Ljudmila Pavličenková

Ljudmila Pavličenková

Po zveřejnění příspěvku o Vasilim Zajcevu jehož osoba je mediálně,, profláknutá‘‘ a opředená všem známými příběhy, jsem se rozhodl zde uvést skromný životopis Ljudmily Pavličenkové, která byla nejúspěšnější odstřelovačem zastupujícím něžné pohlaví. Dokonce co se týče počtu zásahů strčí do kapsy tolik sovětským svazem protěžovaného Zajceva.

Ljudmila Pavličenková (rusky: Людмила Михайловна Павличенко) (12. července 1916 – 27. října 1974) byla nejúspěšnější ukrajinská resp. sovětská odstřelovačka všech dob. (Přikládám tabulku nejlepších odstřelovačů- bohužel v azbuce: http://www.wio. ru/galgrnd/sniper/sniperru. htm)

Dětství prožila Ludmila na různých místech, protože jejího otce neustále překládali. Největší jeho část však prožila v rodné Bílé Cerkvi na Ukrajině. Zatímco jiné dívky v jejím věku oblékaly panenky, Ljuda si vyrobila prak a soutěžila s chlapci ve střelbě. Po ukončení školy přijala práci v kyjevském závodě „Arsenal“, kde se zapsala do střeleckého kroužku „Osoaviachimu“. Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a tak postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Uvažovala krátce o tom, že se přidá k interbrigadistům a pojede bojovat do Španělska. Toužila po dobrodružství a protože byla velmi sečtělá, věděla, že všichni velcí cestovatelé a badatelé – její oblíbení literární hrdinové, oplývali především mimořádným vzděláním a rozhledem. Rozhodla se proto odejít z továrny a zapsala se na fakultu historie Kyjevské univerzity. Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.

Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Odvodní komise netajila údiv nad tím, že hezká, moderně oblečená dívka s nalakovanými nehty chce k odstřelovačům. Snažili se jí tuto volbu rozmluvit a doporučili místo na štábu či u zdravotníků v týlu, ale tvrdohlavá Ljuda trvala na svém. Tak se stala příslušnicí slavné 25. „Čapajevské“ divize, u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil a tak jediným člověkem, kterému psala, a to velmi často, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Belajevka nedaleko od Oděsy první dva Němce. Po nich následovali další a když se 25. divize přesunula k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijských kopcích před městem se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich vzájemný souboj trval celé dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce pak ukořistila jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků (tohle číslo bude propagandou nadnesené). Seržant Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila celou desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. Její proslulost se rozšířila po celé Přímořské armádě a v květnu 1942 ji přijel osobně poblahopřát i velitel armády generál Petrov. Tehdy již mladšij lejtěnant Pavličenko dělala sama instruktorku nováčkům a zaškolila jich několik desítek. Když společně s posledními obránci města opouštěla na lodi Sevastopol, skvělo se v její snajperské knížce 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

Po příjezdu na Malou zemi jí přišlo pozvání z hlavního stanu v Moskvě. Tam se dozvěděla, že byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady. Ljuda však chtěla pokračovat v boji na frontě a teprve poté, co jí velení objasnilo důležitost této mise, pozvání přijala. Letadlem přes severní Afriku odletěla do Londýna a vzápětí také navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Odtud vedla její cesta přes oceán, do Washingtonu, kde byla přijata samotným prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou. Jako vůbec první občan SSSR vstoupila do Bílého domu. Poté jí byly dveře otevřené všude, kam při svém turné přijela. Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zapěl na její počest černošský zpěvák Paul Robson. Při návštěvě Hollywoodu se osobně setkala s Charlesem Chaplinem, který ji přijal velice přátelsky a s neskrývaným obdivem. Právě jen zde také odložila svoji uniformu z distinkcemi staršího lejtenanta a oděla po letech opět civilní šaty, které ji darovala první dáma. Při návštěvě města Toronta v Kanadě pak obdržela hned dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním. Po svém návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.

Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 zůstala sloužit v armádě. V hodnosti majora dělala poradkyni na Ministerstvu vojenského námořnictva v Moskvě, kde se po odchodu z armády provdala a založila rodinu. Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani. V roce 1957 ji při své cestě po SSSR oplatila návštěvu Eleonor Roosveltová. Dobrodružná povaha zavedla počátkem 60. let Ljudmilu Pavličenkovou ještě jednou na cesty. Tentokrát to byly země západní Afriky, které navštívila společně s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky. Život této neobyčejné ženy se završil jednoho říjnového dne v roce 1974, kdy ve svých 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.

Použitá literatura: WALES, Jimmy, LARRY, Sanger. Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2001, 24.03.2009 [cit. 2009-03-25]. Dostupný z WWW: .

S pozdravem Petronikus_piti