MARDER I, II, III

Německá armáda, která v roce 1942,pronikala stále hlouběji do nitra SSSR, narážela stále častěji na tuhý odpor, včetně těžších a výkonnějších sovětských tanků. Proto postupující německé jednotky začaly stále naléhavěji volat po výkonné, účinné mobilní zbrani, která by pomohla udržet jejich frontové linie proti ruským protiútokům.
Odpověďí německého vojenského průmyslu byla celá řada improvizovaných stíhačů tanků vyzbrojených nejúčinnějšími protitankovými kanony, které měla německá armáda k dispozici.
V červnu 1942 dostala německá armáda první stíhače tanku Marder I postavených na kořistných francouzských pásových podvozcích Lorraine vyzbrojených protitankovým kanonem PaK 40/1 ráže 75 mm-oficiální název pak byl:7,5cm PaK 40/1 auf Panzerjäger Larraine Schlepper(SdKfz 135/Marder I). Tyto stroje měly shora otevřený bojový prostor posádky chráněný pouze slabým pancířem. Podle různých pramenů bylo takto přestavěno 184(185)těchto kořistných tahačů.
Od jara 1942 byly taky dodávány Mardery II na podvozcích německého tanku Panzer II aus D. a E pod označením Panzer Selbstfahrlefette II. für 76,2 mm PaK 36(r)-jinak taky SdKfz 132-se zdokonaleným sovětským kanonem typu F-22 ráže 76,2 mm. Do roku 1944 bylo takto přestavěno 210 zastaralých tanků Pz II D a E.
Marder III byl vlastně kořistný sovětský kanon ráže 76,2 mm umístěný na korbu českého lehkého tanku Lt. vz 38.Na lafetu děla byl umístěn šestidílný pancéřový kryt, kryjící závěr děla, ovládací prvky a částečně z boku i posádku. Část těchto stíhačů byla vyrobena i v pouštní verzi a byla poslána do Afriky.
Další verze Marderu III s označením SdKfz 138 byla vyzbrojena dělem 7,5 cm PaK 40,ale tentokrát byla nástavba rozměrnější a vyžádala si změnu konstrukce korby. Nástavba zasahovala dále dopředu, proto museli odstranit poklopy řidiče a radisty, kteří tím získali sice nejlépe chráněné pozice, ale na úkor toho, že museli na svá místa nastupovat úzkými průlezy z prostoru děla. Ochrana posádky se sice zlepšila, ale stále ještě byla nedostatečná, často docházelo k likvidaci posádky odraženými střelami a ručními granáty. Tento typ se vyráběl do května 1943.
Na jaře 1943 se začala vyrábět nejlepší verze Marderu III, SdKfz 138 M. Vyžádala si nejvýraznější změny v konstrukci podvozku Lt vz. 38.Motor byl umístěn doprostřed korby, do přední části pak převodovka. Vepředu zůstal jen řidič. Nástavba se posunula dozadu a zde vznikl velký bojový prostor pro posádku, která mohla dělo obsluhovat vestoje, zatímco u předešlých verzí to bylo vkleče, aby se posádka nevystavovala palbě. Tato nástavba kryla posádku ze všech stran, pouze strop zůstal otevřený. Tento typ se vyráběl do června 1944 ve dvou sériích v počtu 942 kusů. potom ho již na výrobních linkách nahradil modernější Hetzer.
Ačkoli slabě pancéřované, byly tyto zbraně velice výkonné a používaly je některé z nejlepších jednotek na západní frontě v roce 1944.V průběhu roku je sice začaly nahrazovat nové a výkonnější stíhače tanků, ale Mardery I, II, III nadále sloužily v protitankových jednotkách jak armády, tak Waffen-SS.

Literatura: I. Baxter Německá obrněná vozidla....... internet