Medaile, stříbro, knoflíky

Poslední květnová neděle se nám asi dlouho ponechá v paměti. Protože je u nás katastrofální sucho a louky sice jsou posečené, ale zem je tak tvrdá, že lesní cesty jsou proti tomu měkoučké jako vata, jsme s tátou rozhodli, (po předchozím udělení propustek od našich drahých poloviček), že se nějak dopravíme k lesní cestě, kterou jsme si nechávali v záloze pro tento případ a zkusíme po ní jít přes les do sousední vesnice. Jsou to asi 3 km. Z kraje lesa to byla snad jako všude katastrofa. V zemi zasypané ne sběratelské kovové předměty. Až tak po půl km to začalo být zajímavější, Objevovali se mince. Měďáky docela zachovalé, ale i poněkud nezachovalé, al e hlavně po krásném signálu stříbrný dvacetikrejcar. Ze samé radosti jsme tančili jak dva indiáni. To jsme ještě netušili, že ten ještě větší tanec se zpěvem nastane, až vykopeme naši první vojenskou medailičku. A to se po nějakém čase stalo. No fakt to byla radost náramná.

Cestou zpátky to byly ještě dva hodně staré knoflíky a věřte nebo ne, bez detektoru okem nalezená asi jeden cm velká stříbrná kotvička i s puncem. Když jsme kolem poledního vylezli z lesa tak nám při cestě k autu přeběhla kolem parta zajíců. No nevyfoťte to! Ať Vám to pípá! Tamasek 1 a táta.