Mauser 98 k Sniper

….. Thorvald odhrnul slaměnou výplň a zdvihl plátěný obal, obsahující nový Mauser 98 K. Vytáhl pušku z pytle a vybalil ji z továrního olejového papíru. Na rukou ucítil kluzkost vazelíny a oleje, jejichž pach mu byl stejně příjemný, jako ranní káva….
….. Sundal z ramene pušku, zadíval se do dalekohledu a přidal jednu osminu vzdálenosti pro střelbu z kopce. Vzduch byl mrazivý a průzračný, odečetl tudíž dvacet metrů. Vítr vanul od Volhy směrem k němu a čechral mu vlasy pod bílou kapucí. Možná osm uzlů. Prodloužil vzdálenost o deset metrů. Sehnul se a nastavil černý kříž hledí na tmavé čelo železné sochy chlapce. Zamířil na levé oko a stiskl spoušť. Zaburácení výstřelu letělo k tichým průčelím budov po jeho levici, pak se odrazilo a šířilo se do otevřeného parku. Byl to jeho první výstřel ve Stalingradu…

Fenomén přesné střely

V německých silách měli odstřelovači, jako druh neobvyklého bojového prostředku již určitou tradici z dob první světové války. Meziválečné údobí způsobilo útlum v armádním výcviku přesné střelby. Až masivní převaha sovětských ostrostřelců kolem roku 1942, která znamenala mnohdy až ochromení akcí na východní frontě, přiměla německé vedení k vystupňování snah o zvýšení počtu a kvality vlastních odstřelovačů. Byla proto zakládána výcviková střediska a urychleně vybíráni vhodní kandidáti na takovou osobitou činnost, která vyžadovala nejen vysokou schopnost precizní střelby, ale i cit pro skrytý pohyb terénem. To pro takovou nezvyklou „profesi“ předurčovalo nejen bývalé myslivce, lovce a lesníky, ale i ty, kteří měli v minulosti nějaké pletky se zákonem kvůli pytláctví. Tyto mnohdy velmi zvláštní individuality procházely nejen intenzivním pěchotním výcvikem a speciální střeleckou průpravou s armádní odstřelovací zbraní, ale i další přípravou, jako maskování, topografie, umění infiltrace krajinou, se základy průzkumu, apod. Tito nestandardní střelci se pak stávali osamělými lovci, číhajícími skrytě na svou lidskou kořist. Operovali často sami, nanejvýš ve dvojicích. Jejich akce probíhaly nezávisle na okolním dění na širokém úseku fronty, a v některých případech i v nepřátelském týlu. Primárními cíli na protější straně se pak stávali zvláště ti, kteří byli nejpotřebnější pro účelné vedení nepřátelské bojové činnosti, tedy velitelé, spojaři, dělostřelečtí pozorovatelé, obsluhy zbraní a posádky obrněné techniky. Činnost to ale byla nadmíru riziková a životnost méně opatrného či smolného snipera nemusela být dlouhá. Po vystřelené ráně se odstřelovač musel urychleně stáhnout z prozrazené pozice, neboť obvykle začalo pravé peklo. Na odkrytou pozici se často zaměřily nejen kulomety a minomety protivníka, ale i polní dělostřelectvo. Největším nebezpečím byl ale pro snipera jeho kolega odnaproti, nepřátelský maskovaný střelec zkoumající terén přes nitkový kříž svého zaměřovače. Pak se udávaly střety, v nichž zpravidla zvítězil ten důvtipnější a zkušenější. Ani v zajetí však odstřelovače nečekalo zpravidla nic dobrého. Ti z vojáků, kteří viděli zblízka smrt svých spolubojovníků a žili se sžíravým strachem a neodbytnými pocity zákeřné střely, se často neubránili rychlé odplatě. Toho, který šířil po týdny hrůzu a paniku v jejich řadách, pak nezřídka čekala jistá smrt. Do konce i americký generál Bradley po zjištění ohromujících ztrát od německých sniperů rozčilen prohlásil, že: „... nezasáhne proti nikomu, kdo se rozhodne zacházet z odstřelovači trochu hruběji, než se s nimi jedná dosud…Odstřelovač nemůže sedět a střílet a potom očekávat zajetí, když je obklíčen…“.

