Mrcasnické štěstí

Na sobotu jsme si domluvili mrcas na jednu zapomenutou a v 50-letech rozstřílenou dědinu, po našich bývalých spoluobčanech, kteří byly odsunuti. Vyrazili jsme směrem do kopců a doufali, že se tentokrát zadaří. No po třech hodinách chození, to nevypadalo na žádné terno. Už jsme se vraceli k autu, když se na mně zubí Jarda a drží sklenici s doklady a volá ať jdu fotit. Jenže jak jsem zastavil, najednou silnej signál a tak jsem to trochu odhrabal a objevil se velkej placák, tak jsem houkl na Jardu ať udělá testík se svojím Zetexem, a já mezitím mu blýsknu tu sklenici. Jak fotím jenom slyším: Jsou tam hrnce!!! Takhle vysmáteho jsem ho už dlouho neviděl, pomohl mně odkrýt díru a jak jsem vytahoval porcelán a kameninu zalovil asi pět metrů ode mne a řve: Tady je taky něco! , a jal se kopat. No samozřejmě tam byly sklenice, štamprle a porcelán, však je vidět, že jsme měli co odvážet. A to tu sklenici otevřel Jarda až doma, ale to na jiném místě.

Habi





















Tento váleček jsem našel u studánky a má letopočet 1944