl dostává do oblasti, kdy obsluhy nevidí postřelovaný cíl. Dostřel umožnil nepřímou střelbu.
Kdo vydržel až na závěr, tak se dozví jak to je s těmi librami. Označení děla v librách značilo hmotnost jeho střely. Samozřejmě, že byla libra anglická – 0,4536 kg a libra vídeňská 0,5006 kg. Spokojme se tedy s 0,5 kg. Tabulka ukazuje odpovídající ráže. Až někdo kopnete kouli odpovídajícího průměru, aspoň víte kam ji zařadit a které armádě se zakutálela.

dělo přibližná ráže hmotnost koule
jednoliberní 50 mm kolem 0,6 kg
tříliberní 70-75 mm mezi 1,0 - 1,6 kg
čtyřliberní 80 mm kolem 2 kg
šestiliberní 90 mm kolem 3 kg
osmiliberní 100 mm kolem 4 kg
dvanáctiliberní 115-120 mm mezi 5,5 – 6,0 kg


wood