Nestandardní válka

Německé velení brzo poznalo důležitost frontové převahy přesné střelby ze zálohy a ti nejlepší z nacistických střelců byli propagandou oslavováni téměř jako piloti, či ponorková esa. Odměnou za neustálé riziko a hodiny strachu byla proslulost a prestiž. Jména elitních střelců jako Hetzenauer a Allerberger se stovkami zabitých protivníků se již za svého života stávala legendami. S určitými počty zasažených cílů souvisela nejen kýžená dovolená, ale i získání speciálních „ostrostřeleckých“ odznaků a vysokých říšských vyznamenání. Význam působení sniperů se nespatřoval pouze v přímém úbytku lidské síly protivníka, i když ztráty přesnou střelbou byly někdy alarmující. Nemuselo ani přímo dojít k zabití. I voják zraněný výstřelem z mnoha set metrů zaměstnal několik dalších, kteří jej museli odsunout z míst bojů k ošetření. To pak odčerpávalo další cenné lidské zdroje. V nejprvnější řadě však šlo ještě o jiný účinek. Tím bylo významné narušení bojové morálky sil soupeře. Někdy docházelo k tomu, že v oblasti „dobré práce“ jen několika málo jednotlivých sniperů nemohli spojenečtí velitelé vůbec donutit své mužstvo k nějaké činnosti. Například u Monte Cassina a v Normandii byly některé spojenecké jednotky natolik ochromeny strachem z všudypřítomných sniperů, že mnohdy došlo k omezení jakékoliv aktivity. Dobře vycvičený jednotlivec tak mohl držet „v šachu“ neúměrně velké síly. Proto byla výcviku takových specialistů především v Německu věnována nemalá pozornost. Zvláště v řadách Waffen SS měla tato zbraň nebývalou podporu. Sám Heinrich Himmler roku 1943 vyhlásil, že střelec s 50 potvrzenými odstřely (to znamenalo, že na zabitého vojáka mohl sniper položit svou nohu, nebo byl zásah dosvědčen nadřízeným) získá zlaté hodinky s věnováním, za sto složených lidských cílů pak drahou a značkovou loveckou zbraň. Za 150 nepřátel „na kontě“ pak prý mělo následovat pozvání k společnému lovu na kamzíky od samotného reischsführera SS.

Smrt jednou ranou

Základním prostředkem přesné střelby ze zálohy, používaným v německé armádě byla zbraň, která se do historie zapsala jako málokterá. Šlo o speciálně uzpůsobenou verzi pušky Mauser 98 k. Samotný typ 98 K, zavedený v roce 1935, byl zdokonalenou a zkrácenou modifikací známé německé pušky z let první světové války. Nešlo sice o systém v té době nejmodernější, ale spolehlivý a odolný (konec konců u mnoha armádních i loveckých zbraní se užívá dosud). I v druhé polovině 2. sv. války, kdy již byly pro odstřelovače k dispozici samonabíjecí a plně automatické zbraně s optickými zaměřovači (např. G 41, 43 a MP 44), naprostá většina nacistických sniperů raději používala staré osvědčené „klikovky“. Například i největší německé eso, Matthias Hetzenauer z 3. Horské divize (s 345 potvrzenými odstřely) nedal dopustit na svou opakovačku. Sázel především na jednoduchost zbraně a její přesnost. Tvrdil, že snipeři nepotřebují poloautomatickou zbraň, jako Gewehr 43, pokud jsou správně vycvičeni a nasazeni jako odstřelovači. Jeho heslo „jedna rána, jeden zásah“ se pak stala motem pro další generace sniperů po celém světě.

Pro odstřelovačské speciály Mauser 98 k byly v průběhu výroby vybírány ty nejlepší kusy s nejmenšími tolerancemi (především hlavně, komory a závěru). Ty byly poté uzpůsobeny pro uchycení montáží se zaměřovači. V prvé fázi války byl ale v Německu značný nedostatek vhodných puškových dalekohledů. První z oficiálně používaných optických zařízení, ZF-41 (ZF jako Zielfernrohr) byl na zbraň umisťován v oblasti hledí. Vzhledem k malému zvětšení (1,5 x) byly tyto puškohledy shledány jako nedostatečné pro střelbu na vyšší vzdálenost a menší cíle a postupně nahrazovány. Svízelná situace byla řešena urychleným zaváděním značně široké škály rozličných zaměřovačů od mnoha výrobců, „klasicky“ upevňovanými pomocí tunelových či stranových montáží nad závěr v zadní části pušek. S takovými optikami, obvykle se čtyřnásobným zvětšením, již bylo pro dobrého střelce možné vést účinnou střelbu na lidský cíl i z několika set metrů. Někteří ze sniperů si přesto zbraně osazovali i svými vlastními, soukromými loveckými „optikami“ až s 6násobným přiblížením cíle. Není jistě bez zajímavosti, že nemalá část armádních optických zařízení na německé odstřelovací pušky byla vyráběna na území Čech, v tehdejší Optikotechně, dnešní Meoptě Přerov.

Zdroj:Net