MUNIČÁK

Když jsem četl v knize Pavla Grosse „Klub Bezdechých“ jak byl objeven zatopený žulový lom zvaný jako Muničák, vzpomněl jsem si na to, jak jeho slavné dny skončily. Nevím, v jakém stavu je dnes, ale tenkráte to byla výzva všem dobrodruhům (a těch byla mezi potápěči většina), aby v tomto tajemném lesním lomu přidali k riskantnosti svého právě objevovaného sportu další dimenzi.
Už si nepamatuji, kdo nám v hříměždické hospodě řekl o jeho existenci a na pivní tácek nakreslil i jeho přibližnou polohu. Leží spolu s dalšími zatopenými lomy v lese u vesničky Nečín pár kilometrů od Hříměždic. Těžba kamene zde skončila snad někdy před druhou světovou válkou, kdy se lom spodními vodami zatopil. Když válka skončila, stal se tento v lese zapomenutý lom pohřebištěm pro munici nasbíranou po širém okolí. Když jsme se tam poprvé ponořili, uvítalo nás hejno okounů, kteří se potáceli mezi největším skladištěm munice, jaké jsem kdy v přírodě spatřil. Byly tam protitankové miny, pancéřové pěsti, rakety i dělostřelecké náboje všech velikostí. Mezi tím ruční granáty a drobná munice. Viditelnost mohla být k pěti metrům, a tak se většina dna dala přehlédnout už z hladiny. Zpočátku jsme se báli něčeho dotknout, ale časem tento ostych zmizel. Lovili jsme mezitím munici pro policii a v potocích či rybnících a přátelský pyrotechnik od policie nás detailně seznamoval se skutečným nebezpečím pod vodou nalezené munice, které se značně lišili od toho, co bylo vytrubováno pro veřejnost. Granáty a miny, které měly vyšroubované rozněcovače, byly vlastně jen ocelové skořepiny. Trhavina se už dávno ve vodě rozpustila a vyplavila. Naproti tomu uzavřená munice si svůj smrtonosný obsah stále uchovávala a byla rozhodně nebezpečnější než třeba hra na elektrickou kytaru v domově důchodců.
Kromě munice byly v lomu i dvousetlitrové barely a prostřílené kanystry od benzínu. Ze zbraní jsme našli pouze torzo italského samopalu a dlouhý lovecký tesák. Ale jednou když jsme k lomu přijeli, potkali jsme se tam s kolegy – potápěči z Plzně. Pochlubili se nám nálezem, který jsme jim dlouho záviděli. Byl to téměř kompletní podle nápisu asi americký nebo anglický plamenomet. Měl 2 nádržky a mezi nimi tlakovou láhev, kterou oni hodlali použít k potápění. V těch dobách byl přístup k tlakovým lahvím značně dobrodružný. Nikoho nezajímalo, jak jsou lahve staré, na jaký plyn a plnicí tlak byly vyrobeny. Důležité bylo pouze to, aby láhev měla nějaký ventil, který by šel uzavřít. A tak se lidi nořili s láhvemi z hasičských přístrojů na kysličník uhličitý, s láhvemi na cyklopropan nebo dusík a podobně. Proč tedy nepoužít láhev z plamenometu, že, snad byla i na vzduch. Když jsme s nimi pak seděli večer u ohně a shodli se na tom, že plamenomety nevlastní ani čs. lidová armáda, navrhoval jeden ze šťastných majitelů, že by ho mohli ještě než ho rozeberou zkusit uvést do provozu. Naplnit to směsí benzínu a petroleje a v noci tím osvětlovat krajinu nebo povzbuzovat skomírající táborový oheň. Věřil jsem, že to zvládnou, ale když jsem zalézal do spacího pytle, byl jsem přeci jenom rád, že tu noc to ještě nefungovalo.
K lomu jsme pak občas zajížděli, když jsme třeba potřebovali zásobníky do zbraní, co jsme lovili ve Vltavě, nebo prázdné miny z minometů, které se daly použít jako vázy na květiny. Byly tam i šedé německé přilby s velikou orlicí a nápisem Luftschutz. U lomu jsme jednou strávili i část dovolené, kdy jsme se pokoušeli srovnat ne dně munici podle druhů a udělat si seznam a nahlédnout pak do knih, abychom zjistili, odkud co pochází. Pak ale přišla pohroma. V Černém jezeře na Šumavě byly nalezeny bedny s údajným archívem německé bezpečnostní služby. V té době veřejnost nevěděla, že tam byly krátce předtím umístěny agenty Státní bezpečnosti. A tak se pozornost mnoha lidí, často vybavených bujnou fantazií, soustředila na rybníky, jezírka i zatopené lomy, kde doufali nalézt poklady zanechané tam ustupující německou armádou. A tak někdo z vesnice „prásknul“ i Muničák. V psychóze té doby se ani nebylo čemu divit. Za slunečných dnů i náhodný chodec klem lomu mohl spatřit na mělčině granáty nebo čtyřicetilitrové tlakové láhve. Rezatý povrch ostře kontrastoval se zelenými řasami pokrývajícími okolní kameny. Do lesa byly povoláni hasiči s výkonnými pumpami a za tři dny byla voda z lomu vyčerpána. Z tisku jsme se pak dozvěděli, že policie uzavřela celý prostor a pyrotechnik a jeho pomocníci pak začali na dně munici shromažďovat a po částech ji přivedli k výbuchu. Kdyby odpálili všechno najednou, způsobilo by to asi místní zemětřesení. Ale i tak síla výbuchů uvolnila okolní stěny, které se částečně sesuly a z lomu vylétla i nějaká fosforová nálož, která zapálila kus lesa. Díky přítomnosti hasičů však nelehly popelem ani okolní vesnice.
K lomu jsme se dostali asi týden poté, kdy už do něj začala prosakovat spodní voda. Stěny dosud „pracovaly“ a samovolně se drolily. Pod napadaným kamením jsme ale našli další nevybuchlou munici, na kterou se při likvidaci nedostalo. A nebyla to drobota, pancéřová pěst i protitankové miny byly sice padajícím kamením trochu poznamenány, ale jinak zcela zdrávy. Opatrně jsme je kamením zase zakryli, doufajíce, že až se lom znovu naplní vodou, bude zde alespoň vzpomínka, jak si Muničák vysloužil své jméno. Snad je to tam dodnes.

Převzato z časopisu: Dobrá voda, Zápisník Z‘75
Napsal: Petr Katz
Foto: Petr Katz, foto 9,10 z časopisu Zápisník Z’75 číslo 4