Lokality u Pekelných dolů

Pekelné doly se nacházejí mezi obcemi Lindava a Velenice v malebném Velenickém údolí v Lužických horách. Pojďme se podrobněji podívat po okolí, abychom měli představu o historickém dění v tomto okolí.

Války:

Za sedmileté války 3. července 1757 zpustošilo asi 6000 protahujících Prusů pole mezi Lindavou a Ortelem. V obci tehdy panoval strach a sedláci s koňmi a dobytkem se ukryli v okolních lesích. Dne 15. července se u Lindavy střetly rakouské oddíly s Prusy, ustupujícími po prohrané bitvě u Kolína směrem na Rumburk. Obci se nevyhnula ani tzv. bramborová válka roku 1778. Ještě před jejím vypuknutím prý budoucí císař Josef II vystoupil na Brništský vrch, aby se orientoval v okolní krajině. Když pak 1. srpna do Lindavy vtrhli Prusové, zrekvírovali zde obilí a svými požadavky údajně způsobili obyvatelům mnoho starostí. Následujícího dne se u Brništského vrchu střetli s rakouskými vojáky. Za Napoleonských válek byla Lindava roku 1813 obsazena rakouskými husary. Ti se 26. srpna střetli na polích směrem ke Cvikovu s polskými hulány knížete Poniatowského.

Zajímavosti a historie okolí:

Mezi Lindavou a Velenicemi protéká Svitávka asi 3 km dlouhým údolím, jehož strmé zalesněné srázy jsou vroubené pískovcovými skalami. Údolí začíná na jižním okraji Lindavy, v několika zákrutech prochází po severní a východní straně Ovčího vrchu u Svitavy, potom se ostře stáčí na východ a pokračuje dále k Velenicím. Užší horní část údolí pod Ovčím vrchem se dříve nazývala Čertův důl, v dolní části Svitávka vytvořila širší lučinatou nivu, po jejímž okraji dnes vede silnice. V údolí je řada zajímavostí, připomínajících zdejší výrobu zrcadel, provozovanou již od 2. poloviny 18. století.

Skalní kaple Božího hrobu

Skalní kaple Božího hrobu je asi 400 m východně od Velenic u silnice do Brniště. V letech 1710-1711 ji i s výzdobou v podobě plastik a reliéfů vytesal do jedné z pískovcových skal lidový umělec a hospodář Schille z velenického statku čp. 2. Kaple asi zpočátku nahrazovala kostel, který byl ve Velenicích vybudován až v roce 1735, a později se stala oblíbeným poutním místem.

Vejrov

Názvem Vejrov se označuje rozsáhlý lesní komplex, pokrývající pískovcovou náhorní plošinu mezi Svitavou, Velenicemi, Lasvicemi a Starým Šidlovem, asi 3,5 km severně od Zákup. Les byl pojmenován podle dávno zaniklé vesnice, která je v písemných pramenech zmiňována pouze jednou v roce 1554. Stávala na plochém temeni jednoho ze severních výběžků plošiny, nazývaném dříve "Scheibe", a dodnes ji tu připomíná už jenom několik nevelkých prohlubní mezi stromy. V její blízkosti vyčnívá nad údolím Svitávky naproti bývalé Velenické zrcadlárně strmý skalní ostroh, na jehož temeni stával nevelký hrádek. O jeho historii nevíme prakticky nic, ale podle nalezených úlomků keramiky byl patrně využíván ke konci 13. a v 1. polovině 14. století. Ani jméno hrádku neznáme, i když nelze vyloučit, že se také nazýval Vejrov a teprve později toto jméno přešlo na vesnici, založenou až delší dobu po opuštění hrádku.

K broušení skla se ve zdejších zrcadlárnách, ale i v dalších sklářských manufakturách na sloupském panství používal písek, těžený v několika podzemních lomech. Potřebné čtyři druhy písku o různé zrnitosti se získávaly plavením písku, vytěženého z asi 1,5 m mocné vrstvy pískovce, který byl pro tento účel zvlášť vhodný. V průběhu těžby, trvající okolo 150 let, byly do pískovcových skal vyhloubeny rozsáhlé, labyrintům podobné podzemní prostory s klenutým stropem, zajištěným proti zřícení mohutnými skalními pilíři.

