Mlčeti zlato!

To si určitě mohla říkat rodina farmáře Wi Tubsaenga z vesnice Phatthalung, ležící v jižním Thajsku, až na Malajském poloostrově. Když orali svůj pozemek, aby ho připravili k sadbě olejových palem, narazili na zlatý poklad v podobě nejrůznějších kousků drahého kovu. Neudrželi však jazyk za zuby a za chvíli o pokladu věděla celá vesnice. Před nájezdy čiperných zlatokopů neubránil vesničan svůj pozemek ani s pomocí policie, a tak se zde několik dní i nocí odehrávalo divadlo „hledá každý, kdo má ruce". A někteří si skutečně přišli na pěkné kousky: valounky surového kovu, zdobené zlaté plíšky, zlomky šperků… vše nejrůznější hmotnosti - od gramů až po kilogram.

Pak zakročila státní moc a prohlásila, že poklad je národním majetkem a vesničané by měli vše odevzdat eráru. Ten se však k nim zachoval velice slušně: obdrželi nálezné ve výši 30 procent kulturní hodnoty pokladu, což bylo desetkrát více, než kdyby jej prodali jako kov na černém trhu. Inu, motivace je motivace. Starosta obce Samart Nuono uvedl, že většina zlata ležela 10-20 cm pod povrchem. Pamětníci tvrdí, že na místě nálezu byl kdysi mokřadní les a jsou přesvědčeni, že zlato patřilo Malajcům, kteří měli v plánu jej darovat na pokrytí špičky pagody chrámu Wat Phra Mahathat Woramahawihan v provincii Nakhon Si Thammarat. To potvrzuje i ředitel Úřadu výtvarných umění z této provincie Anat Bamrungwong: velikost a tloušťka nalezených zlatých plátků se shoduje s těmi, které byly použity na pokrytí pagody, jejíž stavba započala roku 1093.

Nicméně někteří vesničané jsou přesvědčeni, že zlato tu zůstalo po japonských vojácích, kteří zde měli tábor, když stavěli silnici Phetkasem Road. Archeologové Úřadu výtvarných umění prozkoumali místo nálezu a určili stáří pokladu na 700-800 let. Nápisy na zlatých destičkách odkazují na hinduistickou mytologii a starodávný epos o Vířícím moři mléka.

Zdroj: Bangkok Post