Mince

Oslíčku, otřes se!

Poslední dobou jsem nacházel kvanta železa – udidlo, slovanskou radlici, husitskou sekeru, středověkou ostruhu a spoustu dalších věcí, které většina detektorářů nechává na místě nálezu. Nikde ani stříbrňáček, až konečně v neděli jsem prolomil smůlu v jednom hřibovém lese, kde se mi podařilo mírně nakopnout 3 krejcar Leopolda I. z roku 1701. Dneska (ve středu) jsem dojel ještě o něco dál, do obce, která má v názvu psovitou šelmu. Šel jsem rovnou hluboko do lesa a docela mě naštvalo, že i tak daleko od vesnice byly celkem čerstvé jámy po někom z kolegů, naštěstí pěkně zahrabané.

Nezbývalo mi než se vydat ještě dál. Počítal jsem s tím, že nemám šanci nic najít, dokonce jsem měl nutkání jít k autu a jet někam jinam. Naštěstí jsem tenhle plán neuskutečnil. Cestou do hloubi lesa jsem už žádné další díry neviděl, ale pořád jsem měl nějakou špatnou náladu a detektor jakoby držel bobříka mlčení. Dokonce ani houby v tom lese nerostly a to by se jinde daly skoro sekat kosou. Pokračoval jsem jehličnatým lesem a byl jsem odhodlaný dojít klidně až na jeho konec, ale pak se v jehličnatém lese objevil ostrůvek s listnatými stromy. Nějakým záhadným způsobem jsem se tam dočista uklidnil a hlavou mi proběhla myšlenka: „Tak tady to je“. Ještě než mi tahle myšlenka vyplula levým uchem z hlavy, detík hlásil něco mezi železem a barvou. Čekal jsem hřebík, ale i tak jsem to zkusil a dost mě překvapilo, že místo hřebíku byl pod cívkou desetihalíř France Josefa z roku 1909. Tuhle minci nacházím těsně před nějakým větším objevem. Jednou po ní následoval 24-krejcar českých stavů a podruhé zlatý prsten.

Po několika krocích se ozval podobně přeskakující signál, ale tentokrát jsem z hromádky hlíny vytáhl stříbrný desetikrejcar. Byl to opravdu nádherný pocit, protože stříbrňáky z 18. století se hledají velmi těžko. Jen tak ze zvědavosti jsem pročesal nejbližší okolí a on tam o pár metrů dál byl u pařezu ještě jeden. Tradičně jsem spojil místa nálezů obou mincí do přímky, po které jsem pokračoval a po dalších pár metrech se ozval další zajímavý signál – tentokrát byla ale pod zemí malá podkova. Najednou mi to bylo všechno jasné - v 18. století tam tudy prošel ten pověstný třesoucí se oslík, ze kterého padají stříbrňáky. Škoda jen, že se neklepal o něco víc.