Náhon

Náhon k oběma zrcadlárnám je pozoruhodným technickým dílem. Začíná v horní části údolí na místě, nazývaném dříve Černý jez (Schwarzes Wehr). Původní tok Svitávky tu byl uměle přehrazen a zaveden do širokého tunelu, vytesaného v pískovcové skále a ukončeného jezem, jehož pozůstatky jsou dosud patrné. Těsně nad jezem z tunelu odbočuje chodba bývalého náhonu, která zanedlouho ústí na povrch. Do skal u jejího portálu jsou vytesané letopočty 1779 a 1872. Dále náhon pokračoval podél cesty povrchovým korytem a asi po 500 m vcházel do vytesaného tunelu. Poměrně široká a vysoká chodba je asi 200 m dlouhá a místy jsou v ní ještě dochované pozůstatky zvýšeného postranního ochozu. Asi po 50 metrech je v boční stěně tunelu průlom do prostorné jeskyně, která byla zřejmě vytvořena při těžbě písku. Mohutná prostora ústí širokým portálem ven do údolí a zhruba k západu z ní vede 25 m dlouhá průzkumná chodba. Tunel hlavního náhonu pokračuje dále a asi po 25 m z něj odbočuje doleva z větší části zasypaná boční chodba. Ta tvoří nevelký oblouk a asi o 20 metrů dále se napojuje zpět do hlavní chodby. O kousek dál odbočuje doprava další chodba, ústící asi po 40 metrech ven do údolí. Na skále nad jejím portálem je vytesaný letopočet 1848.
Hlavní chodba pak pokračuje ještě asi 90 m ke konci skalního masivu, kde z ní vedou úzkou průrvou schůdky na povrch, zatímco vodní náhon pokračuje nízkým vyzděným propustkem pod silnicí k bývalé Velenické zrcadlárně. Po dokončení zrcadlárny Rabštejn byl celý náhon upraven a prodloužen k nové továrně. Od Velenické zrcadlárny vedl ještě asi 500 metrů povrchovým korytem podél silnice a dále pokračoval dnes již zasypaným ve skále vytesaným tunelem přímo do rabštejnské zrcadlárny.

Rabštejnská zrcadlárna

Pekelné doly - největší z podzemních lomů se nachází ve svahu na severní straně údolí asi 150 m východně od staré zrcadlárny. Rozsáhlé, do skalního masivu zahloubené prostory zasahují asi 60 m do nitra skály, na šířku mají asi 140 m a jejich výška dosahuje až 3,5 m. Poměrně plochý strop jeskyně podepírá asi 30 mohutných pilířů.
Koncem 2. světové války měly být do těchto prostor z polského města Kalisch přestěhovány dílny brémského leteckého koncernu Weser, vyrábějící rychlopalná letecká děla MK 108. V podzemí byly proto upraveny betonové podlahy a prostory byly zděnými přepážkami rozděleny do několika částí. Původně se počítalo s nasazením několika set dělníků, pro něž měl být vybudován barákový tábor na okraji Velenic. Nakonec zde ale pracovalo jen pár desítek lidí, protože se sem z Polska podařilo přesunout už jen malou část výrobních zařízení. Pro zastřelování hotových děl byla v nedalekém bočním údolí zřízena zkušební střelnice. Podzemní továrna měla krycí jméno Nautilus.

Hlavní portál Pekelných dolů

Vnitřní prostory

Druhý rozsáhlý podzemní lom je asi 250 m západně od bývalé Velenické zrcadlárny v místě, kde silnice opouští údolí a stoupá směrem do Svitavy. Tento lom, označovaný obvykle jako Pustý kostel, je sice o něco menší, ale protože nebyl výrazněji narušen pozdějšími úpravami, zachoval si svou téměř původní podobu. Z okrouhlého prostoru, obklopeného ze tří stran skalními klenbami se sestupuje do ztemnělé chladné jeskyně, jejíž dno je asi 1,5-2 m pod okolním povrchem. Snižující se strop podepírá 16 ponechaných skalních pilířů a místy z něj kape voda, prosakující po puklinách ve skalním masivu. Také zde najdeme nevelké zbytky cihlových zdí, pocházejících z doby, kdy byla část jeskyní upravena jako sklad. Na nevelké skalce vpravo od vstupu do jeskyně je vytesaný reliéf Ukřižování od neznámého lidového umělce.

Pustý kostel

Na severozápadním okraji Velenic se nad údolím Svitávky zvedá nevelký strmý zalesněný hřbítek, nazývaný dříve Zámecký vrch. Na jeho temeni se dochovaly nevelké pozůstatky středověkého sídla, označovaného většinou jako Velenický hrad, ale někdy se setkáme také se jménem Strahov, které se v 15. století po určitou dobu používalo i pro samotné Velenice. Skutečné jméno hradu není historicky doloženo a ani o jeho historii nevíme téměř nic. Ve starších zprávách se uvádí, že byl založen počátkem 14. století a patřil pověstnému rodu loupeživých rytířů Pancířů. Z roku 1369 pochází zmínka o Mikuláši Pancířovi ze Smojna, seděním v "Golmicz", což by mohlo být zkomolené jméno Velenic. Koncem 14. století, snad již roku 1385, byl hrad zřejmě rozbořen, avšak podle lidových pověstí byl zničen až v roce 1639 švédským vojskem generála Bannera.

Velenický hrad

Mapa okolí

Čerpáno z historie Lužických hor